Argo (2012)

Těžko říct, co bych sio Argu myslela, kdybych den předtím neviděla Zero Dark Thirty. Pravděpodobně by se mi to líbilo - téma to nemá špatné, kamera je dobrá, je to podle skutečné události... Bla, bla, bla. Jenže oproti dvou a půl hodinám Zero Dark Thirty mě dvě hodiny Arga docela nudily. Tam, kde by se to dalo popohnat, se to vleklo. Některé scény byly až příliš klišé... Nebudu tvrdit, že se na to dívat nedalo. Dalo se a vlastně bych to, v jiné době, uvídala s nadšením. Ale dneska mi to prostě přišlo jako poměrně slabý odvar... I když... Argo, fuck yourself je jedna z nejlepších hlášek, které jsem za poslední dobu slyšela. Možná se umístila hned po the D is silent...

Zero Dark Thirty (2012)

Když mi řeknete "Třicet minut po půlnoci", tak vám toho moc neřeknu. Zero Dark Thirty je ovšem něco naprosto neuvěřitelného. Zdá se, že tohle je prostě rok dlouhých filmů, které mě baví. A to říkám já, člověk, který nesnáší válečné filmy (což je možná jen vlivem špatného kousku ze Zachraňte vojína Ryana, který jsem kdysi dávno viděla). Každopádně film o "honu na Bin Ládina" můžu vřele doporučit a jestli mi ještě někdo řekně, že to nemá šťávu, tak do něj kopnu. Protože tohle šťávu má. Dvě a půl hodiny v kuse vydržíte zírat na plátno a i když víte, jak to vlastně dopadne, ani na chvilku vás nenapadne se nudit. Takže na Zero Dark Thirty jděte, když už ne kvůli tématu, tak třeba kvůli výborné Jessice Chastain nebo někomu dalšímu z povedeného hereckého obsazení (pro fanoušky Doctora Who bude možná milým překvapením John Barrowman se svým desetivteřinovým štěkem). A já teď půjdu a stáhnu si ostatní filmy Kathryn Bigelow.

Žítkovské bohyně - Kateřina Tučková

Láskou k českým autorům zrovna neoplývám, ani si nepamatuju, kdy jsem naposledy četla knížku od nějakého Čecha, když zrovna nepočítám učebnici ekonomie a něco od Jaroslava Rudiše. Kdysi jsem četla hodně Viewegha, ale ten se mi taky zprotivil. A teď je tu Kateřina Tučková a její Žítkovské bohyně.
Když jsem se o nich dozvěděla, předpokládala jsem, že to bude další nenáročný český mainstream, hlavně kvůli tomu, že se to vážně líbí tolika lidem. A on to přitom mainstream není. Je to skvěle propracovaná kniha, která kousek po kousku odhaluje část historie lidového léčitelství na Moravě. Je to kniha, která vás po několika stránkách chytne, a až do konce vás nepustí.
A pro mě na ní nejlepší bylo to, že jsem se do ní mohla začíst kdekoli a ničemu to nevadilo. Je spoustu knížek, u kterých musím, když je po pár hodinách vezmu do ruky, znovu přemítat, o čem že jsem to vlastně četla. Tady ne. Kdykoli jsem ji zase vzala do ruky, okamžitě jsem mohla pokračovat ve čtení aniž bych si musela číst část předchozí kapitoly. I za tohle vzdávám autorce hold a rozhodně sáhnu po nějaké další její knížce. Kéž by bylo v Čechách víc takových autorů.

Věc Čapek

Nejsem zrovna expert na hodnocení divadelních představení, většinou se ráda ve věcech pitvám, ale u divadla mi to zrovna moc nejde. Takže svůj poslední divadelní zážitek přiblížím je letmo. Byla jsem v hradeckém Klicperově divadle na derniéře hry Věc Čapek. Možná vám už podle názvu došlo, že je to hra o Čapcích, o obou, ale tak nějak hlavně o Karlovi. Od premiéry hry jsem slyšela jak chválu, tak záporné ohlasy, a chtěla jsem si udělat vlastní názor, bohužel mi to vyšlo až na tu derniéru. A vlastně chápu oba názory. Protože Čapkofilům asi těžko bude hra po obsahové stránce stačit. V životě Karla Čapka byly osoby, které dozajista přispěly k rozvoji jeho osobnosti a názorů. Ve hře bohužel některé z těchto osob mají pouze malý prostor. Ale musíme si uvědomit, že poskládat tak bohatý život, jako měl Karel Čapek, do jedné hry, je nadlidský výkon.

Co tedy bylo na hře to dobré nebo nejlepší? Nebudu lhát a řeknu vám to rovnou, byl to Honza Sklenář v roli Karla Čapka. Viděli jste ho někdy hrát? Jestli ne, zajděte si do Klicperáku, na cokoli v čem hraje. Nebudete litovat. Myslím, že hlavně kvůli němu mi přišlo, že celá hra byla především o Karlovi, Josefovi se tam prostě tolik prostoru nedostalo.
Dalším plusem byla scéna, kdy Olga (v podání Heleny Plecháčkové) zkoušela Mimi z Loupežníka, což byl klasický klicperácký tyjátr.
A potom se mi líbila jakási vypravěčská paralela, mezi Čapkem a Magorem, tedy Ivanem Martinem Jirousem. Nutno podotknout, že závěr, kdy Čapek nesl na zádech Masaryka (rozumějte Masarykovo dílo v batohu!) a Magor Havla, mi na momentální situaci (ano, na volby už jsem jednou nadávala) sedla jako prdel na hrnec.

Povzdechnu si teď už jenom nad tím, že diváctvo nedalo Věci Čapek větší šanci a že se rozhodlo ji brát jako biografickou hru, která jim po informační stránce vlastně zas tolik nedala... (Což je podle mě hlavní důvod možného "nelíbí se mi", které jsem ovšem nikdy neslyšela nějak odůvodnění.)