Byla jsem skoro zdravá celé dva měsíce. A tím skoro myslím, že opravdu zdravá jsem byla celé tři dny po velkém kašli, pak jsem si uhnala další rýmičku a potom znovu začala s imunoterapií, což znamená opuchnutí a únavu. A teď mám zase antibiotika. "To že nemáte mandle neznamená, že nemůžete mít angínu. Jen se tomu říká jinak." Takže tak.
Ty dva měsíce byly zvláštní. Tak trochu jsem hledala práci, ale zřejmě ne moc důkladně. Tak trochu jsem panikařila kolem bakalářky a kolem zkoušky, kterou už jsem dávno měla mít za sebou (a ještě stále nemám). Mám pocit, že bych se svým akademickým životem měla skončit. Že jsem vlastně měla skončit ještě dřív, než jsem začala.
Převánoční atmosféru si užívám doma polikáním prášků, s kocourem a u krbu. Přes okno pozoruju cizí kočky, kterak se vyhřívají u nás na terase a jako správná kočičí paní jsem jim dala alespoň misku mléka. Zachtělo se mi poslouchat vinyly a tak jsme vytáhla ty staré, po mamince. Sjížděla jsem Wham!, Madonnino True Blue, soundtrack z Flashdance i Bruce Springsteena.
Tatínek se v předvečer svátku očividlě rozhodl pohoršovat nad vším, nad čím může. Nejdřív to byli uprchlíci ve správách, pak romance homosexuálů v Aférách (pořád ještě nechápu, proč jsme se na to dívali) a hrozně se bavil u opilého Pata s Matem. Prostě musíme mít o Vánocích veselo. Ve volném čase ovšem otec trápí kocoura, aby dokázal, že ho vlastně vůbec nemá rád...
Chtěla jsem běhat kolem s foťákem, abych se zase trochu rozfotila. A nic. Chtěla jsem víc psát, aby mě bylo kde číst. A nic. Jsem taková nijaká, nic nevím a nic neumím. Nemám, co říct. A vlastně možná ani nechci nic říct. Plánuju na Nový rok zase začít s fotoprojektem, tak uvidím, jak to se mnou dopadne.
