ES.

ES.

úterý 16. února 2016

Is this thing on?



Je zvláštní, kolik rozhovorů v mém okolí se poslední dobou stáčí na téma gender a feminismus. Nebo spíš feminismy, jak se snaží všem vysvětlovat. Že je rozdíl mezi radikálním a extremistickým, že kvóty nejsou největší zlo na světě a že ženská může vydělávat víc, než její drahá polovička, aniž by se někdo musel nutně cítit méněcenně. Ne všichni jsou ochotni diskutovat, občas je pro ně moc i jenom poslouchat. Stačí říct feminismus a už sem kráva, co nesnáší chlapy a nechce „bejt ženská“. Na druhou stranu, když mi tohle chlap řekne (a nejenom chlap), není úplně složité ho začít nesnášet.


Tenhle měsíc jsem byla na EKG. Ne na vyšetření, ale na literárním kabaretu Jaroslava Rudiše a Igora Malijevského. I když to občas takové vyšetření je, zrentgenuje mi to hlavu a já zjistím, jestli tam ještě pořád jsou nějaké nápady. Obvykle se něco najde, ne vždycky se to dostane na papír. Únorové téma, O lásce a poezii, mi trošku otevřelo oči. Vím sice, že staromilské lpění na schématech, která jsou mi dlouhodobě někde, už se moc nenosí, ale pořád se s poezií ne moc snáším. Tentokrát jsem se ale dozvěděla, že psaní básniček je dobré pro mé psychické zdraví, i když to jsou sračky. A že mě vlastně ty současné věci baví. Takže bych třeba mohla poezii psát, nebo vlastně zapisovat ty pochybné poznámky, které nemají hlavu ani patu, a pak to za poezii vydávat. Aktivně jsem se přihlásila na svůj starý účet na Písmákovi (trvalo mi dva dny, než jsem si vzpomněla, jak se ta pochybná stránka jmenuje) a teď tam očumuju. Svoje středoškolské výplody pro jistotu mažu, ani já se na to nemůžu koukat.

Včera jsem jela domů posledním autobusem. Většinou je to zážitek, buď jezdím sama, nebo ve dvou (cílová stanice pro mé spolucestující obvykle bývá Josefov), ne vždycky se mi podaří mávnout na řidiče, aby zastavil včas, takže na zastávku se nehraje, a na terminále se v pokročilou noční hodinu (kolem půl desáté) schází divní lidé. Ještě nikdy jsem neviděla někoho, kdo by v deset odjížděl do Moskvy nebo do Petrohradu. Nikdy jsem vlastně netušila, že se přímo z Hradce dá odjet tak daleko na východ. Podle Ev tím spojem jezdí trolly/trollové/trollollice – viz facebooková konverzace po tom, co mám v hlavě Kocoura. Někdy bych to zkusila, zajet si do Ruska, na výlet. I když bych možná volila vlak, autobusy v poslední době špatně snáším.

Už jsem zase v Praze. Ale nevím, na jak dlouho. Posledních pár měsíců se zase cítím víc hradecká než pražská. A moc se mi to nelíbí.

0 comments:

Okomentovat