ES.

ES.

čtvrtek 26. listopadu 2015

In Berlin


Vždycky tvrdím, že hrozně ráda cestuju, ale nikdy nikam nedojedu. Jsou to vždycky jenom velké plány, cesty prstem po mapě. Ztroskotat můžou z různých důvodů, hlavními faktory ale většinou bývají čas a peníze. Většinou jedno nebo druhé nemám já nebo někdo, kdo slíbil, že pojede se mnou. A tak jsem se na to vykašlala. Čas jsem si udělala v momentě, kdy se mi na účtě objevily peníze, a jela jsem sama. Do Berlína. Do města, které je doslova za humny a do kterého to trvá vlakem jenom čtyři a půl hodiny. Chystala jsem se tam jet pět let, a tak jsem si tam v létě na pár dní zajela. A proto jsou tady ty fotky doslova rekordní rychlostí. Původně jsem k nim chtěla něco napsat, třeba to, kolik jsem si koupila knížek a kolik jsem jich tam přečetla, ale už je to tak dlouho, že to vlastně ani není důležité. Takže to budou zase jenom fotky...

 

 



































úterý 24. listopadu 2015

And oh my love remind me, what was it that I did? Did I drink too much? Am I losing touch? Did I build this ship to wreck?


Čtu Macochu Petry Hůlové, kterou jsem před pradávnou dobou (tj. nepamatuju si kdy) dostala od slečny Ev, myslím, že k narozeninám. Odkládala jsem jí a začínala zas a znovu a najednou mi přišlo, že bych si ji měla přečíst, v rámci hromadného čtení všeho, co si můžu z Prahy odvézt zpátky do Hradce, teda pardon, na Skaličku. A neřekla bych, že by mě nějaká knížečičička od Torstu z mé hromady nepřečtených knih a uniklých příběhů nějak vytrhla, ale něco lepší než nic. A pořád si nejsem jistá, jestli se mi to líbí nebo ne, Hůlová je pro mě možná neproniknutelná, nečitelná, ne… Prostě jí možná nemám ráda, ale jsem ochotná ji párkrát zkusit, protože je důležité číst knihy, které nás štvou a nemáme je rádi, ale není to tak důležité, abychom toho ztráceli léta života. (Takže se to dovoluje jenom u těch extrémně krátkých.)

Dostala jsem se sotva na třicátou stránku a ženská, co řve z balkóna svoje životní moudra a neštěstí, zrovna přemítá nad dětskými tábory a tak jsem začala přemýšlet taky, možná proto, že je zima a já potřebuju alespoň na chvíli předstírat, že je mi teplo. Nebyla jsem dítě, co by léta jezdilo na stejné místo se stejnými lidmi, a ani moje historie škol v přírodě a kolektivního výletničení není nejlepší.

A photo posted by Ester S. (@fleurinka) on

Vzpomínám si na školku, kdy nás jednou odvezli někam daleko, nebo to alespoň bylo daleko pro pětiletý dítě, a že se mi stýskalo. A potom, co jsem zjistila, že se díky nemoci můžu dostat pryč, jsem si po vzoru úspěšnějších kolegů stýskáním vybrečela střevní chřipku a jednu noc pozvracela všechno v dosahu. A pak jsem jela.

V páté třídě jsme jeli na školu v přírodě, pamatuju si toho ještě míň než ze školky. Zážitky asi nebyly dostatečně silné, aby zanechaly stopy. Vím, že tam byla nějaká romance, a kdosi někomu vyznával nesmrtelnou lásku před místními záchodky. Ale protože to bylo „v přírodě“ a to obvykle znamená aktivity, radši jsem onemocněla, nejspíš rýmičkou. A pak jela. Někdy v té době se matinka s tetinkou rozhodly, že by pro mě a sestřenku (v té době jsem jí tuším titulovala Raduší Beruší) bylo nejvhodnější jet na týden na jakýsi tanečně pohybový tábor. To bylo ještě v době, kdy jsem nevěnovala veškerou svoji energii četbě, a proto si pamatuju, že jsem se většinou nudila, zatímco si sestřenka četla Pýchu a předsudek. Pamatuju si to dlouhé mučení pohybem, ale co bych za to teď dala, za houpej aerobik, při kterém by mi nevypadávalo koleno. Tenkrát jsem se ale vymlouvala na kotník a řekla bych, že jsem někde měla nějakou alergickou reakci. Ale nejela jsem nikam. Pamatuju si, že sestřenka mi potom předala Pýchu a předsudek jako štafetu, ale mě trvalo rok, možná dva, než jsem se dokopala k tomu nechat se uchvátit zázrakem jménem Austenová.


V šest třídě, na další škole v přírodě, jsem měla pocit, že bych to snad mohla vydržet až do konce. Ale protože jsem to já, nemohla jsem se obejít bez alespoň jednoho zakopnutí, tak malého, že mi následný pád jenom vyhodil koleno. Ale protože nějakej úraz nikoho nezajímal, šla jsem s opuchlým kolenem s ostatníma na štreku, pomalu jako poslední, ale že prý to zvládnu, tak jsem se opírala o klacek cestou z kopce a vzdala to kvůli bolesti v polovině cesty někam, netuším moc kam, a šplhala se svým klackem ten kopec zase zpátky. A pak jsem jela.

V hradecké nemocnici mi pak z kolena tahal můj oblíbený dětský doktor místo vody krev a já trávila prázdniny s nohou v ošklivé fialové ortéze. Ten rok jsem poprvé měla jet na tábor pro policejní parchanťata, a nejela jsem nikam. Nejela jsem ani v sedmičce na lyžák, protože kolena a lyže zas tak dobře k sobě nejdou. Ten rok jsem ale jela na tábor, protože tatínek (té doby v pozici údržbáře) si postavil hlavu a já se musela socializovat. První běh, na který jsem navíc musela odjet s předstihem, protože proč nepřijet s protekčníma? Co na tom, že všichni protekční byli v jiném oddíle než já a já se musela stěhovat s buňky do buňky? A přežila jsem celých osmnáct dní živá, jen nějakou dobu jsem si poležela na zdravotním, protože bych to nebyla já, kdybych nebyla alespoň nemocná…


Rok na to jsem tam jela zase, tentokrát jsem přijela o pár dní déle, protože to byl rok, kdy do Hradce přesunuli Rock for People a tam já prostě musela. A tábor jsem taky přežila, cesty do Proseče a bojovky i nocování pod širákem. A vzhledem k tomu, že si pamatuju samotku místo celodeňáku, dost možná jsem zase byla nemocná. A schytala jsem tam svoje první klíště. Od té doby jsem na táboře nebyla. Ani se podívat, stejně jako to dělají ostatní ochechule, nebo do kuchyně, což by mě prudilo. Moje neschopnost se sžít se s podivným osazenstvem budislavského tábora mi nedovolila se přenést přes svou nenávist k lidem a ze všech svých spolutrpitelek se doteď občas bavím jen s jednou. Prostě máme jiné priority.

V rámci gymplu jsem se hromadným aktivitám přestala vyhýbat, více méně. Ne že bych se nechala donutit jezdit na všechny výlety, ale na jednom podivném, na kterém se na nás hlasitě šeptalo huš huš a někdo hrál pochybnou hru pod peřinou (už si radši nepamatuju, co to bylo) a s D jsme se v noci válely na vyhřátém asfaltu. V Nevadě by nás za to nejspíš už zavřeli, je tam zakázáno lehat si na chodník. Pamatuju si z toho výletu taky na absint ve vlaku cestou tam a Dennyho pokutu za boty na sedačce cestou zpátky…


Na lyžák do Alp jsem jela taky, se snowboardem, že to jako zkusím. Tak jsem to zkusila, vyhodila si koleno, a bylo. Nebyla jsem tak úspěšná, abych si zařídila angínu a mohla zůstat v posteli. Zvládla jsem to ale natolik, že jsem se místo sjíždění kopce mohla potulovat pěšky po sjezdovce a fotit. Kdybych tohle mohla dělat pokaždé, když s někým pojedu do Alp, jezdila bych „lyžovat“ častějc, ale tak to asi nefunguje.

Finální školní akcí byl sporťák, z toho výběru se mi dělaly trošku mžitky před očima, ale nakonec padla volba na italské Lignano. S velkým úspěchem jsme celé dny plácali na pláži, a občas jsme také plácali do volejbalového míče, aby se neřeklo, že nic nedělám. Můžu říct, že i když to složení lidí bylo dost zvláštní, nejspíš to je něco, co bych si klidně zopakovala. I když nemám ráda teplo. A moře. A pláž. A pohyb. Ale už to taky je pár let a s dost velkou pravděpodobností si to idealizuju. Ale plumpnutí korkové zátky z lahve od vína se k nám do stanu směrem od toho učitelského opravdu doneslo.

čtvrtek 19. listopadu 2015

You live in a world where you didn't listen -- And you didn't care -- So I'm floating -- Floating on air


Ve svém monologu v Saturday Night Live se Amy Schummer nedávno zmínila o jedné z otázek, na kterou se nejčastěji ptá strýčka googla. "Můžu na tahle antibiotika pít alkohol?" Ale protože každý idiot ví, že na antibiotika se nepije, já se většinou nikoho neptám. I když – je pravda, že když už nějaká antibiotika beru, to jestli se na ně může pít nebo ne mě většinou vůbec nezajímá. Jako každou správnou drama queen mě zajímá jenom to, jestli přežiju do dalšího rána. Podle mého se totiž úspěšně s alkoholem dá kombinovat pouze ibalgin a paralen, a když už vám konečně někdo dá antibiotika, máte si jít lehnout a vypotit to.


Co je ale důležitější a zajímavější, chvíle, kdy jsem opravdu nemocná, často pod vlivem nějakých zaručeně působících medikamentů, jsou jediné momenty, kdy se opravdu zaobírám svoji váhou a tloušťkou. Když mám teplotu a všechno mě bolí, když jsem napěchovaná antibiotiky a nemůžu pořádně dýchat. Moje pomerančová kůže se najednou jeví jako něco smrtelně důležitého.

Navíc se mě teď už nejen moje matka, ale i moje oblíbené šaty snaží donutit zhubnout. Přesvědčují mě poněkud nevybíravě. Jde o šaty, které mi sednou téměř dokonale, kromě jednoho drobného detailu – rukávů. Jejich rukávy se s oblibou zakusují do mých předloktí a nutí je, aby ztratily přebytečný podkožní tuk, případně si nechaly chirurgicky odstranit jakoukoliv převislou kůži. Ty šaty zachází tak daleko, že přerušují můj krevní oběh a při celodenním nošení způsobují tiky v rukou. A tiky já vážně nemám ráda.

Dlouhou dobu jsem si myslela, že jestli se mi podaří zhubnout, můj život se nějakým zázrakem stane jednodušším a lepším. Jediné, co by se ale změnilo, by byl názor lidí v mém okolí. A je to k nevíře, ale bylo pro mě poměrně jednoduché zjistit, že mi na názorech ostatních vážně vůbec nezáleží.

Hloupé poznámky jsem se naučila ignorovat asi ve dvanácti, po pár letech na gymplu už mi bylo jedno i to, co si myslí můj vlastní otec – náš problém navíc většinou vězí v odlišných politických názorech a v poslední době i v názorech na to, co znamená být slušným člověkem, který respektuje ostatní. Jeho názor na mou váhu už pro mě neznamená vůbec nic.

Matčin názor, na to kolik vážím a jak vypadám, jsem si připouštěla trochu déle. Ale protože mě moji drazí rodičové vychovali stylem, který mi dovoluje si převážně jít za svým, aniž bych se moc zaobírala tím, jestli k tomu někoho dalšího potřebuju, přenesla jsem se i přes to. Prostě už vážně nepotřebuju, aby mi někdo z nich něco schovaloval.

V době, kdy do školy pravidelně jezdím kolem tisíce reklam na posilovny, a všude kam se podívám jsou fotky slečen, které se mi svým vzhledem nepodobají ani v nejmenším (a můžeme se hádat nad tím, jak velká část z toho je výsledkem photoshopu), by se zdálo, že můj vzhled a jeho případná ideální podoba je poměrně důležitá součást mého života. Ale to prostě není pravda. Opravdu se tím zaobírám pouze v momentech, kdy mi je špatně a nemám nic lepšího na práci.

Za posledních pár let jsem si uvědomila, že to prostě nemá cenu. Pokud mi někdo bude tvrdit, že mám zhubnout, okamžitě si jdu objednat to nejtučnější jídlo, koupím si několik balíčků bonbónů a zapiju to kofolou. Všechny moje snahy zhubnout vždycky vycházely z přání někoho jiného a proto se mě cvičení ani změna stravy nikdy nezdála jako něco, co by mohlo vydržet dlouhodobě.

Proto jsem se na to vykašlala. Cvičím, když se mi zachce, jím co chci. A ve výsledku, až na momentální krize, kdy se mě moje oblíbené šaty snaží nenápadně zabít, jsem s tím, jak vypadám a kolik vážím relativně spokojená. Nebudu tvrdit, že nikdy nezhubnu. Nejspíš se to pro mě v příštích pár letech stane zdravotní nutností. Odmítám ale hubnout jenom kvůli tomu, abych zapadala do nečího obrazu „správně vypadajícího člověka“.