A ono se dělo, nastoupila jsem a teď jsem z toho paf. Kreditovej systém je nesmyslnej, předmětů máme pomalu víc ekonomickejch ne artsovejch a protože jsem flákač a hajdalák, nedaří se mi tak, jak bych si představovala. A to i když si moc nepředstavuju. Do toho jsem začala číst víc, než je zdrávo, přestala jsem fotit a chodit na koncerty a FHS ještě stále prolézám s odřenýma ušia. Měla bych psát bakalářku, ale nemám ještě ani soubornou zkoušku z historie a svůj výjezd na Erasmus jsem úspěšně a spolehlivě zazdila. Budu o semestr prodlužovat a už jsem se smířila s tím, že možná ani neodstátnicuju, protože proč bych se snažila, že? Jediná osoba, která je teď rozhozená mojí neschopností, je otec, a s tím jsem si přestala lámat hlavu v době, kdy jsem se přestěhovala do Prahy. Občas se mnou několik hodin nemluví kvůli nějaké hlouposti, nebo mi dělá přednášky a výklady o věcech, kterým nerozumí. Já prostě jen odcházím nebo si začnu povídat s kocourem.
Kocour je vlastně taky novinka. Jmenuje se Ozzy, říkáme mu Ozzák, Ozzinek, Svině, Mrcho, Kocoure, pro otce je Mňoukes a nebo taky Hovado. Maminka si ho vzala od sousedky, že bude lítat po venku. A on lítá, ale žrát chodí dovnitř (aby mu zlé kočky nežraly z misky) a po večerech se válí na gauči nebo před krbem. Má i svoje vlastní křeslo a když v něm někdo sedí, leží na něm. Otec byl zásadně proti kočičce, ale teď ho má nejradši a rozmazluje ho, jak jen může. Kromě momentů, kdy na něj řve: "Ty hajzle, přibiju tě na vrata!" Inu, kocour se u nás má tak říkajíc jako prase v žitě.
Po dvou semestrech jsem teď zase začala chodit na předmět, který je alespoň částečně v angličtině. Trochu mi to chybělo, sice jsem si zvládla udělat certifikát, ale anglicky jsem nekvákla ani nepamatuju. Trošku jsem zamrzla a i když teď čtu víc v angličtině než v češtině, přestala jsem se koukat na seriály a filmy a moje angličtina se nejspíš rapidně zhoršila. A tím pohřbění jakýchkoli tendencí odjet někam do zahraničí se asi jen tak nezlepším. Budu s tím muset něco udělat, ale ještě nevím co. Tak doufám, že ta jedna angličtina týdně na Artsu a jedna hodina překladu na FHS mě zachrání a spasí a já nebudu zas na chvíli mít pocit, že jsem úplně blbá.
Už zas nezvládám napsat konzistentní článek, který by někam mířil. Od doby, co jsem skončili s Punklem (definitivně, asi) jsme přestala psát a nemám žádný tréning. Nevíc, co chci říct, pokud vůbec něco. Nedělám závěry, odbíhám od tématu a pochybuju, že by se cokoli napíšu dalo vůbec považovat za článek jako takový. Takže nevím, o co se psaním (po takové době) na tenhle blog snažím. Mám teď jeden, kde píšu anglicky o knihách, který nemá moc valnou úroveň. Ale koho to ostatně zajímá, alespoň to můžu brát jako kreativní a lehce produktivní prokrastinaci. A třeba mi to někdy k něčemu bude.
Adios, zatím. E.