No-Complaint Day aneb Stěžovat si nepřestanu
V rámci třicetidenní minimalistické výzvy (slovo výzva při překladu anglického challenge mě dost vytáčí, ale neznám žádnou lepší volbu) si čtvrtý den nemáte na nic stěžovat. Nebo se alespoň máte snažit si na nic nestěžovat. Protože je ale stěžování téměř základním nastavením mého způsobu myšlení, tahle výzva je pro mě prakticky nesplnitelná.
Zrovna v neděli jsem četla v srpnové Elle článek Martiny Overstreet o stěžování si, respektive o tom, že v Čechách k tomu vlastně máme jen pramálo důvodů a přesto to děláme často a s gustem. Kdybychom energii, kterou vynaložíme pro to, abychom všechno všem vyčetli a k tomu se politovali, přesunuli do aktivního zlepšování své situace, pravděpodobně bychom na tom byli o mnoho lépe. A to nejen jako jednotlivci, ale i jako společnost. Stěžování je ale pro většinu z nás o dost jednodušší, nebo si to alespoň myslíme.
Většina příslušníků mé rodiny si také neustále na něco stěžuje. Na to, že mají málo peněz, že platí vysoké daně, že čaj v restauraci stojí dvacet korun. Že za všechno platíme víc, než za komunistů (jednou jsem od nějaké paní při čekání na vlak k tématu voleb slyšela, že volí komunisty, protože stejně nemá ráda banány). Že na vládě zase něco vymysleli, že na vnitru sedí idiot, že EU zase vydala nějaké stupidní směrnice. Že je to s těmi uprchlíky průser a proč jich sem, sakra, bereme tolik? Balíček nepřišel, na všechno se dlouho čeká, autobus nejede. Jídlo se rychle kazí nebo ho babička poslala moc a musí se vyhodit. V neděli večer jsem přijela z Prahy a usadila se na zastávku před hlavním nádražím. Při čekání na devítku, jejíž trasu ti hlupci minulý (nebo možná už předminulý) rok změnili a prodloužili, přišel si na lavičku přisednout pán tak kolem šedesátky a začal konverzaci slovy „Tak si zase přidali a já k důchodu dostanu jenom 32 korun.“
V zásadě se konverzaci s důchodci tak moc nebráním, a to ani v případě, že se snažím si číst. Stěžování si na zdraví je oblíbená činnost snad každého nad šedesát let a mnohdy i mladších. Finančních otázek se ale štítím jak čert kříže, proto jsem se snažila ze situace rychle vybruslit. Žel bohu se mi to nepodařilo, a proto jsem se za dvacet minut čekání (ty autobusy vůbec nejezdí!) dozvěděla, že pán se vyučit topenářem a že jeho důchod činí něco před deset tisíc korun, což je částka, na kterou většina smrtelníků, kteří mají to štěstí a užívají důchodu, nedosáhne, ani kdyby se stavěla na hlavu. A to ještě nepočítám fakt, že pán si zřejmě do nedávna přivydělával, protože si stěžoval na nedávné poranění zad po tom, co se někde tahal s radiátorem. Nepochybuji o tom, že tenhle pán není ojedinělý případ. Kdo má hodně (nebo alespoň dostatek) peněz, chce ještě víc. Pokud těch víc peněz ale dostane, pravděpodobně se zvýší jeho životní úroveň, která má vyšší náklady - a bude mít zase málo. Je to začarovaný kruh, a proto je nutné si na něj postěžovat.
Stěžování je u nás v Čechách řekla bych téměř národním sportem. A já jsem se ve středu přistihla, že netuším, jestli si vlastně stěžuji, nebo jenom konstatuji ne příliš příznivou skutečnost. Dá se to vůbec odlišit? Když někomu řeknu, že kolega neuděl to, co měl, a já proto musím dělat práci navíc a déle mi to trvá, je to konstatování či osvětlení skutečnosti nebo je to stěžování a výmluva?
A tak jsem se přistihla při stěžování si hlavně při úkonech vztahujících se k práci.
-- Dvakrát jsem si stěžovala na nadměrné množství papírů, které se musí několik zapsat na různá místa, aby se posléze mohly „zaarchivovat“ do šanonů, ve kterých ty papíry hledá jen naprosté minimum lidí (protože existuje elektronická verze). Pak jsem si stěžovala na to, že mi nebyly dodány příslušné podklady v momentě, kdy mi dodány být měly (což vedlo k celkovému zpoždění práce). A naposled jsem si stěžovala, že někdo neuklidil nebo nedodal objednávky na místa, kde se měly nacházet. --
Zajímalo by mě, jestli vůbec existuje v Čechách zaměstnanec, který si nikdy nestěžuje. Ve firmě, kde tyto prázdniny sedím na recepci a jsem tudíž centrálou a knihou přání a stížností části našich zaměstnanců, se tomu nemůžu vyhnout. I to je jeden z důvodů, proč čtvrtý bod minimalistické výzvy není nic pro mě. Vyčistit hlavu od negativních myšlenek, nevytvářet problémy a raději nacházet řešení. Nebo se přes ně prostě přenést. Což je vlastně to jediné, co mi zbývá. A pak že si nemám stěžovat…
0 comments:
Okomentovat