Mikro #120: Můry
Nemůžu spát. Mám noční můry. Ty psychické, ve kterých mě z nějakého důvodu zrovna dnes dohání vidina zpackaných státnic a traumatické obhajoby bakalářky. Zrovna dneska, když jsem se chtěla pořádně vyspat, se mi zjevila ta hrůza a kdykoli zavřu oči, začíná mi být blivno.
A pak je tu fyzická můra. Vlastně dvě. Jedna mrtvá, zahnízděná pode dveřmi do špajzu. U té už dva dny debatuji, jestli ji mám vysát luxem, nebo ji stačí vzít do ubrousku a vyhodit. Vzhledem k tomu, že je vedle ní zabydlený pavouk, kterého se štítím možná ještě víc než té můry, asi je oba vezmu vysavačem. Jen doufám, že mi to nebude trvat další půlrok.
Druhá můra, živá, si vesele poletuje po pokoji. I když možná ne moc vesele, to nervózní plácání křidélky asi moc příjemné není. Nevím jak jí, ale mě rozhodně ne. Kdykoli zhasnu a snažím se usnout, ozve se znova a já musím znovu jít rozsvítit. Od té doby, co mi jedna milá malá můra před usnutím vletěla do vlasů, se občas uchyluju k dětským praktikám – schovat celá pod peřinu, čouhá mi z ní jen kus obličeje, abych mohla dýchat. Žádná můra si na mě nepřijde ani nesedne.
Ale dneska asi to nevychází. Chtěla bych spát a prostě nemůžu. Tak uklízím. A píšu. A ani jedno mi nejde nijak zvlášť od ruky. Asi to chce větší trénink.
