13:39:00 Ester Šebestová
Vypadá to, že čas a náladu na psaní teď mám už jenom na cestě. Je to trochu zvláštní, nedokázat si sednout nad článek. Nejsem schopná se ani zastavit natolik, abych upravila fotky. Na druhou stranu teď hodně čtu. Doháním všechno to čtení, které jsem přes prázdniny plné předstátnicového stresu nezvládala. Těžko říct, jestli mi to vydrží déle, než ten necelý týden do začátku školního roku, ale na tom teď nezáleží.
Konečně jsem dočetla Moranifesto od Caitlin Moran. Vždycky mě těší, když si můžu její sloupky přečíst na jednom místě a nemusím se snažit je lovit mezi placeným obsahem v Timesech. Navíc mě její pohled na svět, politiku a showbyznys nejenom baví, ale někdy nutí přemýšlet nad věcmi, nad kterými bych se někdy ani nepozastavila.
Minulý týden se mi poštěstilo jen na otočku pracovně do Brna a místo toho, abych cestou psala, tak jak jsem měla původně v plánu, jsem si četla. A za ty tři hodiny cesty tam jsem přečetla celou Venus in Furs od Leopolda von Sacher-Masocha. Vlastně mi není moc jasné, proč jsem to tak dlouho odkládala. Pamatuji si, že jsem ji poprvé rozečetla už na střední a pak dlouho nic. Nakonec jsem si ji koupila v angličtině, ale i ta mi dost dlouhou dobu ležela doma bez povšimnutí.
Tak je to ostatně s většinou mých knih, snad jen jednu z těch posledních kořistí, povídkovou sbírku Stone Mattress Margaret Atwood, jsem nakousla hned a zároveň také hned dočetla. Je to nešvar, to moje hromadění knih, které někdy, možná, snad, budu chtít číst. Ale odmítám se jich zbavovat, ani v rámci minimalistického trendu, ani v rámci větší debordelizace mého okolí, a už vůbec ne kvůli stěhování, které musí dřív nebo později také přijít. Nejsem ochotná se knih jen tak zbavovat, to se raději zbavím oblečení.
Myslím ale, že bych si měla do konce roku vybrat ještě alespoň jeden měsíc, kdy se nebudu kupovat žádné knihy. Vždycky mi to udělá dobře, když můžu splnit třeba jen malé předsevzetí. Někdy je to boj, měsíc je dlouhá doba a kolem mě je tolik krásných knih. Ale zároveň je jeden měsíc období, po jehož dobu jsem schopná se pravidelně mlátit přes prsty, které sahají po nějaké knize.
Po dvou letech jsem se znovu pustila do čtení Morrisseyho Autobiography. Z těch prvních čtyřiceti stránek, které jsem přečetla v září 2014, jsem si pamatovala, že je to mnohem víc poezie než próza, a že o sobě Morrissey píše tak, jako by jeho život byl jen další text songu, který skládá. Dalších 100 stran, které jsem do sebe nasoukala během včerejška a dneška, mě o tom přesvědčilo. Navíc to není ani tak autobiografie, jako průvodce po hudebních a životních vzorech. Na prvních sto padesáti stranách skládá Morrissey milostný dopis hudbě a umění šedesátých a sedmdesátých let. Úryvky básní, seznamy kapel a filmů. Lidé, kteří pomohli z kluka, který nevěděl co se sebou, udělat hvězdu světového kalibru. A David Bowie. Bowie jako by tvořil soundtrack k Morrisseymu dospívání, tak jako to dělal u tisíců dalších. Za všechno může Bowie.