Is this thing on?
Je zvláštní, kolik rozhovorů v mém okolí se poslední
dobou stáčí na téma gender a feminismus. Nebo spíš feminismy, jak se snaží všem
vysvětlovat. Že je rozdíl mezi radikálním a extremistickým, že kvóty nejsou
největší zlo na světě a že ženská může vydělávat víc, než její drahá polovička, aniž by se někdo musel nutně cítit méněcenně.
Ne všichni jsou ochotni diskutovat, občas je pro ně moc i jenom poslouchat.
Stačí říct feminismus a už sem kráva, co nesnáší chlapy a nechce „bejt ženská“.
Na druhou stranu, když mi tohle chlap řekne (a nejenom chlap), není úplně složité ho začít
nesnášet.
Tenhle měsíc jsem byla na EKG. Ne na vyšetření, ale na
literárním kabaretu Jaroslava Rudiše a Igora Malijevského. I když to občas
takové vyšetření je, zrentgenuje mi to hlavu a já zjistím, jestli tam ještě
pořád jsou nějaké nápady. Obvykle se něco najde, ne vždycky se to dostane na
papír. Únorové téma, O lásce a poezii, mi trošku otevřelo oči. Vím sice, že
staromilské lpění na schématech, která jsou mi dlouhodobě někde, už se moc
nenosí, ale pořád se s poezií ne moc snáším. Tentokrát jsem se ale
dozvěděla, že psaní básniček je dobré pro mé psychické zdraví, i když to jsou
sračky. A že mě vlastně ty současné věci baví. Takže bych třeba mohla poezii
psát, nebo vlastně zapisovat ty pochybné poznámky, které nemají hlavu ani patu,
a pak to za poezii vydávat. Aktivně jsem se přihlásila na svůj starý účet na
Písmákovi (trvalo mi dva dny, než jsem si vzpomněla, jak se ta pochybná stránka
jmenuje) a teď tam očumuju. Svoje středoškolské výplody pro jistotu mažu, ani
já se na to nemůžu koukat.
Včera jsem jela domů posledním
autobusem. Většinou je to zážitek, buď jezdím sama, nebo ve dvou (cílová
stanice pro mé spolucestující obvykle bývá Josefov), ne vždycky se mi podaří
mávnout na řidiče, aby zastavil včas, takže na zastávku se nehraje, a na
terminále se v pokročilou noční hodinu (kolem půl desáté) schází divní
lidé. Ještě nikdy jsem neviděla někoho, kdo by v deset odjížděl do Moskvy
nebo do Petrohradu. Nikdy jsem vlastně netušila, že se přímo z Hradce dá
odjet tak daleko na východ. Podle Ev tím spojem jezdí
trolly/trollové/trollollice – viz facebooková konverzace po tom, co mám
v hlavě Kocoura. Někdy bych to zkusila, zajet si do Ruska, na výlet. I
když bych možná volila vlak, autobusy v poslední době špatně snáším.
Už jsem zase v Praze. Ale
nevím, na jak dlouho. Posledních pár měsíců se zase cítím víc hradecká než
pražská. A moc se mi to nelíbí.
0 comments:
Okomentovat