Včera jsem využila toho, že v CinemaCity byly lístky jen za 50,- a šla jsem s D na Loopera. A... absolutně netuším, co si o tom mám myslet. První recenze, kterou jsem četla, prohlašovala, že to je velké zklamání. Ale já vlastně zklamaná nebyla. Byly tam skvělé momenty. Třeba život "starého" Joea. Nebo to děcko, Cid, a jeho záchvaty. Celkově se dá ocenit nápad i zápletka a dohromady to byl dobrej film, jen... Něco je tam prostě špatně. Nedokážu přesně říct co, takže bych to možná měla svést na ten. Myslím tím tu prostetiku, kterou napasovali Josephu Gordon-Levittovi na nos, aby vypadal jak Bruce Willis. A když k tomu připojim ty výrazy, které se nejspíš učil dost dlouhou domu, prostě mi to úplně nesedělo...
A taky... někde jsem četla nějakou hloupou anotaci, která mi naprosto zkazila nazírání na tenhle film a pořád se nemůžu přenést přes to, že tam nebyla víc Piper Perabo a že tam zase Emily Blunt házela tragické výrazy.
Pořád jsem se ještě nerozhodla, jestli to je film, na který bych se podívala znovu...
Celou dobu jsem se připravovala na to, že se mi to vlastně bude líbit, ačkoli nemám ráda Daniela Craiga a pro mě nikdy Bondem nebude. Moje nejhorší obavy se splnily. Nebudu předstírat, že se mi to nelíbilo, že jsem byla znechucená, nebo že jsem se dokonce nudila. Jen vám to řeknu narovinu. Pro mě tohle není bondovka. Můžete mu říkat James Bond, můžete tam obsazovat Judi Dench jak se vám za chce. Jediné, co vám k tomu můžu říct je, že je to výborně natočený film s kvalitní zápletou a naprosto úžasnými záběry. Ale že Bond by zastavil Silvu dřív, než by stihl postřílet desítky policistů. A že Bond nemá nasávat ani když má špatnej den. A že celá ta věc s Bondgirl byla tentokrát docela fail. A že Bond prostě nemá být modrookým blonďákem.
Když ale pominu ten malý nepodstatný fakt, že ačkoli se Bond vždy měnil, teď už to není to pravé, musím vyzdvihnout několik věcí. Zaprvé, I'm in love withQ. Zadruhé, "Mommy was very bad." a vlastně všechny Bardemovy hlášky. Jako záporák Silva byl Bardem výborný. Šílený, ale výborný. Zatřetí, Monneypenny. Vždycky jsem její postavu měla ráda a ano, tentokrát nebylo sáhnutí to "minulosti" a ke knižní předloze špatně. Začtvrté, fakt, že M už je zase muž. Nechápejte mě špatně, já Judi Dench zbožňuju. Ale tvůrci správně odhadli, že dost už bylo ženské M. A že Ralph Fiennes tu roli může s klidem převzít. Zapáté, Skotsko. Bond může zbožňovat Anglii, jak chce, ale skotská vřesovistě... Nejspíš už těžko najdou lepší set k filmu, než ten, který měli tady. Zašesté, "Last rat standing." Pokud se Craigovi něco vyčíst nedá, je to výraz, se kterým pronášel ty nejlepší hlášky. Možná bych mohla říct, že "You two, go to the kitchen." je má nejoblíbenější, z mého pohledu ji ale pochopí jen několik vyvolených.
Největší WTF filmu? Jeleni. Už u úvodní znělky jsem si říkala, jestli jich tam snad není zbytečně moc. A jestli to s tím jelenovitým trendem trochu nepřehnali. V druhé polovině to sice zapadlo dohromady, ale... Ne, prosím, už žádné jeleny. (A to jste ještě neviděli tu obrysovou reklamu s jelenem, zajícem a ptáky, kterou jsem shlédla před filmem.) Ještě jsem čekala, že James Bond přijde ve svetru s jelenem, ale to bychom snad potom byly v Americe.
Nebudu nikomu nalhávat, že každou vteřinu svého volného času trávím čtením. Poslední dobou je to právě naopak, nečtu skoro vůbec a... teď bych navíc měla. Jenže občas to prostě nejde a nenadělám s tím nic. Proto teď považuju za úspěch, že jsem vůbec něco dočetla. Hlavně že jsem dočetla knížku, která mě celých 442 stránek bavila a i když jsem ji několikrát na dlouhou dobu odložila, nezapomněla jsem, co se dělo předtím.
Dokázali byste se po čtyřiceti letech života na jednom místě jednoho dne prostě zvednout a odjet? Dát výpověď v práci a rozjet se do jiného města v jiné zemi? A to vše kvůli dvou věcem. Tomu, jak naprosto neznámá žea vysloví slovo "Português" a kvůli knize naprosto neznámého autora, na kterou narazíte v antikvariátu... Zdá se to jako největší hloupost, kterou můžete udělat, a zároveň jako nejodvážnější krok do neznáma, na který si někdo troufne.
Stačilo mi pár stránek, abych se chtěla znovu rozjet do Portugalska. Ubytovat se v centru Lisabonu, hodiny a hodiny bloudit po městě a topit se ve svých vlastních myšlenkách. A tak je to správně, ne? Když ve vás kniha zanechá takovéhle pocity, takhle by to mělo být.
Pascal Mercier svým Nočním vlakem do Lisabonu dokázal to, co v dnešní době málokterý spisovatel zvládne. Vytvořit postavu, se kterou prožíváte všechny ty situace, jejíž pocity vám nejsou lhostejné. A napsat příběh, který jakkoli se může zdát absurdní, je také naprosto uvěřitelný.
Prosím, víc takových knih!
Hey, hi, hello... Ještě stále žiju, a už jsem dokonce přestěhovaná. Mám kartu pražana, bydlím ve Strašnicích a zdárně chodím do školy (zatím tedy jen do té "letní"). Byla by to krása, kdybych mohla dnes večer odjet domů, když je zítra ten svátek. Ale zítra večer jsou v Akropoli Sunflower Caravan, tedy jako hosté nějaké soutěže, ale stejně... za 50 korun. A já je tak dlouho neslyšela... Takže se domů jede až v sobotu ráno...
Mám za sebou úspěšně nafocená Tylova léta a musím říct, že letos mě to hodně bavilo. Nejspíš to bude i tím, kdo tam hrál, ale byla to prostě fajn akce. A tady je pár (jen torchu) fotek, zbytek si najděte na fb.
Nějak nejsem schopná... Něco dělat. Za tři měsíce prázdnin jsem neudělala skoro nic produktivního. Skoro nic jsem nepřečetla, viděla jsem málo filmů, nedohnala jsem svoje seriálové resty...
A teď už jsem (ne)šťastně zapsaná na školu (Fakulta humanitních studií UK nebo-li fakulta hledající smysl) a na konci září (ještě si nejsem jistá kdy) se stěhuju do Prahy. Musím si zařídit internet a odstěhovat neuvěřitelný množství věcí, ještě pořád nevím, co všechno. Bydlet budeme s D společně, v bytě u strýčka. V Malešicích, kdybyste někdo bydleli v okolí, dejte vědět. Budu potřebovat info o tom co a kde a jak.
Teď ale řeším věc nejdůležitější, internetové připojení. Je to skoro věda, najít něco ucházejícího, levného a zařídit to v momentě, kdy ještě nevím, jak budu v Praze k dispozici. No, vyřešit se to nějak musí, příští týden snad budu vědět o něco víc...
Zítra jedu do Vídně. S rodiči. Tatínek veze desky na burzu, já se s maminkou budu kochat krásami vídeňskými. A když budu hodná, možná se svezeme na ruském kole! Musím říct, že se přestávám těšit. Je mi totiž jasné, jak hrozně budu unavená po dvou dnech chození po městě. Jako by mi nestačila pondělní Praha. A navíc, v srpnu jsem byla v Německu. Hned dvakrát! Jednou v Norimberku, na výstavě Albrechta Dürera. Podruhé v Drážďanech, jen tak, pokochat se městem. A nakupovat. Takže jsem teď nějaká... přehlcená. Ale to se zlepší, přísahám. Teď celý podzim nikam jezdit nebudu, budu tvrdnout v Praze a předstírat, že mi to vyhovuje. Že je to pro mě lepší, když můžu chodit na koncerty kdy se mi zachce. Ale faktem je, že nebudu mít žádné peníze navíc, že budu ráda, když budu moct jet na víkend domů a že... no, obě s D očekáváme ponorku. Tak uvidíme, jestli se do půl roku nezblázním, tak asi přežiju všechno.
Teď jsem psala jenom proto, aby to vypadalo... Že nejsem mrtvá a tak. Příště třeba ukážu i nějaké fotky. Ale moc s tím nepočítám, čekací doba na ně je teď půl roku a víc. To jsem zvědavá, co mi řekne Ota až nebudu schopná udělat něco s fotkama z Tylovek. Což mi připomíná, už 21.! Sunshine, Charlie Straight, UDG... To zase bude :D
Teď bych asi měla začít psát něco neuvěřitelně sentimentálního... Hodilo by se to, zvlášť po tom, co jsme včera měli pomaturitní večírek. Oficiální rozloučení se třídou, ve který jsem trávila posledních šest let svýho života, na mně ale zatím nezanechalo žádné následky. Takže sentimenátlní posty přijdou... až časem.
Teď... ve čtvrtek jsem si byla zaškrtat a-b-c-d-e na přijímačky na žurnalistiku, musím říct, že to bylo k popukání. Ale stejně, kdybych se, nedejbože, dostala do druhýho kola, asi bych je tam přišla pobavit. Dobrý den, nečtu noviny, nezajímám se o politickou situaci, poslouchám hodně pseudokvalitní muziky, hodně čtu a stahuju filmy. A BAVÍ MĚ PSANÍ. Společně s žádným seznamem doboručené četby a vlastně dohromady ničím, rozhodně bych uspěla.
Co mě ale trápí trochu víc jsou středeční přijímačky na arts management. Jediná škola, na kterou se opravdu chci dostat, a... Who the fuck knows how's that gonna end...
A proto jsem se teď začala sledovat Once Upon a Time. Musim říct, jako oddychovka je to skvělý. Myslím, že než odjedu do Prahy, budu to mít za sebou. Jen kdybych se místo pohádek věnovala knížkám, který musim do úterka vrátit do knihovny... Ach jo.
"One day they found themselves trapped in a place where all their hapy endings were stolen. Our world."
Dneska mi náhodou na facebooku vyskočil odkaz na článek o Sunshine, v internetovém bulváru Super. (S názvem "Tahle česká kapela boduje v zahraničí a na pódiu to umí pořádně rozbalit: Seznamte se se Sunshine".) Jako bývalá wannabe studentka žurnalistiky samozřejmě nemám absolutně žádné iluze o kvalitě toho plátku, ale...
Byla jsem samozřejmě zvědavá i na jiné perly, než jen na článek o Suns, kteří už dávno nejsou na domácí scéně neznámí, jak tvrdí na Super. Ale slečna (paní) redaktorka je zřejmě objevila poměrně nedávno, takže budiž. Co mě ovšem zaujalo mnohem víc, byl článek o britské princezně Kate.
Já tedy nevím jak vy, ale když se podívám na titulek "Oslavy výročí královny Alžběty II. na trůně: Kate jako Červená Karkulka a fešný William v uniformě", napadne mě, že Catherine, vévodkyně z Cambridge, měla na oslavě manželovy babičky asi pěknou prdu. To ale autorka článku říct nechtěla, vždyť ještě vypíchla, jak jí to vedle Williama a jeho bratra neuvěřitelně slušelo. Na druhou stranu z článku samotného vyplývá, že princové se moc nevytáli. Takže si paní pisatelka tak mile protiřečí...
Co mě ale trochu popudilo byla věta "...na míru ušil věhlasný britský návrhář Alexander McQueen (40),...". Já vím, že jsem šťoural a že bych se na to celé měla vykašlat a tenhle článek vůbec nepsat, ale... Uvědomuje si paní autorka, že teď máme rok 2012, Alexander McQueen umřel v únoru 2010, to jest před dvěma lety, a tudíž jen těžko teď někomu něco šije na míru? Možná tak pro lady Di nebo božskou Marylin, jestli se někde nahoře potkali...
Vždycky jsem si myslela, že fact-checking je poměrně jednoduchá záležitost, (většinou se k těmto úkolům používají internisté), hlavně pokud jde o známé osoby. Ale v Super se nikdo očividně ani neobtěžuje otevřít tetičku Wikipedii, kterážto sice někdy lže, ale alespoň je informace podložená jedním zdrojem a je tudíž na co se vymluvit. Ale to by bylo moc práce.
A tak jsem si říkala, že je dobře, že už nechci být žurnalistkou (nebo ten obor alespoň nechci studovat). Protože ač je to tristní, podle toho jak to vidím vydělávají nejvíc lidé, kteří pracují pro magazíny jako je výše zmíněný. Pro bulvár, kde jsou slova jako "fakta" a "důkazy" sprostá. Pokud zrovna nejde o Fakta Báry Tachecí... ale to už bych se zase dostala k jinému tématu, třeba ke Kusadlům Sáry Tlachecí, o kterých nehradečáci neznalí Drábkovy Koule asi mnoho nevědí...
Jen jsem chtěla říct, že bych nerada skončila jako někdo, kdo si cucá z prstu články založené na nepravdivých a zkreslených informacích. Jedna věc je vlastní názor, ale tohle už je trochu o něčem jiném...
Takže jsem se hezky rozčílila, teď už budu mlčet. God save the (Mc)Queen a já se jdu věnovat věcem jako "proč nejčastěji používám výpůstku" a "proč bych tomu asi neměla říkat aposiopese"...
Od doby, co se Joss Whedon podepsal pod filmem o partičce namachrovanejch superhrdinů, se nemůžu dočkat. Dalo mi hodně práce si nevytvořit škrtací kalendář a neodškrtávat si jednotlivé dny (zvlášť poslední měsíce...). No, a minulý čtvrtek to bylo konečně tady. Film, na který jsem čekala skoro dva roky. Když se na něco těšíte, dost často to špatně dopadá. Ale tentokrát ne. Protože Joss nikdy nezklame!
Po tom, co Avengers viděli první jedinci z Čech se ozývaly nadšené komentáře a hlavně tu byla jedna věta, která mi nedala spát - "You gotta love Hulk!" Pro někoho, kdo neviděl ani jeden z původních Hulk filmů a opravdu o Hulkovi jako postavě neměl vysoké mínění, to bylo překvapení. A ne zrovna malé. Ale zlí (v tomto případě dobří) jazykové měli pravdu. You gotta love him!
The Avengers je film, který má všechno, co by v dobrém filmu nemělo chybět. Akce v každé scéně, hlášky (and that's the reason why we love Iron Man), sexy chlápky v upnutých oblečcích (Chris Evans <3), medieval shit (Thor), velkýho zkouna (Loki!), krásnou ženskou se silným charakterem (kdybych byla lesba, Scarlett by rozhodně byla moje první volba a co se tče charakteru... zeptejte se Josse), love story (Black Widow/Hawkeye - I do ship very much) a, co je hlavní, ROBIN :D (protože Batman byl posledně bez Robina). No, a jak Tony Stark pohotově odpověděl na Lokiho hrozbu armády - they have a Hulk. A byly scény, ve kterých jsem Hulka vážně bezmezně milovala.
Takže, když to vezmeme kolem a kolem, má pocit, že jsem minimálně od doby Temnýho rytíře neviděla lepší film, než jsou Avengers. A to by jeden řekl, že to bude jenom komixová blbárna... But that's not gonna happen with Joss.
No jo, přiznávám, trvalo mi to dlouho, než jsem se opět rozhoupala. A zrovna tak hloupě, před maturitou... Jenže já jsem prostě musela někam psát a když už jsem byla u té prokrastinace (dočíst deset nejtlustších knížek z povinné četby za tří týdny v době, kdy jsem už měsíc nic kloudně nepřečetla...), tak jsem prostě začala. A žádný výmluvy.
Loni v září jsem měla velký plány. S focením, hlavně. Jenže pak mi, pár dní po napsaní posledního příspěvku na shecalledhimsid Sida ukradli. V Polsku. S fotkama ze dvou dnů. A potom jsem byla několik měsíců bez foťáku. A pak už to šlo jenom z kopce, hlavně časově. A prokrastinace se rozjela v plném proudu. Řekla bych, že mám pořád ještě fotky starší než půl roku, neupravené, nenahrané, nikým nespatřené. Teď už všechno svádím na "po maturitě" a zatím se mi to docela daří. Nevím, co se mnou a focením teď bude. Nějak ztrácím chuť. Vlastně bych pořád jenom spala, nic víc...
Protože se poslední dobou zase nemůžu zastavit, nebudu slibovat pravidelný deníček ani zásobárnu fotek. Vlastně vůbec nevíc, co tu s tímhle prostorem teď udělám. Takže... si tu nechávám jen prostor pro sebe, sebe a taky sebe. Uvidíme, co z toho vznikne...
