ES.

ES.

úterý 1. listopadu 2016

General life update: Stíhám/nestíhám


Čím víc mám času, tím víc jsem pozadu.

Dala jsem si teď pár dní na léčení. Naivně jsem si myslela, jak budu schopná dočíst všechny texty, které jsem měla dočíst. Jak budu možná trochu napřed s veškerou prací, nejen se školou.

A jsem ještě víc pozadu, než předtím. Nejsem schopná dočíst jediný text, natož k němu něco napsat. Mám attention span zlaté rybičky. Možná ani to ne. Potřebuju konečně dodělat práci do školy, ale nejsem schopná se ani rozhodnout, co vlastně chci dělat jako první.

Možní potřebuju stíhat ještě o něco míň, abych zase začala něco dělat. Očividně mi to tak jde nejlíp.

Tenhle stav mezi aktivitou a totální pasivitou je na nic.

Už abych se trochu hnula.

neděle 30. října 2016

General life update: Je mi zima


Je pět ráno a po sídlišti se honí meluzína.

Vstávala jsem o půl čtvrté. Kdykoli jsem se převalila z boku na bok, bolelo mě koleno. Teď je koleno i já namazané Francovkou, ale pochybuji, že to nějak pomůže.

Na světě nejsou jen pomeranče, ale když jím pecky, znamená to, že jím malé pomeranče, které by se mohly vylíhnout? Když jsem byla malá, myslela jsem si, že snězení jader z jablka znamená, že mi v břiše vyroste strom. Jablkoň.

Pohybuji se někde na ose mezi „už je mi docela dobře“ a „chci umřít.“ Momentální rozpoložení je nejspíš „nechte mě bejt!“

Tenhle víkend jsem se rozhodla odstřihnout od civilizace, ignorovat emaily a číst si. Momentálně jsem v polovině How To Be Both od Ali Smith a první příběh, ten ze současnosti, byl úžasný. Nevím, jestli se do toho druhého budu pouštět okamžitě, ale rozhodně to bude brzy.

Do things just go away? her mother says. Do things that happened just not exist, or stop existing, just because we can’t see them happening in front of us?

středa 26. října 2016

General life update: Všechno v pohodě


Nejspíš jsem si na sebe ušila bič.

Měla jsem totiž ten geniální nápad, že budu studovat dvě školy. Dva magisterské obory. Genderová studia na Fakultě humanitních studií a mediální studia na Fakultě sociálních věd.

Asi jsem měla pocit, že se budu nudit.

Nenudím se.

Je toho dost. Samé přečti tohle a nastuduju támhleto. Udělej konspekt, napiš reflexi.

Ale jsem spokojená. Už dlouho jsem takhle spokojená nebyla, už dlouho jsem neměla pocit, že všechno klape. Nebo možná ne úplně všechno. Ale většina věcí rozhodně.

Fotím teď trochu víc než jindy. Ale dodací lhůty mám pořád stejně dlouhý.

Jedinou vadou na kráse je teď moje rýmička. Doufám, že se z toho nevyklube něco horšího, v pátek mám jet do Vídně a vážně by mě štvalo, kdybych koncert Amandy Palmer prošvihla jenom kvůli hloupé nemoci.

Původní plán byl zůstat doma jeden den a pak zase naskočit. Zatím ještě nevím, jak moc to bude fungovat, tak uvidíme za pár hodin.

úterý 27. září 2016

Mikro #148: Čtecí


Vypadá to, že čas a náladu na psaní teď mám už jenom na cestě. Je to trochu zvláštní, nedokázat si sednout nad článek. Nejsem schopná se ani zastavit natolik, abych upravila fotky. Na druhou stranu teď hodně čtu. Doháním všechno to čtení, které jsem přes prázdniny plné předstátnicového stresu nezvládala. Těžko říct, jestli mi to vydrží déle, než ten necelý týden do začátku školního roku, ale na tom teď nezáleží. Konečně jsem dočetla Moranifesto od Caitlin Moran. Vždycky mě těší, když si můžu její sloupky přečíst na jednom místě a nemusím se snažit je lovit mezi placeným obsahem v Timesech. Navíc mě její pohled na svět, politiku a showbyznys nejenom baví, ale někdy nutí přemýšlet nad věcmi, nad kterými bych se někdy ani nepozastavila.

Minulý týden se mi poštěstilo jen na otočku pracovně do Brna a místo toho, abych cestou psala, tak jak jsem měla původně v plánu, jsem si četla. A za ty tři hodiny cesty tam jsem přečetla celou Venus in Furs od Leopolda von Sacher-Masocha. Vlastně mi není moc jasné, proč jsem to tak dlouho odkládala. Pamatuji si, že jsem ji poprvé rozečetla už na střední a pak dlouho nic. Nakonec jsem si ji koupila v angličtině, ale i ta mi dost dlouhou dobu ležela doma bez povšimnutí.

Tak je to ostatně s většinou mých knih, snad jen jednu z těch posledních kořistí, povídkovou sbírku Stone Mattress Margaret Atwood, jsem nakousla hned a zároveň také hned dočetla. Je to nešvar, to moje hromadění knih, které někdy, možná, snad, budu chtít číst. Ale odmítám se jich zbavovat, ani v rámci minimalistického trendu, ani v rámci větší debordelizace mého okolí, a už vůbec ne kvůli stěhování, které musí dřív nebo později také přijít. Nejsem ochotná se knih jen tak zbavovat, to se raději zbavím oblečení.

Myslím ale, že bych si měla do konce roku vybrat ještě alespoň jeden měsíc, kdy se nebudu kupovat žádné knihy. Vždycky mi to udělá dobře, když můžu splnit třeba jen malé předsevzetí. Někdy je to boj, měsíc je dlouhá doba a kolem mě je tolik krásných knih. Ale zároveň je jeden měsíc období, po jehož dobu jsem schopná se pravidelně mlátit přes prsty, které sahají po nějaké knize.

Po dvou letech jsem se znovu pustila do čtení Morrisseyho Autobiography. Z těch prvních čtyřiceti stránek, které jsem přečetla v září 2014, jsem si pamatovala, že je to mnohem víc poezie než próza, a že o sobě Morrissey píše tak, jako by jeho život byl jen další text songu, který skládá. Dalších 100 stran, které jsem do sebe nasoukala během včerejška a dneška, mě o tom přesvědčilo. Navíc to není ani tak autobiografie, jako průvodce po hudebních a životních vzorech. Na prvních sto padesáti stranách skládá Morrissey milostný dopis hudbě a umění šedesátých a sedmdesátých let. Úryvky básní, seznamy kapel a filmů. Lidé, kteří pomohli z kluka, který nevěděl co se sebou, udělat hvězdu světového kalibru. A David Bowie. Bowie jako by tvořil soundtrack k Morrisseymu dospívání, tak jako to dělal u tisíců dalších. Za všechno může Bowie.

pondělí 5. září 2016

úterý 30. srpna 2016

Mikro #120: Můry



Nemůžu spát. Mám noční můry. Ty psychické, ve kterých mě z nějakého důvodu zrovna dnes dohání vidina zpackaných státnic a traumatické obhajoby bakalářky. Zrovna dneska, když jsem se chtěla pořádně vyspat, se mi zjevila ta hrůza a kdykoli zavřu oči, začíná mi být blivno.

A pak je tu fyzická můra. Vlastně dvě. Jedna mrtvá, zahnízděná pode dveřmi do špajzu. U té už dva dny debatuji, jestli ji mám vysát luxem, nebo ji stačí vzít do ubrousku a vyhodit. Vzhledem k tomu, že je vedle ní zabydlený pavouk, kterého se štítím možná ještě víc než té můry, asi je oba vezmu vysavačem. Jen doufám, že mi to nebude trvat další půlrok.

Druhá můra, živá, si vesele poletuje po pokoji. I když možná ne moc vesele, to nervózní plácání křidélky asi moc příjemné není. Nevím jak jí, ale mě rozhodně ne. Kdykoli zhasnu a snažím se usnout, ozve se znova a já musím znovu jít rozsvítit. Od té doby, co mi jedna milá malá můra před usnutím vletěla do vlasů, se občas uchyluju k dětským praktikám – schovat celá pod peřinu, čouhá mi z ní jen kus obličeje, abych mohla dýchat. Žádná můra si na mě nepřijde ani nesedne.

Ale dneska asi to nevychází. Chtěla bych spát a prostě nemůžu. Tak uklízím. A píšu. A ani jedno mi nejde nijak zvlášť od ruky. Asi to chce větší trénink.

pondělí 29. srpna 2016

Mikro #119: Vinnetou



Dneska mě probudil sen, který si nepamatuju, budík, který nezvonil, a déšť, který přestal asi dvě minuty po tom, co jsem se probudila. Celé ráno jsem cítila trochu toho deště ve vzduchu, natáhla jsem si ho do pokoje otevřenými balkonovými dveřmi a doufala, že mi tu chvíli vydrží.

Než jsem se rozkoukala, modré nebe, které chvíli vypadalo na další teplý den, se zatáhlo a začalo z něj zase něco kapat. Ne na dlouho, dnešek byl přeháňkový. Až na jeden menší odpolední lijáček. Připravené plány jsem zaháněla sledováním Vinnetoua.

Nejdřív jsem viděla Poklad na Stříbrném jezeře, ten šel totiž do kin jako první, v roce 1962. Potom jsem se dívala na film Vinnetou z roku 1963, který byl teoreticky prequelem. Následoval Vinnetou – Rudý gentleman z roku 1964, to je ten, kde se objevila Ribanna. A zakončila jsem to Vinnetouem a míšenkou Apanachi z roku 1966. Čistě proto, že se odmítám dívat na Poslední výstřel, dokud to nebude nezbytně nutné. Stejně moc nechápu sled těch filmů, takže to je vlastně jedno. Mayovky jsem nečetla a tak mě nic netrápí.

čtvrtek 25. srpna 2016

Mikro #115: You Got Me Singing



Mám z dnešního rána zvláštní poct, ani nevím proč. Na cestování z Hradce do Prahy pro mě tohle léto není nic zvláštního, rychlíkem jménem Kyšperk jsem určitě už taky jela. Jen jsem dnes unavenější, než obvykle bývám. A mlha povalující se po polích mi moc nepřidává.

Úplně poprvé si teď pouštím celé You Got Me Singing – album folkových coverů, které Amanda Palmer nahrála a nazpívala se svým otcem Jackem. Tím Jackem, kterého se kdysi jako polovina Dresden Dolls snažila zbavit v písni Half Jack. Na tu unavenost je to hrozně skvělá deska. Teď už mě navíc nejspíš čeká v Praze na poště ve fyzické, vinylové podobě a já se hrozně těším, až si ji přivezu domů a poslechnu.

Z nádraží jsem běžela na kafe s D, abychom se taky jednou za to léto viděly, a pak hned do Amnesty. Je to jeden z posledních dní, které tam teď trávím. Od příštího týdne se oficiálně učím na státnice. Ale radši bych tu byla fulltime.

středa 24. srpna 2016

Mikro #114: Kreativní



Někdy mi přijde, že moje pracovní náplň je to nejnudnější, co můžete kreativnímu člověku dát. Na druhou stranu se vytváření popisků k fakturám někdy také dají přirovnat ke copywritingu. Práce na účtárně mě nijak zvlášť nenaplňuje, ale za těch pár let jsem si asi už zvykla dělat něco, co není psychicky příliš náročné. Hlavně kvůli tomu, abych si mohla ve volném čase, bez starosti o finance, dělat svoje kreativní cosi.

Kreativita je vůbec zvláštní věc. Nikdy nevím, jestli jsem vlastně způsobilá k jakékoli kreativní činnosti. Psaní mě baví, ale ne vždycky jsem schopná se zastavit a plně se soustředit na něco, co chci dotáhnout do konce. Focení mě baví, ale jsem vlastně nejspokojenější při focení koncertů, za které mi nikdo nic nedává a já se nemusím stresovat, že neodvádím kvalitní práci. A i když mám pocit, že kvalitní práci odvádím, neumím to ostatním vysvětlit. Kreativita není vždycky v souladu se sebeprezentací.

V sebeprezentaci jsem dost špatná. Neumím komunikovat s lidmi, i když se to trochu lepší, a rozhodně jim neumím vysvětlit, že to, co dělám, má cenu. Že to vychází přesně tak, jak by mělo. Že nemluvím jenom do větru. A že fotit pro sebe můžu kdykoli, ale že bych taky mohla fotit pro ně. Můj vztah s lidmi, jakýmikoli, je komplikovaný. Ještě pořád jsem si neudělal pořádek v sobě a dokud to neudělám, nejspíš se to nezlepší. I když už jsem se zase za léto, za dobu stážování a neustálýho mezilidskýho kontaktu, alespoň trochu otrkala a přestala panikařit. Ale pořád to není úplně ideální. Nejradši bych, aby se kreativita nebo schopnost tvořit nemusela odvíjet od schopnosti prezentovat výsledky své práce. Kreativní lidi by měli bejt divný a trochu stranou, ale pořád to nějak nefunguje.

úterý 2. srpna 2016

Mikro #92: Spectre



Nemám ráda ospalé dny. Proti mé vůli mě nutí dělat méně, než bych chtěla nebo potřebovala. Dnešek jsem vyhlásila neproduktivním dnem hned v momentě, kdy jsem se probudila. Posledních pár dní se mi k ránu zdají dost šílené sny, ze kterých si obvykle nakonec pamatuju jenom zběsilí úprk, a dneska to nebylo jinak.

Zvládla jsem se dnes ale podívat Spectre. Konečně. Po Skyfallu jsem se na další bondovku těšila, i když je s Craigem. Nějak jsem ale prošvihla premiéru a všechna promítání, a pak jsem na celý ten film zapomněla. Dneska nastala ta správná chvíle, kdy jsem měla vidět tu revoluční parádu, kde se poprvé Bond Girl/Woman stala ženská 50+. Pche, pěkná revoluce.

Monica Bellucci na plátně strávila všeho všudy čtyři minuty a to jenom proto, aby nám agent s povolením zabíjet dokázal, že mu nevadí přefiknout starší babu, když z ní přitom dostane informace, které hledá. Je krásně vidět, že když je ženská po padesátce fit a má na sobě vrstvu neslíbatelné rtěnky, Bondovi na těch pět minut stačí.

To, že Bellucci za chvíli vymění za Léu Seydoux. Kvůli které očividně sekne s nula-nula-sedmičkou. Nebudu předstírat, že není milé pro jednou vidět Bond Girl, která kvůli nějakému hloupému Britovi neskončí s kulkou v hlavě. Je to fajn. Ale to neznamená, že když jeden sexy štěk dáte ženě, které není pětadvacet, že to hned můžete považovat za feministický výplod.

Over and out.

pondělí 1. srpna 2016

Mikro #91: Zodpovědná



CAPTCHA v komentářích, která po mě chce zaškrtnout, že nejsem robot, mi vždycky připomene písničku od Mariny and the Diamonds, I’m Not A Robot.

Pomalu ale jistě si zase zvykám na psaní delších článků, protože ta kouzla budu nejspíš brzo potřebovat. Nejde mi to zase tak jednoduše, jak bych si představovala, ale někam se to hýbe. Zároveň se snažím být zodpovědnější, než jsem byla, když jsem takhle psala posledně. Možná se na tom podepsala „skutečná práce,“ vytváření hodnot, jak by řekl můj milovaný otec. Nebo to je mírou zodpovědnosti, kterou teď mám v rámci stáže. Každopádně se snažím a třeba z toho něco bude.

Dala bych si sušenku, ale už jsem většinu věcí, které jsem tu měla, sežrala. A ještě si budu něco muset nechat na horší časy. Takže to bude zase čaj bez sušenky.

Project 365., XIII - XIV


Už je to doba, co jsem tady naposledy ukázala fotky ze svého projektu 365. Teď na ně konečně přišel čas. Ještě pořád fotím, ještě pořád mě to baví a hodlám ten letošek zvládnout. Mám teď spoustu plánů na focení, spoustu nafoceného mimo, něco z toho už se objevilo na facebooku, něco z toho se vztahuje k projektu Recto Verso skvělé hradecké fotografky Anetky Vašatové, něco jsou koncertní fotografie, protože konečně zase čas od času fotím koncerty. Navíc mám teď konečně hotové portfolio, budu ráda, když se na něj podíváte.

Doufám, že mi ten elán vydrží a v příštích pár týdnech tu uvidíte více článků a hlavně fotek.















neděle 31. července 2016

Mikro #90: Déšť



Už zase prší. Po tom včerejším vedru je to příjemná změna, i když bych se radši vyvalovala na balkóně než cokoli jiného, je tady v okolí čistší vzduch. Déšť dneska voněl skoro jako na vesnici. Když jsem otevřela balkónové dveře, skoro jako bych byla na Skaličce. Ale ne teď. Je sice skvělé otevřít francouzské okno na terasu, pustit dovnitř kocoura zmoklého jako slepice a nasát vesnický vzduch. Ale není to ono.

Tohle dopoledne mi připomnělo ta léta na chalupě. Vyhrabat se oteklá z péřových duchen (protože aniž by to někdo tušil, už tenkrát jsem měla alergii na peří) do chladného, ale trochu zatuchlého vzduchu ve světnici. Vyběhnout ven na zápraží, moknout při přebíhání zahrady do kadibudky a pak zase běžet zpátky. Dát na čaj, který na chalupě přece jenom chutná trochu jinak než doma. A pak zapadnout zase do peřin, které mezitím stačily vychladnout, a vy je musíte znovu zahřívat.

Ani nevím, kde se ve mně ta nostalgická nálada vzala. Vůně deště mě prostě dneska nějak rozněžnila.

sobota 30. července 2016

Mikro #89: Letní počasí



Tohle léto vážně nevím, jestli mám radši tohle vedro nebo letní deště. Normálně horko nezvládám, zavírám se do koupelny nebo do chalupy, a nevylézám, dokud nezapadne slunce. Tohle léto ale trávím převážně v Praze, a když mám volno, prostě se vyvalím na balkón. Navíc teď mnohem víc fotím a za deště se s foťákem venku necítím úplně nejlíp. Je to složité a vlastně se moje preference někdy mění z minuty na minutu.

Dneska jsem měla původně v plánu jít na blešák na Nákladové nádraží Žižkov, nakonec to ale nedopadlo a místo toho jsme se s Cibim vydali na urputnou výpravu do Ikei. On potřeboval lampičku ke stolu a stínidlo na lustr a já krabice a formičky na nanuky. Na krabice jsem se vykašlala, formičky koupila a přidala k tomu zbrusu nový pekáč/plech a rám na plakát. Samozřejmě, že jsem nakonec koupila rám na ten z mých třech krásných plakátů, který vlastně ani tolik pověsit nechci.

Jsem ale nakonec spokojená. Zabila jsem jenom část dne, ne celý, a vlastně jsem odškrtla jednu věc ze seznamu toho, co přes léto musím udělat. Mohla bych sice takhle o víkendech být produktivnější, ale nemusím to zase přehánět.

čtvrtek 28. července 2016

Mikro #87: K vzteku



Pořád ještě nechápu, proč sleduju americké volby. Většinu času se u toho rozčiluju víc, než se rozčiluju po jakémkoli veřejném vystoupení našeho prezidenta dolních deseti milionů. Kromě toho, že Zeman je zběhlý v politice a zřejmě si víc uvědomuje, co dělá, si je třeba s republikánským prezidentským kandidátem velice podobný, hlavně co se rétoriky týče. A to si Zeman v jednu dobu říkal sociální demokrat. Štvou mě oba stejně a já vím, že bych se tím měla přestat zabývat, ale občas mi to prostě nedá.

In other news, můj počítač se mnou, po roce společného života, pomalu a jistě přestává komunikovat. Vždycky byl trochu zpomalený, ostatně vím, do čeho jsem šla. Ale posledních pár dní se zasekává, aniž bych mu k tomu dala záminku. Nereaguje, ani když ho prosím. Prostě, jak se lidově říká, dělá Zagorku. Nemám ráda lidi, co dělají Zagorku, natož potom počítače.

Taky můj milovaný mobil na tom není úplně ideálně. Před pár týdne se mi stáhla nějaká vadná aktualizace a od té doby mi přestaly fungovat některé programy. Včera už mě to vytočilo tolik, že jsem celé nastavení telefonu resetovala. Samozřejmě, žádné programy mi tam nezůstaly. Ale ty, které jsem si tam stáhla znovu, alespoň fungují. Takže jsem alespoň minimálně spokojená. Bude mi chvíli trvat, než telefon zase přenastavím, ale alespoň už se nad ním nerozčiluji.

čtvrtek 21. července 2016

Mikro #80: Telefonní



Dnešek je zřejmě den nezvednutých telefonů.

Ve 13:08 mi volalo neznámé číslo. Když jsem na to před druhou, po probírání organizačních věcí s kolegyní, přišla, volala jsem zpátky. Ve 14:03 mi to spadlo do hlasové schránky. Nemám hlasové schránky ráda, proto jsem hovor ukončila. Ve 14:04 jsem to zkoušela znovu, ale opět se mi ozvala hlasová schránka.

Takže jsem vlastně nezjistila, co po mě dneska kdo chtěl, ačkoli bych se to dozvěděla ráda! Jsem totiž v komunikativní náladě a to je období, kdy jsem schopná dokonce zvedat telefony. A zrovna mám smůlu.

Ve 14:43 jsem se někomu snažila dovolat pracovně. A nic, nebral to. Takže moje dnešní telefonní nadšení mohlo zase klidně odpadnout.

K tomu se přidala ještě občasná nefunkčnosti internetu. Tomu se říká dobrý den.

středa 20. července 2016

Mikro #79: Bylinky



Všechny moje květiny a bylinky, kromě nesmírně odolného Aloe Vera, přes ty dva týdny, kdy jsem tu skoro nebyla, uschnuly. Proto jsem se rozhodla obšťastnit Lidl svým nákupem a vybrala si bazalku a mátu, dvě zatím nejužitečnější kuchyňské pomocníky.

Okamžitě jsem je využila. Mátu jsem narvala do vody spolu s citronem. Bazalku jsem přikousla k sekané se sýrem, kterou jsem vyrobila ze zbytku mletého masa povalujícího se v mrazáku. Takže mám radost.

Vlastně mám celkově radost, protože mám teď minimálně na pár dní volný byt a můžu se nerušeně roztahovat a skotačit. Navíc si můžu vyvářet, aniž by mi někdo pořád stál za zadkem v kuchyni, což se mi zrovna hodí – mám minimálně dva recepty, které teď chci vyzkoušet.

úterý 19. července 2016

Mikro #78: Neil Gaiman




Narazila jsem dnes při snaze dočíst poslední povídkovou sbírku Neila Gaimana, Trigger Warning, na problém. Poslední povídka, zbrusu nová, poprvé vydaná právě v této povídce, je vlastně novela vztahující se k příběhu z American Gods. Ale já American Gods ještě nedočetla!

American Gods je Gaimanův šest set stran dlouhý masterpiece, podle kterého se teď mimochodem točí seriál. Podle mého účtu na Goodreads jsem ho začala číst v říjnu 2012 a momentálně jsem na straně 247, na konci první části. Něco si z toho pamatuji, něco ne, ale na to jsem víceméně zvyklá. A teď přemýšlím, jestli se mám snažit tu knihu dočíst předtím, než si přečtu tu povídku. Nebo předtím, než bude mít premiéru seriál.

Chystala jsem se na to, ale na mém chytrém seznamu čtení na tyto prázdniny American Gods nefigurují. Ale protože tam je milion dalších knih, které jsem ještě nezačala číst, nejspíš se do toho pustím. Pro dobrý pocit. Přece jen mi zbývá už jen 400 stran a Gaiman se čte tak dobře. Jen doufám, že se u toho nezaseknu. Chtěla jsem toho letos přečíst hodně.

pátek 15. července 2016

Mikro #74: Coup d'état



Včera si ve Francii někdo hrál na Olgu Hepnarovou (jestli šlo nebo nešlo o útok propojený s Islámským státem nechám ke komentování povolanějším) a dnes sledujeme coup d’état v Turecku. Mohla bych tady tvrdit, že mě to překvapuje, ale nepřekvapuje. Ani jedna z těch událostí. A mám k tomu jen pár poznámek.

1) To co se stalo v Nice je strašné, ale kdykoli instinktivně přisuzujeme takovou tragédii způsobenou nějakým šílencem islamistické teroristické organizaci, dáváme jim mnohem větší moc. Nad našimi životy a nad světem, ve kterém žijeme. Takovou moc si nezaslouží. Navzdory všemu zlu, které na světě páchají, pokud se jich budeme bát, jakoby už vyhráli.

2) Přestaňte se modlit. Já vím, že by mě to nemělo urážet. Já vím, že moje problémy s náboženstvím jsou jenom moje. Ale idea, že nějaká imaginativní nadpřirozená síla může někomu fakticky a fyzicky pomoci, mě prostě pobuřuje. A teď nemyslím duševní klid, který i instituce jako je církev, pravděpodobně někomu přináší. Myslím tím naprostou prázdnotu těch slov. Modlit se prostě teď už znamená sorry, něco se stalo, chci dál žít svůj život, tak tady napíšu, že se za ně modlím. Nazdar. Už jenom kvůli tomu je mi sympatický hashtag #PorteOuverte, protože se alespoň snaží nějakým způsobem pomoci.

3) Můžete mi vysvětlit, proč to v Turecku nejde demokraticky? Respektive, to že by někdo svrhl Erdogana je mi jedno, naopak to podle obrázku, který jsem si ze všech dostupných zdrojů složila, schvaluju. Ale nemohla by někdy existovat možnost, že další možnost v prezidentském křesle kdekoli po světě je pohroma? A je jedno, jestli se jedná o Erdogana, který si pomalu ale jistě uzurpuje moc a kloní celé Turecko, které je na tom s Islámem už pomalu podobně jako my s křesťanstvím, nebo o někoho jiného (třeba idiota jako je Trump). Nemůžou se prostě na těch židlích střídat lidi, kteří věří v mír bez radikálního omezování osobních svobod občanů jejich nebo kterékoli jiné země?

Já prostě už nevim. Nevim. Nevim.

čtvrtek 30. června 2016

Mikro #59: Sériová monogamie



Iva Roze v článku pro Newsweek píše, že „být ve vztahu je v Česku záležitostí statusu. Všichni,, kdo za něco stojí, někoho mají.“ Přijde mi to zvláštní a připadám si divná, nicméně většina mých známých, kamarádů a spolužáků opravu permanentně někoho má. Nebo možná průběžně.

I při minimálních pozorovacích schopnostech je zřejmé, že sériová monogamie je v Česku podstatnou částí lidského života a spousta lidí upadá po rozpadu vztahu do depresí právě v případě, že si někoho nenajde během několika málo dní. O tom, zda si lidé opravdu hledají dalšího partnera před ukončením předchozího vztahu (podobně jako v zaměstnání) by se dalo polemizovat. Znám takových lidí jen velmi málo a nerada bych paušalizovala při popisování takového člověka.

Celkově mi ale tahle hysterie kolem vztahů přijde směšná. Chápu, že člověk je tvor společenský, ale opravdu nejsme schopni fungovat jako individuum až do míry absolutní nezávislost, byť dočasné? Jako osoba, která v těch průměrných 16 letech nevstoupila do prvního vztahu a až do současnosti vlastně žádnou takovou potřebu neměla, si začínám vážně připadat divná. A po dlouhodobé introspekci jsem zjistila, že je to právě předpoklad vztahu, ať už dlouhodobého či krátkodobého, který ve mně způsobuje panickou hrůzu při pomyšlení na fyzickou i duševní intimitu. A zrovna v tomhle případě si nemyslím, že to má co dočinění s mým feminismem.

středa 29. června 2016

Mikro #58: Stav



Začínám být dost znechucená stavem našeho světa. Teroristické útoky, vraždy, znásilnění. U mnoha věcí si řekneme, že se nás to netýká. Že je to daleko. Že je to jiná mentalita, ať už mluvíme o Spojených státech nebo o Blízkém východě. Jenže pak se stačí podívat na Brexit a vlnu anti-evropských, anti-uprchlických, anti-anti názorů a jsme doma. A když ne ještě v Čechách, tak alespoň na Slovensku.

Jsou to vlny nechuti k politické korektnosti, které se pomalu převracejí do pochybných nacionalistických názorů. Můžeme tomu klidně říkat selhání elit, ale stejně tak to můžeme nazvat selháním školského systému, který nedává studentům dostatek informací a podnětů, které by jim umožnily prohrabat se tím hnojem populistických žvástů a vytvořit si názor, který se nezakládá na planých slibech. Taky bychom mohli říct, že je to selhání médií, které v jakési představě objektivity nebo možná neutrality dávají prostor názorům, které jsou fakticky i lidsky špatné. To je samozřejmě spíš pocit než faktické tvrzení, konkrétní případy vám udat nemůžu. Na druhou stranu si myslím, že tohle je celosvětový nešvar tradičních médií.

Ta nová dodávají přísun takových kvant informací, že by se v nich snad mohla někde ukrývat pravda. Jenže pravda je relativní pojem a jedinec není schopen přebrat se celým internetem jen kvůli jednomu kousku skládačky a tak si zase hledá autority a názorové vzory. Které opět mají tu svou relativní pravdu. Je to začarovaný kruh, řekla bych. Takže z toho prostě nemám radost. A nemít radost se stává novým statutem quo.

úterý 28. června 2016

Mikro #57: Rodinná politika



Mluvit se členy mé rodiny o politice je jako bych mluvila do zdi a ta zeď po mě potom začala házet cihly. Zásadní nechuť směrem k migrantům. Vláda, která všechno „zkurví a rozesere.“ Evropská unie dává peníze jenom na píčoviny a vůbec se nám nevyplatí. Všichni kradou. A komentář staršího data, „ženský nemaj co dělat v politice, protože jsou snadno ovlivnitelný,“ je ještě docela milý.

Dlouhou dobu jsem měla diametrálně odlišné politické názory než můj otec, protože jsem považovala pravicovou politiku za lepší. Teď vidím, že ve mně byla zakořeněná nechuť k politickému establishmentu a ve středopravém poli politického spektra se v té době začalo zrovna něco dít. Můj otec tvrdil, že jsem naivní a že až si budu vydělávat, prozřu. Když jsem potom volila Stranu zelených, setkala jsem s pokrčenými rameny, že teda aspoň že tak. V podstatě by teď měl rád za moje politické názory, jenže se zdá, že jsem na něj teď zase příliš levicová. Nebo je to rozdíl mezi konzervatismem a progresivitou? To bude nejspíš ono.

Co mi vadí nejvíc, jsou jeho bigotní názory. Teď jsem v Respektu četla článek o politické korektnosti a jednoduše stačí říct, že můj otec je politickou korektností nepolíbený. Pravděpodobně ani neví, o co jde. Takže slova, která mu někdy padají z úst, jsou perly. Cikáni, teplouši, kurvy… K dnešní zprávě o rozhodnutí Ústavního soudu o adopci dětí registrovanými páry se nechal slyšet, že lesby by si měly děti nechat udělat a rodit, a ne že je budou adoptovat. Jeho představa o ženách jako strojích na děti se zdá být jasná po tom, co mi řek že jsem úplně mimo, když jsem se zmínila o tom, že bych dítě raději adoptovala a ne ho porodila. Jsem ráda, že jsme se k adopci dětí gayi vůbec nedostali, protože bych se zase něco dozvěděla. Fakt díky, tati.

pondělí 27. června 2016

Mikro #56: Aktivita



Vždycky se hrozně divím, když mě začne bavit nějaká pohybová aktivita. Dlouhodobě je to třeba HEAT. Pokaždé je mi po lekci divné, jak moc mi to šlo a bavilo mě to a o kolik lépe se díky endorfinům cítím. A to i v den, kdy mám ospalé celé tělo.

Nikdy jsem si neuvědomovala, jak hrozně mě nebaví sedět celý den v práci. Teď ale nemám monitor a nemůžu ve chvílích, kdy se mi nechce ani napsat další číslici, kontrolovat dění na internetech nebo dělat věcí, které jsem měla udělat dávno. Konkrétně především odpovídat na maily, což je činnost, která mi dělá snad největší problémy.

Na druhou stranu v kancelářské práci alespoň vím, na čem jsem. Všechny moje kreativní činnosti jdou do kytek, takže se mi něco stabilního hodí, než je zase odkytkuju.

neděle 26. června 2016

Mikro #55: Zahrada



Nesnáším, když mě rodiče zapřáhnou do domácích prací. Jako bych neměla vlastní byt, ve kterém luxuju, myju nádobí a uklízím (když se mi chce). Práci na zahradě mám obvykle ještě méně ráda. Teď ale přišla třešňová sezóna.

Možná bych měla spíš říct, že její konec. Hodně pršelo a po každém dešti se třešně kazí ještě několikrát rychleji než obvykle. Takže jsme začali trhat a nejen to, vzali jsme to i s větvemi.

Každý zahradník a podobný expert vám řekne, že stromy se mají zásadně řezat na podzim, když vegetují. Ale když máte třešeň vyšší než barák, je nutné s tím něco udělat. A tak jsme prostě uřezali dvě větve, které nám už překážely, a očesali je. Jen škoda, že k jídlu na nich byla jenom čtvrtina, o zbytek se postarali špačci a plíseň.

sobota 25. června 2016

Mikro #54: Příbuzenstvo



Určitě jsem se už zmiňovala o tom, že ještě pořád poznávám nové členy své rozsáhlé rodiny. Většinu z těch, kteří žijí na Slovensku, jsem v životě neviděla. Ty z prababiččiny německé rodiny si pamatuji jen matně. Tentokrát jsme ale byli na návštěvě v Přelouči, která je od nás co by kamenem dohodil, slabou půlhodinku. A to jsem rodinu babiččina bratrance poprvé viděla na dědově pohřbu.

Je to zvláštní, kolik si toho někdy můžete říct s lidmi, které jste v životě neviděli, jenom proto, že jsou to vaši příbuzní. Obvykle nemám ráda cizí lidi a odmítám s nimi mluvit, ale tentokrát jsem se necítila hloupě.

Byla jsem ale celý den pryč, aniž bych něco kloudného udělala, a to jsem měla velké plány. Takhle to dopadá vždycky.

pátek 24. června 2016

Mikro #53: Divadelní festival



Divadelní festival v Hradci je po mě opravdový začátek léta, ať je teplo už měsíc, nebo celý týden prší. Letos mi to skoro nevyšlo, ale po odevzdání bakalářky jsem se tam přece jen na ten jeden den dostala.

Samozřejmě jsem měla to štěstí přijít příliš brzy, takže jsem schytala park plný řvoucích dětí topících se ve fontáně. Nechápu, jak to někdo může vydržet. Běhá to tam, kde nemá. Dělá to bordel. Řve to nebo to brečí. Fuj.

čtvrtek 23. června 2016

Mikro #52: Dívadlo



Letos jsem prakticky přišla o divadelňák, takže si ho musím vynahradit jinak. Dneska třeba v divadle ABC na Vím, že víš, že vím a skleničkou vína.

Přijela D., zítra odevzdáváme finální výtisky a pak konečně jedu do Hradce, opájet se pivínkem a dívat se posté na Školní výlet. Konečně pro mě začíná léto, víc než počasí je to prostě divadelní festival a kamarádi, které vídám třeba jen jednou do roka.

Mimochodem, pokračuje moje obsese Hamiltonem. Sorry, not sorry.

středa 22. června 2016

Mikro #51: Bakalářka, čau



Dopsala jsem to. Bakalářka je dopsaná, vytištěná a svázaná. A už od toho dávám ruce pryč, jen budu doufat, že jsem tam nenasekala moc chyb a překlepů.

Teď si hodlám užít klidné prázdniny a ignorovat školu, alespoň tak měsíc, než začnu panikařit kolem státnic. Budu pilně pracovat (focení a Amnesty by mi mělo zabavit), hledat si práci v Praze a pak začnu panikařit. Protože odstátnicovat prostě musím, když už jsem se dostala na ty školy, na které jsem se dostala.

Teď si budu chvíli užívat dobrý pocit z ukončené práce a od zítřka zase začnu psát. Mám spoustu nápadů, do kterých jsem se nechtěla pouštět, protože mi přišly příliš zdlouhavé. Teď přišel jejich čas!

úterý 21. června 2016

Mikro #50: Temno



Dneska jsem sebou skoro seknula v koupelně. Připadám si jak idiot, stačila mi čtvrthodinka v teplé vodě a už jsem se motala jako vítr v bedně. Mám pocit, že jsem určitě strávila nějaký čas úplně mimo. Pamatuju si, že jsem se zoufale snažila nespadnout, a pak jsem najednou seděla na pračce, aniž bych si uvědomovala, jak se mi podařilo se otočit, aniž by se <{podlomily nohy.

Vůbec nemám tyhle stavy ráda, je to jako nejhorší stav opilosti a ještě o krok za něj.

Normálně se mi to nestává. Nevzpomínám si, kdy mi naposledy bylo slabo. Možná ještě na gymplu. Ale tohle nebylo snad ani slabo, to bylo vážně doslova temno. Měla bych se sebou něco dělat.

pondělí 20. června 2016

Mikro #49: Les Mis



Udělala jsem největší chybu svého života – podívala jsem na Les Misérables v době, kdy jsem dennodenně sjížděla soundtrack z Hamiltona. A Les Mis jsou teď nic, plytká banální podívaná, která mi nestála za dvě a půl hodiny času.

Asi prostě jenom nemám ráda fňukny (nebo vňukny, jak jim dneska říkám) a v Bídnících jsou prostě ufňukaní všichni. Jackman, Hathaway, Redmane, Seyfried. Všichni. Revoluce je ufňukaná a nemá žádnej říz. To přece není žádná revoluce!

Vlastně jsem si všimla společného tématu muzikálů o revolucích. Chlapi se vždycky všichni vzrušujou nad nějakou revolucí a pak se nad ní rozplývaj v tesknejch áriích. A kdo to pak má poslouchat?

neděle 19. června 2016

Mikro #48: Warcraft



Viděla jsem Warcraft. Neměla jsem o tom filmu žádný iluze, takže jsem nebyla zklamaná. Vlastně si ani nemyslím, že by si to zasloužilo nějaký velký komentáře. Prostě to bylo. Nebylo to horší ani lepší, než jsem očekávala.

Vlastně ani nevím, proč jsem na to šla. Mohla jsem si vybrat něco lepšího, za co vyhodit peníze. Ale měla jsem zrovna náladu na fantasy a Warcraft byl po ruce. Nemyslím si, že by nějaká zásadně vadilo, že tu hru nehraju. Ten svět byl poměrně snadno vysvětlitelnej v prvních pár minutách filmu.

Jen mě fascinovala další zelená bojovnice. Nazelenalá? Orka. Bude mít někdy ženská postava vlastní film, aniž by tam byla jen tak mimochodem, jako love interest, a pak za chlapy vyřešila všechny jejich problémy a ještě za to byla potrestána? To samozřejmě nebylo premisou Warcraft, hodně si tady domýšlím, ale paralela s MCU by tu byla.

sobota 18. června 2016

Mikro #47: Ikea



Včera jsem tu měla mámu s babičkou, tak mám zase chvíli co jíst.

Byly jsme v Ikee, takže mám svíčku, aby mi to doma nesmrdělo.

A navštívily jsme tetičku, takže jsem slyšela spoustu příběhů z babiččina a tetina mládí. Někdy mi ty jejich příběhy přijdou šílený, jindy hrozně vtipný. Teta umí dobře vyprávět a babička se s ní vždycky rozmluví, takže vím víc, než bych se dozvěděla normálně.

pátek 17. června 2016

Mikro #46: Fresh Meat



Začala jsem se dívat na nový seriál. Tedy pro mě nový, Fresh Meat má za sebou už čtyři sezóny.

Je to vlastně jako by Skins vyrostli a nastoupili na vysokou. Musím se přiznat, začala jsem se dívat kvůli Jacku Whitehallovi, který hraje JPho (říkat někomu zkratkou jeho křestních jmen mi už od dob Dallasu přišlo hrozně stupidní). Zůstala jsem asi hlavně kvůli Zawe Ashton, která kraje Vod.

Začít s novým seriálem před dokončením bakalářky se zřejmě vyplácí, necítím se tak bezcílně.

čtvrtek 16. června 2016

Mikro #45: Amnesty



Dnes jsem měla schůzku v české pobočce Amnesty International, přes léto tam budu na stáži. Jsem pravděpodobně nadšenější, než by měla být. Amnesty dělá milion věcí, které mě zajímají, a mimo jiné připravuje Prague Pride, takže budu mít o zábavu postaráno.

Jsem na druhém dnu Hamiltona a konečně jsem doposlouchala i druhé album. Spoiler alert: umřel. Taky jsem tím nakazila D.

Z nějakého důvodu (prokrastinace) jsem si přerovnala knížky, které nejsou v knihovně. A zjistila jsem, že potřebuju další knihovnu. Nebo tři. Bohužel je nemám kam dát, protože pořád bydlím s D. a zatím nemůžu D. vyměnit za knihovnu. Ale to přijde.

středa 15. června 2016

MIkro #44: Hamilton



Začala jsem poslouchat soundtrack k Hamiltonovi. Nemůžu se toho zbavit.

Alexander Hamilton
My name is Alexander Hamilton
And there’s a million things I haven’t done
But just you wait, just you wait...

Za chvíli poslouchání jsem se dozvěděla o historii Spojených států víc, než za celou školní docházku. Po několika rozhovorech s Lin-Manuelem Mirandou jsem zjistila, že sestry Schuylerovi, hlavně Angelica, jsou jedny z nejzajímavějších postav americké historie a já si prostě chci přečíst všechny ty dopisy, které napsaly. A všechny Hamiltonovi dopisy a pamflety. Doufám, že to brzo odezní, jinak si budu muset pořídit tu tlustou biografii Alexandera Hamiltona od Rona Chernowa a přečíst si jo.

úterý 14. června 2016

Mikro #43: Google



Google+ mi stále posílá „stránky, které by vás opravdu mohly zajímat“ jako bych snad někdy jejich emaily otevřela.

Můj love/hate relationship s Google Scholar postoupil do neuvěřitelné roviny. Pokaždé, když potřebuju něco zjistit, nejprve konzultuju Scholar. Pak nadávám, že se nemůžu dostat k článkům, které potřebuju. Pak konzultuju nějakou z databází. Pak znovu nadávám. Další databáze. Nadávání. Pak se opět přesunu ke Scholaru. Z něj pak už je jenom krůček ke googlení všech možných verzí názvů a jmen autorů, dokud se nepřesvědčím, že ne, k tomuhle článku se opravdu nedostanu.

Pak mi Gmail řekne, že moji emailovou schránku nelze z nějakého důvodu momentálně načíst. Googlovské vymoženosti jsou prostě sranda.

pondělí 13. června 2016

neděle 12. června 2016

Mikro #41: The Hunting Ground



„Just because woman says no and you have sex, are you a rapist?“

V rámci prokrastinace jsem se rozhodla pustit si něco na Netflixu. Po prvním dílů Hangover jsem si zapnula The Hunting Ground, dokument o epidemii znásilnění na amerických vysokých školách.

Po tom, co byl minulý týden na internetu zveřejněn dopis oběti znásilnění ze stanfordské univerzity, jejíž útočník byl odsouzen pouze k šesti měsícům vazby a propuštěn po třech. Z nějakého důvodu se soudce staral více o jeho plavecké časy a jeho pocity, než o následky jeho činu, které si oběť ponese do konce života.

Většina vysokých škol kryje útočníky a násilníky a přesvědčuje oběti, aby nepodávaly trestní oznámení. Jedním z důvodů je pověst těchto škol. Dalším, v případě znásilnění na večírcích bratrstev, je množství peněz, kterými bývalí absolventi na vysokých společenských pozicích podporují školy. Posledním je, stejně jako v případě Brocka Turnera, násilníka ze Stanfordu, sportovní kultura, která na univerzitách vzkvétá a kvůli které jsou sportovní hvězdy chráněni před jakýmkoli pošpiněním jejich pověsti.

The Hunting Ground sleduje skupinku dobrovolnic, obětí a přeživších (protože je zde důležitý rozdíl mezi slovy victim a survivor), které se rozhodly pomoci ostatním a vypořádat se se školami, které každoročně zrazují své studentky (a studenty) a odmítají s případy sexuálního napadení a znásilnění cokoli dělat. Podle informací z dokumentu je možné, že pokud se nic nezmění, další školní rok přibyde 100 000 obětí.

Úvodní citát je z archivních záběrů starých několik desítek let, které byly v dokumentu použity. Jak se může někdo vůbec ptát, jestli je sex po explicitním nesouhlasu znásilnění a jestli to z někoho dělá sexuálního násilníka, nechápu. Jak to ale vypadá, je to pořád ta samá otázka.

Můžeme si říkat, že co se děje v Americe, se nás v Evropě netýká. Faktem ale je, že The Hunting Ground je důležitý dokumentární film a neměli bychom ho jen tak přecházet. Protože důsledkem takového chování ze strany univerzit je právě kultura znásilnění (rape culture), které se (celosvětově) nezbavíme, když o ní budeme mlčet.

sobota 11. června 2016

Mikro #40: Pět stran



Konečně jsem se někam pohnula v psaní. Pořád nechápu, proč nejsem schopná napsat víc, než pět stran denně. I kdybych s tím trávila víc hodin denně, než tomu teď věnuji, víc jak pět stran textu prostě nevyplodím.

Je to zvláštní, jsem zvyklá psát desetistránkové seminárky na jeden zátah i se studiem pramenů a obvykle mi to trvá maximálně den a půl. Teď mám napsat padesát stran, za necelých čtrnáct dní mám odevzdávat, což znamená, že nemám ani týden na dopsání prvního draftu, a nejsem schopná pracovat ani jeden celý den.

Nevím, jestli to je počasím, nebo nějakým interním vlivem, ale stále nejsem schopná se soustředit. Přenesla jsem se ale už přes svůj největší blok, takže prostě teď musím psát trochu víc. Na zítřek si věřím. Nemám nic v plánu, takže můžu zůstat doma a psát celý den. Jen se musím přesvědčit, abych vstala brzy a ne až v deset, jako dneska. Kdykoli vstanu brzo, to psaní mi jde lépe od ruky.

pátek 10. června 2016

Mikro #39: Kafe



Až do svých devatenácti jsem nesnášela kafe. Pak jsem s máti odjela na deset dní do Irska a všechno se změnilo.

Teď bez kafe nedám ani ránu. Teda někdy dám, ale obvykle si ráno hrnek udělám. Ani ne tak na probuzení, jako spíš na uklidnění.

Protože mi došla káva, kterou jsem měla namletou z domova (Kolumbijská), melu si teď po nocích v ručním mlýnku, abych měla na ráno (Jáva a Sumatra). Tajně doufám, že budu schopná se probudit brzy ráno a začít psát, moc šancí si ale nedávám.

čtvrtek 9. června 2016

Mikro #38: Odpad



Snažím se ke svému okolí a životnímu prostředí obecně chovat zodpovědně. Nejsem šílenec a nepřeháním to, bezobalové nákupy jsou něco, na co chystám, ale ještě k tomu nedošlo. Jako Bea Johnson pravděpodobně nikdy nebudu. Ale třídím odpad, což je, myslím si, základ.

Proto jsem dnes u popelnic byla dost překvapená. Pán, který své odpadky vyhazovat chvíli přede mnou, poctivě roztřídil plasty a nápojové kartony. A pak, jako by se nechumelilo, hodil do modrého kontejneru na papír tašku plnou směsného odpadu. Zírala jsem na to jako z jara a nějak jsem nebyla schopná to pochopit.

To, že někomu dělá problém třídění, tak nějak chápu. Moji spolubydlící na tom přes veškeré mé snahy nejsou úplně nejlíp. Sama jsem někdy vinna tím, že do směsného odpadu vyhazuju věci, které bych mohla roztřídit, především pokud se jedná o kelímky se zkaženým jogurtem nebo lahve zkyslého mléka. V životě by mě ale nenapadlo to vzít a hodit to k odpadu tříděnému. Přijde mi to prostě jako zhovadilost.

středa 8. června 2016

Mikro #37: Playboy



Jeden z mála zahraničních časopisů, které pravidelně čtu, je Playboy. Obzvlášť teď, když jsou i fotky v něm safe for work.

Playboy má dlouhou tradici a v minulosti pro něj psali ti nejlepší spisovatelé. Samozřejmě, je to časopis, když ukazuje nahotu, ale zároveň ho jde popsat slovem classy. A to co je a bylo adekvátní pro Playboy se v průběhu let dost změnilo. Letos se pánové a dámy z americké redakce rozhodli, že už bylo dost explicitní nahoty a vulgárních fotografií, které nenechávají nic fantasii.

Takže jaký je americký Playboy teď? (Ten český podle šéfredaktora odmítá převzít stejný postup, těžko říct, jestli se jim to vyplatí.) S oblibou říkám, že je to nejlepší ženský časopis. Protože stejně jako ženské časopisy píší o mužích, Playboy píše o ženách. Ale způsobe, který je mi mnohem příjemnější, než třeba u Elle. Zaměstnávají teď vůbec docela dost redaktorek a hlavně fotografek. Většina fotek, které se objevila v posledních třech číslech, má lehký retro nádech. Celkově mi přijde, že změnou nejen přístupu, ale i tonality, je teď Playboy otevřenější. Je to něco, co bych se ani nestyděla koupit si u stánku. Hlavně proto, že je to kvalitní čtení a fascinující prohlížení (no kidding, ta lehká erotika mě vážně baví).

úterý 7. června 2016

Mikro #36: Knihovna



Slečna medička (soudě podle učebních materiálů) si právě našla jednu z nejtlustších knih o umění, které se zde v knihovně povalují. Vzala si ji, aby si měla čím podložit mobil.

Napsala jsem si seznam věcí, které bych ráda dne udělala, a místo toho abych se věnovala té hlavní – psaní bakalářky, dělám všechny ostatní (podcast k poslechnutí, články k přečtení, email k napsání…). Naivně jsem si myslela, že dne bude dobrý den na psaní, ale zatím to tak nevypadá. Možná bych tu musela být až do večerních hodin, kdy se to tu vylidní a já získám pocit větší jistoty a klidu v duši. Ale kdo to tu má vydržet?

Největším problémem je vždycky začít. Celkově mi psaní bakalářky přijde jako nejnudnější věc na světě a i když to pro mě není nijak těžké (viz můj pověstný um vaření z vody), hrozně se mi do toho nechce. Jenže když to nechám všechno na poslední chvíli, budu se zbytečně stresovat a to já nechci. Nemám ten stres ráda. Nedělá mi dobře. Špatně spím, jím nezdravě a pak mi je z toho špatně. Takže bych teď ráda udělala abrakadabra a napsala alespoň hloupou stránku textu, kdyby to šlo. Prosím prosím, smutně koukám.

pondělí 6. června 2016

Mikro #35: Informace



Spolubydlící se před nedávnem od svého amerického profesora dozvěděla, že nemá cenu sledovat americké volby optikou českých médií. Takže to nedělám, vlastně s žádnými informacemi, které se týkají Států.

Mám několik oblíbených kanálů, které sleduji. Některé z nich spadají do kategorie „fake news“, které jsou dnes už ovšem poměrně seriózním zdrojem informací. Mou oblíbenou stále zůstává The Daily Show. I když byl Jon Stewart jedinečný a neopakovatelný, Trevor Noah odvádí velmi dobrou práci. Všichni lidé, kteří z tohohle kolotoče vzešli, jsou skvělí. John Oliver v Last Week Tonight má za sebou skvělý tým investigativních novinářů a zaměřuje se na delší, větší zprávy. Stephen Colbert se přesunul ze svého Colbert Report na post v Late Show, ale politice se věnuje stále. Samantha Bee je první ženou se svou vlastní Late Show, navíc se neobtěžuje s celebritami a jde rovnou k věci. Ve světě late night se navíc teď pohybuje i Seth Meyers, který přišel z SNL. Je to skvělá společnost, která se hrabe v politice vtipným a zároveň informativním způsobem.

Když zůstaneme u vtipů, je tu ještě Bill Maher. Je to trochu sexista, svůj ateismus předhazuje lidem stejně často jako vegan, ale jeho nekorektní humor a zajímaví hosté v podobě panelu, který diskutuje důležitá témata, stojí za sledování. Co se tradičně netradičních zpráv, sleduju hlavně The Young Turks. Myslím, že už jsem se o nich zmiňovala. Je to největší online televize fungující především na youtube a je to jedna z mála, která se nekřižuje svou objektivitou a rovnou vám naservíruje jasný názor, který je ovšem podložený fakty. Dobře se kouká na to, když se někdo neschovává za názor své mediální společnosti.

neděle 5. června 2016

Mikro #34: Hrnky



Měřítkem kreativity ve filmech obvykle bývá počet hrnků od kávy, které se povalují po okolí. Nikdy jsem to moc nechápala, protože jsem pila jenom čaj a dokud jsem bydlela u rodičů, vlastnila jsem jeden celý hrnek, ze kterého jsem je pila všechny.

Teď už to chápu. Samozřejmě, nejde tam ani o kávu, ani o čaj. Kreativita je ale spojována s nepořádkem, což je podmínka, kterou splňuji. Člověk, který tvoří, nemá zájem o nic jiného, než o svou tvorbu, a nemůže se obtěžovat s umýváním nádobí.

Já jsem na tom trochu jinak i teď. Protože jsem člověk, který s oblibou prokrastinuje, i na umývání nádobí se najde čas. Ale obvykle umývám jenom nádobí, se kterým se dopracuju až ke dřezu. A některé věcí, hrnky, skleničky a talíře, prostě zůstanou zapomenuty po cestě. Několik z nich na stolku, který přetéká papíry a serepetičkami, které není kam dát. Některé na zemi mezi kupami knih a poznámek. Některé na podivných místech, na kterých jsem je zapomněla cestou z jedné místnosti do druhé. Nic z toho není o stavu mé kreativity. Všechno se to odvíjí od stupně roztěkanosti, na kterém se právě nacházím. Kdybych to měla počítat podle filmových poměrů, jsem jedna z nejkreativnějších osob pod sluncem.

sobota 4. června 2016

Mikro #33: SCUM



Alergie se u mě zase začínají projevovat v množství větším než malém. Možná bych si měla pamatovat, že musím celé léto pravidelně brát prášky, jinak vážně nevím, co s tím.

Kombinace alergie a menstruace je vždycky nepříjemná záležitost, takže jsem dnešek trávila povalováním se. Což se samozřejmě podepsalo na mé (ne)produktivitě. Už jsem zase v divném polospánku.

Včera to bylo 48 let ode dne, kdy radikální feministická radikálka Valerie Solanas postřelila v The Factory Andyho Warhola. Pokud jste o ní nikdy neslyšeli, je to věčná škoda. Solanas byla jednou z žen, které nenávidí muže – takže z té skupinky, která dává feministkám špatné jméno. Solanas se s Warholem nepohodla kvůli jejímu scénáři, který W. údajně ztratil, a celkově se cítila zrazená. Koupila si zbraň a pokusila se Warhola zabít. Později jí byla diagnostikována paranoidní schizofrenie. Kdybyste měli alespoň trochu času, sežeňte si její SCUM Manifesto (zkratka pro „Society for Cutting Up Men“). Z mého pohledu je to hodně zajímavý text, který ukazuje odvrácenou stranu feminismu.

pátek 3. června 2016

Mikro #32: Páteček



Dneska jsem si šla cvičně udělat přijímačky na Mediální studia. Byly dost vtipné.

Ne že bych předpokládala, že budu něco z celého obsahu učiva a všeobecných znalostí umět. Ale byly tam některá vtipná cvičení, ve kterých se objevovala spojení „kakaová skvrna o velikosti mexického dolaru“ a podobně.

Ty přijímačky pro mě byly vlastně jednou z mála možností, jak se potkat s Evičkou a Jardou, protože nikam nechodím a nic nedělám a s nikým nekomunikuju. Celkově mám z dneška dobrý pocit. Udělala jsem pro jednou, co jsem měla v plánu, viděla jsem lidi, které jsem chtěla vidět. Všechno mi dnes vychází.

čtvrtek 2. června 2016

Mikro #31: Rom-coms



Myslela jsem si, že z teenagerských romantických komedií jsem už vyrostla. Tak asi ne.

Viděla jsem většinu pochybných amerických romantických komedií, které vznikly na přelomu devadesátých a nultých let. Většinu z nich jsem nesnášela, ale je na nich něco nesmírně uklidňujícího. Vlastně asi stejně jako na četbě romancí, jak jsem se dozvěděla ve svém studiu textů na bakalářku. Zjistila jsem ale, že mám ve znalostech romantických komedií a teenagerských filmů velké mezery.

Většinu těch mezer charakterizuje jedna osoba – Molly Ringwald. Nepřekvapilo by mě, jestli jste o ní v životě neslyšeli. Mě to jméno taky nic neříkalo. Ale teď už mi to došlo. Je to jedna z osob, které hrály v The Breakfast Club (který jsem ještě neviděla) a, co je pro mě momentálně důležitější, ústřední postava Sixteen Candles a Pretty in Pink. Jestli si myslíte, že Mean Girls jsou prototypem správných dívčích komedií, pak jste ještě neviděli nic z osmdesátek. Byla to totiž pro tenhle žánr nejlepší doba – skvělá hudba, výborně pochybná móda a vyvážená kombinace drzosti a otevřenosti co se sexuality týče. Vážně mě to překvapilo.

A taky jsem si pustila The Pick-Up Artist. Kombinace Molly a Roberta Downey, Jr. je naprosto jedinečná!

středa 1. června 2016

Mikro #30: Romance



Dnešek plánuji opět strávit v knihovně. Na pořadu dne v teoretické části mé bakalářské práce je romantická láska v literatuře.

Ještě nedávno jsem i říkala, že jsem vlastně z romancí asi vyrostla. V knihách teď hledám něco jiného, než vztahy mezi muži a ženami. Na druhou stranu je to pořád atraktivní – románky se čtou rychle, určité uspokojení přichází okamžitě, nemusíte nad nimi přemýšlet a vůbec jsou dobré k oddechu.

Možná bych si měla teď nějaký takový románek půjčit z knihovny, rozhodně by se mi to hodilo. Jenže když se zabýváte nějakou beletrií v bakalářské práci, možná je lepší si do toho žádnou jinou neplést. Takže teď do toho čtu sem tam poezii. A komiksy. A někdy i nonfikci – mimo té, co musím přečíst k teoretické části. Jsem s teorií k bakalářce už skoro hotová a až teď jsem si uvědomila, jak mě to hrozně bavilo. Asi jsem divná, ale teoretické práce byly jednou z mých nejoblíbenějších věcí v rámci vysokoškolského studia. Tak doufám, že jsem to teď úplně nezkazila.

úterý 31. května 2016

Mikro #29: Uptasia



Vždycky tvrdím, že u žádné počítačové hry dlouho nevydržím. Tak proč teď sjíždím Uptasii dennodenně?

Je to jednoduchá hra, ve které si stavíte městečko. Postavíte továrnu, vyrobíte produkt, ten prodáte na trhu. Za utržené peníze postavíte další továrnu. Vážně nic zvláštního, ale dokážu u toho strávit hodiny…

Dnešek jsem ovšem trávila v knihovně a poctivě psala bakalářku. Jsem na sebe hrdá.

pondělí 30. května 2016

Mikro #28: Přijímačky



Vypadá to, že vařit z vody je jediná použitelná schopnost, kterou jsem se za dobu svých studií. Vypadá to, že jsem schopná dát do kupy rozsáhlé teorie založené pouze na několika málo kusých informacích, které jsem si byla schopná zapamatovat.

Takže jak vlastně vypadaly přijímačky na genderová studia? Panika, nevolnost, studené ruce… A potom test napsaný ani ne za polovinu termínu. Vlastně netuším, jak bych nad tím mohla sedět déle. Možná snad nad překladem jednoho odstavce o feminismu. Ale na těch pět slov, které jsem potřebovala, jsem si ten slovník vážně brát nemusela.

Abych to teda dotáhla do konce, v 18:12 mi přišla zpráva ze studijního oddělení, že mi s potěšením oznamují, že jsem úspěšně splnila přijímací zkoušku. Tak jsem to asi uvařila kvalitně. Teď už jenom ta bakalářka…

neděle 29. května 2016

Mikro #27: Motivační dopis



Začínám trochu panikařit kvůli zítřejším přijímačkám.

Testy samotné mě tolik netrápí, genderem se zabývám už tak dlouho, že to na těch pár bodů musím napsat i kdybych nečetla ani jednu z těch knih. Problémem je ale motivační dopis.

Motivační dopis je peklo. Tečka! Vykřičník… Nikdy nevím, co do něj psát. Hrozně nerada vysvětluju, v čem jsem dobrá, a proč mě baví věci, které mě baví. Proč chci dělat věci, které chci dělat. K čemu to vlastně je? Jako důkaz, že se na tu školu nehlásím jen tak? Nevím, jestli člověk, který nemá nic lepšího na práci než trávit hodiny čtením povinných knih a psaním testů přijímacího řízení, potřebuje ještě někomu něco dokazovat.

Takže předpokládám, že budu ve čtyři hodiny ráno panikařit, že nejsem schopná vymyslet stránku hloupého vychloubačného textu. Yay!

sobota 28. května 2016

Mikro #26: Daredevil



Jak nejlépe využít čas vymezený k učení? S Netflixem,, samozřejmě.

V době premiéry druhé série Daredevila jsem se zoufale snažila odolat a nakonec jsem první díl vypnula po deseti minutách s tím, že na to nemám ani čas, ani náladu. Teď na to sice čas nemám, ale nálada se našla. Takže jsem využila poslední dva večery k tomu, abych se tomu pořádně podívala na zoubek.

Možná mě první série bavila víc, možná jsem teď jenom moc zmlsaná Jessicou Jones na to, aby mě nějaký Matt Murdoch zajímal. Na druhou stranu začínám o Marvelovské frančíze přemýšlet trochu jinak, možná víc kritičtěji a vlastně se mi líbí, jakým způsobem pracují se stereotypy a překonávají je – slepec Murdoch není rozhodně chudák a se svým postižením je schopný ledasčeho. Marvel se teď rozhodně nemazlí s postavami, které by mohly být považovány za „krásky v nesnázích,“ Karen je schopná se o sebe postarat hlavně tím, že zná své slabé stránky a ví, kdy má požádat o pomoc. Morální kompas Claire je něco, co by jí mohla většina lidí závidět.

A teď k novým postavám. Elektra! Smrtící bojovnice, kterou vycvičil stejný člověk, který cvičil Murdocha. Nemůžu říct, že je mi nějak extrémně sympatická, ale uchvátila mě její snaha udělat „správnou věc“ a její neschopnost neprolívat krev. A pak je tu samozřejmě Frank Castle aneb Punisher. Postava, na kterou jsem se těšila asi nejvíc, i když ho z komiksů vlastně skoro neznám. Rozhodně mě nezklamal, je přesně takovým brutálním psychopatem, jako jsem si ho představovala. Člověk, který udělá cokoli proto, aby pomstil svoji rodinu. To je přesně ta postava, kterou jsem potřebovala.

pátek 27. května 2016

Mikro #25: Boudieu



Ačkoli považuju feministické myšlení a genderová studia vůbec za nesmírně zajímavá, pár dní před přijímačkami na tento velmi perspektivní a vůbec ne naprosto nevyužitelný obor mi to začíná lézt krkem.

U psaní jsem se zasekla před týdnem a ještě pořád jsem nedočetla všechny knihy na pondělní přijímací zkoušky. Jsem skoro na konci Nadvlády mužů od Boudieuho, ale nebyla jsem schopná si z toho udělat výpisky, takže budu doufat, že si z toho pamatuju to podstatné.

Celá jedna podkapitola se věnuje geniálnímu pozorovacímu talentu Virginie Woolf v To the Lighthouse a její schopnosti věrohodně zobrazit genderové vztahy a genderové nerovnosti. Bourdieu má vůbec Woolfovou dost rád, což mě nijak nepřekvapuje. Jen doufám, že to nebude jediná záležitost, kterou si z celé té knihy zapamatuju.

čtvrtek 26. května 2016