ES.

ES.

středa 21. října 2015

Give a man a gun and he can rob a back, give a man a bank and he can rob a world.


Tak moje rýmička se stihla přes víkend přerodit v akutní bronchitidu, první dva dny jsem kvůli bolesti v krku nemohla vůbec spát a pak jsem naopak prospala celý den. Je vážně zajímavé, že poslední dobou bývám nemocná jen minimálně, ale když už stůňu, dopadne to nepěkně.

O tom, že čím míň mám času, tím víc prokrastinuji, už jsem se zmiňovala. Nedávno jsem zmiňovala své oblíbené podcasty, kterými vyplňují čas, teď se přesunu k YouTube a pořadům a kanálům, které sleduji. Nutno říct, že YT je mnohem návykovější, než cokoli ostatní. Už jenom proto, že většina videí je krátká a než si všimnete, kolik času uteklo za tu dobu, co jste si pouštěli jedno za druhým, chvíli to trvá. Takže se mi pravidelně stává, že nestíhám někam dojít (což pro mě znamená většinou přijít akorát na čas), jenom proto, že jsem se kvůli doporučením a příbuzným tématům dostala do smyčky videí, která se mi nechce opouštět.

The Young Turks / Pop Trigger
TYT jako pořad fungují na podobném principu jako The Daily Show, komentují zprávy – většinou ze zdrojů jako jsou republikánští Fox News. Pro mě je to jeden z nejlepších zdrojů zpráv ze Spojených států, poslední dobou hodně řeší prezidentské kandidáty, ale k opakujícím se tématům patří například náboženství a kontrola zbraní.
Pop Trigger patří pod TYT network, zaměřuje se mnohem víc na populární kulturu a internet.

SAG Foundation

SAG Foundation je neziskovka fungující společně s hereckými odbory ve Státech. Mě zajímají hlavně proto, že na jejich youtube kanál pravidelně přidávají záznamy rozhovorů s herci a filmaři, které se někdy zaměřují na propagaci nových filmů, často ale i na celou kariéru zajímavých osobností.



Talk Shows
Klipy z různých talk show jsou naprosto zbytečnou výplní času, ale protože jsou vtipné, točím je někdy i několik hodin. Americké late night jsou skvělé, mezi mé nejoblíbenější moderátory patří Jimmy Fallon, Conan O’Brien a, díky tomu že nedávno odešel z Comedy Central, Stephen Colbert. Pokud jde o ty britské, jedním příkladem toho nejlepšího ze všech je Graham Norton.


BookTube
BookTube je část youtube věnovaná lidem, kteří rádi čtou a rádi mluví o tom, co čtou. Větší část z nich se zaobírá pochybnými věcmi definovanými jako young adult, najdou se ale i vlogeři, kteří čtou něco trošku lepšího. Tady je několik mých oblíbenců: Climb the Stacks, Jen Campbell, Library at the End of the World, Books and Quills a Choncey Boddington.

neděle 18. října 2015

Some little girls grow up wanting ponies. I always wanted to be a widow.


Jak jsem tušila už nějakou dobu, když mám spoustu času, nejsem schopná dělat nic produktivního. Proto jsem se jednu krásnou neděli rozhodla, že když už nic, tak se alespoň podívám na nějaký seriál. Padlo to tentokrát na britské drama Luther, v titulní roli se skvělým Idrisem Elbou, v rolích vedlejších potom třeba Warren Brown nebo Ruth Wilson. Autorem celého seriálu je Neil Cross, britský spisovatel a scénárista, který za sebou má mimo jiné i dva díly seriálu Doctor Who a velké množství románů, nejčastěji v žánru krimi.


Na Luthera jsem měla spadeno už delší dobu. Vlastně myslím, že už od roku 2010, kdy šel poprvé na obrazovky. Vážně jsem o něm ale začala uvažovat až v momentě, kdy se na něj s českým dabingem začal dívat táta. Když už se můj otec vydrží na něco dívat pravidelně a tvrdí o tom, že je to dobré, pravděpodobně to je buď za a, opravdu dobré, nebo za b, naprosto šílené.

A ukázalo se, že obé je možné. Luther by byl vlastně klasické detektivní cosi, ne nepodobné jakékoli frakci Law & Order, kdyby ovšem neměl několik prvků navíc. Jedním z nich jsou „blurred lines“ mezi zločinem a spravedlností, mezi tím, kdo je potrestán a jak, a kdo zůstane na svobodě. Rozhodování často závisí na hlavní postavě, Johnu Lutherovi.


Ten také není zrovna jednoznačně kladná postava, prezentuje se spíš jako antihrdina, který často bere spravedlnost do vlastních rukou (a často se to také obrací proti němu). V jednom momentě se dostáváme dokonce až k rozdílu, mezi „being dirty“ a „getting dirty“ v rámci celého policejního sboru.

Významným prvkem a dost šílenou postavičkou Alice Morgan, kterou hraje výborná Ruth Wilson. Alice se objeví hned v prvním díle, jako podezřelý z vraždy vlastních rodičů. Alice je klasický případ psychopata, navíc takového, kterého prostě musíte milovat. Pro vraždu nejde daleko, ale vždycky si jí umí logicky odůvodnit. Navíc si oblíbila Luthera a rozhodla se, že mu svým zvláštním způsobem usnadní život.


Celkově je Luther mix podivných, rozporuplných postav, jejichž chování nejsme schopni nijak předpovídat a nemůžeme je ani hodnotit podle obvyklých kritérií, které klademe na seriálové policajty. Zasazení do deštivého ponurého Londýna navíc Lutherovi dodává na atmosféře, kamera nic nepřikrášluje, skoro bych řekla, že právě naopak.

Další, už čtvrtá, série je podle všeho plánována na tento podzim, ale zatím se mi nepodařilo zjistit, kdy by to přesně mělo být. Navíc se z původních šesti dílů v první sérii a po čtyřech ve druhé a třetí, smrsknul počet dílů na pouhé dva, které by měly nějakým způsobem uzavírat Lutherův příběh.

pátek 16. října 2015

I'll boil easier than you -- Crush my bones into glue -- I'm a go-getter


V pondělí jsme byli s naším skvělým oborem na exkurzi na zámku Červená Lhota av Táboře, v nakladatelství Baobab. Hlavní bodem programu podle mě byla zima, takže slabší povahy jako já to odstonaly, rýmička se prostě nevybírá.

Na Červené Lhotě jsem byla poměrně nedávno, takže jsem předpokládala, že to bude ztráta času. Nakonec ale nebyla, protože jsme měli šanci se od kastelána dozvědět víc, než se dozvíte z normální prohlídky. Navc jsme mohli fotit, takže yay!


Potom jsme byli v Táboře v knihkupectví (a nakladatelství) Baobab, a upřímně jsem začala litovat, že jsem nebyla na letošním Tabooku. Takže fotky:























středa 14. října 2015

Za oknem prší, běží Magion -- Oči jsou pusté, kurty z rána -- Lampa je nejkrásnější lampion -- A ty jsi bílá, černá vrána


Prohlížela jsem fotky, které jsem před pár týdny stáhla z foťáku a musím říct, že jsem mezi nimi objevila perly. Vypadá to, že se snad brzy rozhoupu k úpravě fotek z Berlína, do té doby mám tohle...

Důkazní materiál toho, že moji drazí rodičové opravdu přinesli z mysliveckého plesu celou nohu daňka. To maso bylo výborné, ale pach zvěřiny je o dost jiný, než pach jakéhokoli jiného masa, a ještě teď se mi dělá trochu nevolno, když si na to vzpomenu.


 Poslední lednový den jsme s máti vnikly do vojenského objektu i přes zákaz vstupu - jednak proto, že měli otevřená vrata, druhak proto, že jim chyběla půlka plotu. Objevily jsme tam starou sochu Klementa Gottwalda (Lenin prý skončil v soukromé sbírce) a místní kočku.





Le Kocour pózující v umyvadle, protože se mu chtělo.


Dědova nová fenka, kterou měla babička na výchovu (pche). Jmenuju se Zuzka, ale říkáme jí divoška Jája.


Z nějakého důvodu jsem objevila i fotku D. Hádám, že se rozhodně nechtěla fotit, takže pššt.


Našla jsem několiko fotek z výjezdu v rámci předmětu Kulturní politika. Moc nemám náladu se tím probírat, takže tu mám jen jednu, která mě pračtila do očí.


A v neposlední řadě jsem našla fotky z letošního divadelního festivalu. Taky bych s nimi mohla někdy něco udělat. Tady je alespoň jedno stínidlo.


neděle 11. října 2015

But don't you understand? -- The hunger makes the man. -- With all that lies in front of us. -- The world looks so ridiculous to me.


Snažím se trávit svůj volný čas i jinak než celodenním sledováním Tumblru a hraním Candy Crush Ságy, takže jsem začala poslouchat podcasty. Jednou z jejich výhod je možnost dělat prakticky cokoli jiného a zároveň poslouchat (a ano, i teď zrovna něco poslouchám). Nebudu tvrdit, že zaměření toho, co poslouchám, je nějak zvlášť odborné, většina mých oblíbených podcastů se věnuje populární kultuře. To ovšem neznamená, že lidi, kteří je vytváří, jenom tlachají do větru a že mě informace, které při poslechu získávám, nenutí kriticky přemýšlet nad obsahem toho, co často slepě a nekriticky konzumujeme.


Nedávno jsem objevila kanadskou podcast s názvem Witch, Please, která se, jak název trochu napovídá, věnuju světu čarodějnic a kouzelníků – v tomto případě světu Harryho Pottera a to jak v rámci knih, tak filmů. Hannah McGregor a Marcelle Kosman mluví o postavách z Harryho Pottera, zkoumají jejich projevy a chování pouze na bázi čtení knih a filmů a konfrontují je s akademickými poznatky čtení literatury a filmu a zároveň je srovnávají s unikátní feministickou perspektivou, která nebývá zas tak často aplikována při čtení dětských knih.

Musím se přiznat, že i když jsem s Harrym Potterem vyrůstala, nikdy mi moc nepřirostl k srdci. Co se týče filmů, ani si nepamatuju, jestli jsem viděla všechny – jsem si stoprocentně jistá, že jsem neviděla druhou část posledního dílu, se zbytkem netuším. Takže tahle podcast pro mě není nijak obzvlášť nostalgická, na druhou stranu mi otvírá dveře k poměrně odlišnému vnímání jak knih, tak filmů, a vlastně se mi najednou chce si ty knížky znovu přečíst.

Před pár měsíci jsem díky Amandě Palmer objevila stránku Patreon, která je stejně jako třeba Kickstarter možností pro přímou podporu umělců a všech možných tvořivců, ale na rozdíl od Kickstartru umožňuje podporu konstantní, buď jednou měsíčně, nebo za každý produkt vyslaný do světa. A díky Patreonu jsem objevila podcast s názvem Geek’s Guide to the Galaxy, která každý týden přináší rozhovory se spisovateli, režiséry, vědci a dalšími podivnými postavami světa geeků.

Ještě jsem si neudělala čas na to, abych si poslechla všechny díly (teď jich je něco přes 150), snažím se s nimi držet krok. Jeden z mých nejoblíbenějších dílů byl rozhovor s Kazuo Ishigurem, kterého většina kritiků považuje za postavu seriózní literatury.

Protože ráda ztrácím čas, každé prázdniny trávím několik dní sledováním záznamů ze sanfranciského Comic Conu, svátku všech šílenců posedlých komiksy, filmy a seriály. Posledních pár let se tam rozjela doprovodná akce s názvem Nerd HQ, kam si Zachary Levi zve herce a tvůrce seriálů, kteří se zrovna v tu dobu nacházejí v San Franciscu. Díky Nerd HQ jsem poznala Aishu Tyler, která za Zacha občas zaskakuje jako moderátorka panelu (většinou když jsou na pořadu chlapci ze Supernaturalu).

Aisha Tyler je herečka, ale má také vlastní podcast s názvem Girl on Guy, kam si mimo jiné zve herce (většinou chlapy, ale sem tam i nějakou ženskou) a mluví s nimi o životě, práci, kultuře i všem ostatním. Girl on Guy je jedna z mých nejoblíbenějších podcastů, protože Aisha jako ostřílená komička dokáže ze svých hostů dostat to nejlepší a nejvtipnější.

Poslední podcast, který doporučím, se ke mně dostal skrz různé feministické kanály. Ve First Time, jehož krátká první série měla premiéru o prázdninách, mluví Emma Willmann s různými ženami o jejich první menstruaci, co pro ně znamenalo „stát se ženou,“ o trapných zážitcích a všech ostatních věcech, které se dají o menstruaci říct.

středa 7. října 2015

It is madness -- this normality is madness! -- We are clinging to manufactured crippling constraints...


V době největšího ticha před bouří v podobě velmi ošklivé zkoušky z historie jsem měla tendenci nedělat absolutně nic, proto jsem si v posledních pár týdnech prázdnin stihla dát sezónu a půl Supernaturalu, celou první sérii Agent Carter a po několika dílech Parks and Recreation a 30 Rock. Když pominu právě Supernatural, v jehož poslední sérii zase umřela jedna z mých oblíbených ženských postav, většina věcí, na které se poslední dobou dívám, je značně zaměřených na ženy, jejich vztahy a jejich problémy.


Když jsem se o tom, že jsem viděla Maps to the Stars (David Croneberg, 2014), zmínila babičce, zeptala se mě, jestli se mi ten dokument líbil… Vysvětlit jí, že jde o film zobrazující, poněkud syrově, život v Hollywoodu, bylo snadné. To, že je ten film nejen psychologické drama, ale doslova psycho, ve kterém téměř všichni protagonisté umřou, a po jeho skončení nevíte, co jste vlastně viděli, jsem jí už neřekla. Ještě pořád nedokážu říct, jestli se mi ten film líbil nebo ne. Je to obraz světa, ve kterém tajemství zabíjejí, a mediální image znamená víc, než vlastní rodina. Navíc mám pocit, že s blížícím se vyvrcholení se Mapy ke hvězdám změnily ve změť podivných scén, které směřují k finále ještě podivnějšímu, roztřepanému a roztříštěnému.

Jak už jsem zmínila, v hlavní roli tu jsou ženy, každá s vlastním osudem, který ve všech případech končí tragicky. Ústřední postavou je osmnáctiletá Agatha (Mia Wasikowska), která strávila posledních pár let v ústavu na Floridě, kde se „léčila“ z pyromanie. Její matka (Olivia Williams) léta skrývala hrozné tajemství a konfrontace s Agathou ji na klidu v duši nepřidá. Agathin otec (John Cusack) je psychologem a v jeho péči je i Havana (Julianne Moore), stárnoucí herečka, která se snaží vyrovnat se vztahem ke své mrtvé matce, kterou by ráda hrála v životopisném snímku. Všechny tři ženy mají svá tajemství, která se pro ně stávají osudná.

Od chvíle, kdy jsem si poprvé pustila Frances Ha, mám potřebu vidět všechny filmy s Gretou Gerwig. Samozřejmě, že jsem ještě neviděla ani jeden, až do teď. Film Lola Versus (Daryl Wein, 2012) zaznamenává rok v životě Loly (Gerwig) od dne jejích devětadvacátých narozenin přes žádost o ruku, rozchod pár týdnů před svatbou až do oslavy třicetin.


Když něco amerického označíte jako komedie, obvykle se očekává veselá vtipná změť krásných lidí, kteří se skvěle baví a budou bavit i vás. Když je to ale nezávislá komedie, většinou vám jako komedie nepřijde. Stejně jako postavy Leny Dunham, Lola je chvílemi vaše nejlepší kamarádka, občas vy a často také osoba, kterou se všech na světě nejvíc nenávidíte. Lola je ve vztahu, Lola se baví, Lola brečí, Lola na všechny řve a cítí se ukřivděně a Lola oslavuje svoji nově nabytou nezávislost.

Tomuhle filmu můžete vytknout cokoli, a vždycky se nějak trefíte. Záleží totiž na tom, co od něj očekáváte. Podle některých Gerwig ještě není schopná sama utáhnout film, aniž by jí v tom štáb a herečtí kolegové pomáhali, podle mě tady ale není potřeba co táhnout. Tak jako u některých nezávislých českých filmů se i v americké nezávislé produkci objevuje tendence nevyplňovat hluchá místa, což často působí jako nedostatek hereckého umu či nepovedený střih. Osobně bych ale řekla, že je to styl, který mé generaci sedí – působí totiž opravdověji.

Ve filmu, který je označován jako „abortion rom-com,“ Obvious Child (Gillian Robespierre, 2014), je kromě ústředního romantického vztahu důležité také vztahy hlavní postavy Donny (Jenny Slate), stand-up komediantky, jejímž hlavním tématem jsou vztahy a její vagína, se svou spolubydlící Nellie (Gaby Hoffmann) a se svou matkou.


Důraz na přátelství by se podle Sharon Marcus dal přirovnat k viktoriánské představě přátelství, mezi přítelkyněmi se sdílí a řeší vše okolo, Nellie s Donnou sdílí svůj příběh o potratu, což je jeden z klíčových momentů celého filmu. Stejně tak Donnin vztah s matkou, který není vždy ideální, ale dceřino neplánované těhotenství je nečekaně sblíží.

Na filmu Tiny Furniture (Lena Dunham, 2010) je jasně zřetelný rukopis Leny Dunham, ačkoli je poměrně odlišný od Girls. Nebudu soudit, jestli je Tiny Furniture lepší než Girls, protože jejich dynamika je úplně jiná. Hlavní postavou, kterou sama Dunham hraje, je Aura se vrací domů po ukončení studia a snaží se znovu sžít se svou matkou a sestrou.


Vztahy mezi ženami v Tiny Furniture nejsou ideální, ať už je to teenagerská rebelie Auřiny sestry, toxické přátelství s kamarádkou s dětství Charlotte (Jemima Kirke, jejíž postava je do jisté míry podobná Jesse, kterou hraje v Girls) nebo Auřin vztah s matkou. To všechno se dovíjí pomalým tempem, stejně tak jako život mnoha mladých lidí, kteří se po ukončení školy rozhodují, co budou dělat se svým životem.

tl;dr verze: Viděla jsem čtyři filmy – Maps to the Stars, Lola Versus, Obvious Child a Tiny Furniture. Všechny stojí za zhlédnutí!

Mimochodem: Zjišťuju, že můj konzumentský postoj k filmům a hodnocení omezené na pouhé líbí/nelíbí se při psaní o filmech opravdu nevyplácí a přísahám, že se polepším. Někdy. Možná.

neděle 4. října 2015

Being born is like being kidnapped. And then sold into slavery.


Cynismus [-nyz-] (dř. též -ism), -mu m. (z řec. zákl.) 1. mravní otrlost; nestoudnost, necitelnost, bezohlednost: klukovský, zločinecký c.; c. protřelého dobrodruha 2. kynismus (filos.).


Podle tetičky wikipedie je cynik člověk, který jedná bezohledně a bez studu, zraňuje city druhých a zesměšňuje to, co ostatní uznávají jako morální hodnoty. Kdo mě zná, ví, že jsem prostě na lidi hnusná, protože mě většinou serou. Cynismus je podle mě panický stav, jakási první obranná reakce organismu proti vnějším vlivům sluníčkářů. Ne každý na to prostě má, být pořád na všechny příjemný. A nejlepší obrana je útok. A ne, opravdu to neznamená, že jsem nešťastná osoba, prostě jenom ráda do lidí šiju.

S cyniky to je ovšem jako se všemi ostatními, ne vždycky vám cynik lidsky sedne. Takže tady jsou nějaké tipy na moji krevní skupinu:

Před pár týdny jsem objevila perlu britské situační komedie, která je jak známo plná cyniků a people-haterů, dvě série seriálu Vicious. V hlavních rolích homosexuálního páru září Ian McKellen a Derek Jacobi a z úst vypouštějí repliky Gary Janettiho, který mimo jiné psal pro Family Guy a Will & Grace. Postavy Freddieho a Stuarta jde popsat jenom těžko, proto se hodí ukázka jejich jedinečného smyslu pro humor...


Minulý týden se mi do ruky dostal komiks Rudo od Daniela Majlinga. Musím říct, že byl pro mě velmi příjemným překvapením. V několika kratších příbězích Rudo a jeho kamarádi komentují život okolo sebe a náš hlavní hrdina je poměrně často nepříjemný směrem ke svému okolí. Nebudu přehánět když řeknu, že něco tak úžasně upřímného jsem už dlouho nečetla.

 


A abych toho cynismu neměla málo, když si potřebuju spravit náladu, navštěvuju stránku Cynická obluda. Jsem naprosto přesvědčená, že by se na ni měli podívat všichni. Takže padejte, parchanti.


PS: Bez mučení se přiznávám, že moje rozlišovací schopnosti mezi těžkou ironií a cynismem stojí za starou belu. Takže si trhněte.