Noční vlak do Lisabonu

Nebudu nikomu nalhávat, že každou vteřinu svého volného času trávím čtením. Poslední dobou je to právě naopak, nečtu skoro vůbec a... teď bych navíc měla. Jenže občas to prostě nejde a nenadělám s tím nic. Proto teď považuju za úspěch, že jsem vůbec něco dočetla. Hlavně že jsem dočetla knížku, která mě celých 442 stránek bavila a i když jsem ji několikrát na dlouhou dobu odložila, nezapomněla jsem, co se dělo předtím.
Dokázali byste se po čtyřiceti letech života na jednom místě jednoho dne prostě zvednout a odjet? Dát výpověď v práci a rozjet se do jiného města v jiné zemi? A to vše kvůli dvou věcem. Tomu, jak naprosto neznámá žea vysloví slovo "Português" a kvůli knize naprosto neznámého autora, na kterou narazíte v antikvariátu... Zdá se to jako největší hloupost, kterou můžete udělat, a zároveň jako nejodvážnější krok do neznáma, na který si někdo troufne.
Stačilo mi pár stránek, abych se chtěla znovu rozjet do Portugalska. Ubytovat se v centru Lisabonu, hodiny a hodiny bloudit po městě a topit se ve svých vlastních myšlenkách. A tak je to správně, ne? Když ve vás kniha zanechá takovéhle pocity, takhle by to mělo být.
Pascal Mercier svým Nočním vlakem do Lisabonu dokázal to, co v dnešní době málokterý spisovatel zvládne. Vytvořit postavu, se kterou prožíváte všechny ty situace, jejíž pocity vám nejsou lhostejné. A napsat příběh, který jakkoli se může zdát absurdní, je také naprosto uvěřitelný.
Prosím, víc takových knih!