You live in a world where you didn't listen -- And you didn't care -- So I'm floating -- Floating on air
Ve svém monologu v Saturday Night Live se Amy Schummer nedávno zmínila o jedné z otázek, na kterou se nejčastěji ptá strýčka googla. "Můžu na tahle antibiotika pít alkohol?" Ale protože každý idiot ví, že na antibiotika se nepije, já se většinou nikoho neptám. I když – je pravda, že když už nějaká antibiotika beru, to jestli se na ně může pít nebo ne mě většinou vůbec nezajímá. Jako každou správnou drama queen mě zajímá jenom to, jestli přežiju do dalšího rána. Podle mého se totiž úspěšně s alkoholem dá kombinovat pouze ibalgin a paralen, a když už vám konečně někdo dá antibiotika, máte si jít lehnout a vypotit to.
Co je ale důležitější a zajímavější, chvíle, kdy jsem opravdu nemocná, často pod vlivem nějakých zaručeně působících medikamentů, jsou jediné momenty, kdy se opravdu zaobírám svoji váhou a tloušťkou. Když mám teplotu a všechno mě bolí, když jsem napěchovaná antibiotiky a nemůžu pořádně dýchat. Moje pomerančová kůže se najednou jeví jako něco smrtelně důležitého.
Navíc se mě teď už nejen moje matka, ale i moje oblíbené šaty snaží donutit zhubnout. Přesvědčují mě poněkud nevybíravě. Jde o šaty, které mi sednou téměř dokonale, kromě jednoho drobného detailu – rukávů. Jejich rukávy se s oblibou zakusují do mých předloktí a nutí je, aby ztratily přebytečný podkožní tuk, případně si nechaly chirurgicky odstranit jakoukoliv převislou kůži. Ty šaty zachází tak daleko, že přerušují můj krevní oběh a při celodenním nošení způsobují tiky v rukou. A tiky já vážně nemám ráda.
Dlouhou dobu jsem si myslela, že jestli se mi podaří zhubnout, můj život se nějakým zázrakem stane jednodušším a lepším. Jediné, co by se ale změnilo, by byl názor lidí v mém okolí. A je to k nevíře, ale bylo pro mě poměrně jednoduché zjistit, že mi na názorech ostatních vážně vůbec nezáleží.
Hloupé poznámky jsem se naučila ignorovat asi ve dvanácti, po pár letech na gymplu už mi bylo jedno i to, co si myslí můj vlastní otec – náš problém navíc většinou vězí v odlišných politických názorech a v poslední době i v názorech na to, co znamená být slušným člověkem, který respektuje ostatní. Jeho názor na mou váhu už pro mě neznamená vůbec nic.
Matčin názor, na to kolik vážím a jak vypadám, jsem si připouštěla trochu déle. Ale protože mě moji drazí rodičové vychovali stylem, který mi dovoluje si převážně jít za svým, aniž bych se moc zaobírala tím, jestli k tomu někoho dalšího potřebuju, přenesla jsem se i přes to. Prostě už vážně nepotřebuju, aby mi někdo z nich něco schovaloval.
V době, kdy do školy pravidelně jezdím kolem tisíce reklam na posilovny, a všude kam se podívám jsou fotky slečen, které se mi svým vzhledem nepodobají ani v nejmenším (a můžeme se hádat nad tím, jak velká část z toho je výsledkem photoshopu), by se zdálo, že můj vzhled a jeho případná ideální podoba je poměrně důležitá součást mého života. Ale to prostě není pravda. Opravdu se tím zaobírám pouze v momentech, kdy mi je špatně a nemám nic lepšího na práci.
Za posledních pár let jsem si uvědomila, že to prostě nemá cenu. Pokud mi někdo bude tvrdit, že mám zhubnout, okamžitě si jdu objednat to nejtučnější jídlo, koupím si několik balíčků bonbónů a zapiju to kofolou. Všechny moje snahy zhubnout vždycky vycházely z přání někoho jiného a proto se mě cvičení ani změna stravy nikdy nezdála jako něco, co by mohlo vydržet dlouhodobě.
Proto jsem se na to vykašlala. Cvičím, když se mi zachce, jím co chci. A ve výsledku, až na momentální krize, kdy se mě moje oblíbené šaty snaží nenápadně zabít, jsem s tím, jak vypadám a kolik vážím relativně spokojená. Nebudu tvrdit, že nikdy nezhubnu. Nejspíš se to pro mě v příštích pár letech stane zdravotní nutností. Odmítám ale hubnout jenom kvůli tomu, abych zapadala do nečího obrazu „správně vypadajícího člověka“.
Já chci vidět ty šaty :)
OdpovědětVymazat