ES.

ES.

Zobrazují se příspěvky se štítkemfeminism. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemfeminism. Zobrazit všechny příspěvky

úterý 2. srpna 2016

Mikro #92: Spectre



Nemám ráda ospalé dny. Proti mé vůli mě nutí dělat méně, než bych chtěla nebo potřebovala. Dnešek jsem vyhlásila neproduktivním dnem hned v momentě, kdy jsem se probudila. Posledních pár dní se mi k ránu zdají dost šílené sny, ze kterých si obvykle nakonec pamatuju jenom zběsilí úprk, a dneska to nebylo jinak.

Zvládla jsem se dnes ale podívat Spectre. Konečně. Po Skyfallu jsem se na další bondovku těšila, i když je s Craigem. Nějak jsem ale prošvihla premiéru a všechna promítání, a pak jsem na celý ten film zapomněla. Dneska nastala ta správná chvíle, kdy jsem měla vidět tu revoluční parádu, kde se poprvé Bond Girl/Woman stala ženská 50+. Pche, pěkná revoluce.

Monica Bellucci na plátně strávila všeho všudy čtyři minuty a to jenom proto, aby nám agent s povolením zabíjet dokázal, že mu nevadí přefiknout starší babu, když z ní přitom dostane informace, které hledá. Je krásně vidět, že když je ženská po padesátce fit a má na sobě vrstvu neslíbatelné rtěnky, Bondovi na těch pět minut stačí.

To, že Bellucci za chvíli vymění za Léu Seydoux. Kvůli které očividně sekne s nula-nula-sedmičkou. Nebudu předstírat, že není milé pro jednou vidět Bond Girl, která kvůli nějakému hloupému Britovi neskončí s kulkou v hlavě. Je to fajn. Ale to neznamená, že když jeden sexy štěk dáte ženě, které není pětadvacet, že to hned můžete považovat za feministický výplod.

Over and out.

úterý 28. června 2016

Mikro #57: Rodinná politika



Mluvit se členy mé rodiny o politice je jako bych mluvila do zdi a ta zeď po mě potom začala házet cihly. Zásadní nechuť směrem k migrantům. Vláda, která všechno „zkurví a rozesere.“ Evropská unie dává peníze jenom na píčoviny a vůbec se nám nevyplatí. Všichni kradou. A komentář staršího data, „ženský nemaj co dělat v politice, protože jsou snadno ovlivnitelný,“ je ještě docela milý.

Dlouhou dobu jsem měla diametrálně odlišné politické názory než můj otec, protože jsem považovala pravicovou politiku za lepší. Teď vidím, že ve mně byla zakořeněná nechuť k politickému establishmentu a ve středopravém poli politického spektra se v té době začalo zrovna něco dít. Můj otec tvrdil, že jsem naivní a že až si budu vydělávat, prozřu. Když jsem potom volila Stranu zelených, setkala jsem s pokrčenými rameny, že teda aspoň že tak. V podstatě by teď měl rád za moje politické názory, jenže se zdá, že jsem na něj teď zase příliš levicová. Nebo je to rozdíl mezi konzervatismem a progresivitou? To bude nejspíš ono.

Co mi vadí nejvíc, jsou jeho bigotní názory. Teď jsem v Respektu četla článek o politické korektnosti a jednoduše stačí říct, že můj otec je politickou korektností nepolíbený. Pravděpodobně ani neví, o co jde. Takže slova, která mu někdy padají z úst, jsou perly. Cikáni, teplouši, kurvy… K dnešní zprávě o rozhodnutí Ústavního soudu o adopci dětí registrovanými páry se nechal slyšet, že lesby by si měly děti nechat udělat a rodit, a ne že je budou adoptovat. Jeho představa o ženách jako strojích na děti se zdá být jasná po tom, co mi řek že jsem úplně mimo, když jsem se zmínila o tom, že bych dítě raději adoptovala a ne ho porodila. Jsem ráda, že jsme se k adopci dětí gayi vůbec nedostali, protože bych se zase něco dozvěděla. Fakt díky, tati.

neděle 12. června 2016

Mikro #41: The Hunting Ground



„Just because woman says no and you have sex, are you a rapist?“

V rámci prokrastinace jsem se rozhodla pustit si něco na Netflixu. Po prvním dílů Hangover jsem si zapnula The Hunting Ground, dokument o epidemii znásilnění na amerických vysokých školách.

Po tom, co byl minulý týden na internetu zveřejněn dopis oběti znásilnění ze stanfordské univerzity, jejíž útočník byl odsouzen pouze k šesti měsícům vazby a propuštěn po třech. Z nějakého důvodu se soudce staral více o jeho plavecké časy a jeho pocity, než o následky jeho činu, které si oběť ponese do konce života.

Většina vysokých škol kryje útočníky a násilníky a přesvědčuje oběti, aby nepodávaly trestní oznámení. Jedním z důvodů je pověst těchto škol. Dalším, v případě znásilnění na večírcích bratrstev, je množství peněz, kterými bývalí absolventi na vysokých společenských pozicích podporují školy. Posledním je, stejně jako v případě Brocka Turnera, násilníka ze Stanfordu, sportovní kultura, která na univerzitách vzkvétá a kvůli které jsou sportovní hvězdy chráněni před jakýmkoli pošpiněním jejich pověsti.

The Hunting Ground sleduje skupinku dobrovolnic, obětí a přeživších (protože je zde důležitý rozdíl mezi slovy victim a survivor), které se rozhodly pomoci ostatním a vypořádat se se školami, které každoročně zrazují své studentky (a studenty) a odmítají s případy sexuálního napadení a znásilnění cokoli dělat. Podle informací z dokumentu je možné, že pokud se nic nezmění, další školní rok přibyde 100 000 obětí.

Úvodní citát je z archivních záběrů starých několik desítek let, které byly v dokumentu použity. Jak se může někdo vůbec ptát, jestli je sex po explicitním nesouhlasu znásilnění a jestli to z někoho dělá sexuálního násilníka, nechápu. Jak to ale vypadá, je to pořád ta samá otázka.

Můžeme si říkat, že co se děje v Americe, se nás v Evropě netýká. Faktem ale je, že The Hunting Ground je důležitý dokumentární film a neměli bychom ho jen tak přecházet. Protože důsledkem takového chování ze strany univerzit je právě kultura znásilnění (rape culture), které se (celosvětově) nezbavíme, když o ní budeme mlčet.

sobota 4. června 2016

Mikro #33: SCUM



Alergie se u mě zase začínají projevovat v množství větším než malém. Možná bych si měla pamatovat, že musím celé léto pravidelně brát prášky, jinak vážně nevím, co s tím.

Kombinace alergie a menstruace je vždycky nepříjemná záležitost, takže jsem dnešek trávila povalováním se. Což se samozřejmě podepsalo na mé (ne)produktivitě. Už jsem zase v divném polospánku.

Včera to bylo 48 let ode dne, kdy radikální feministická radikálka Valerie Solanas postřelila v The Factory Andyho Warhola. Pokud jste o ní nikdy neslyšeli, je to věčná škoda. Solanas byla jednou z žen, které nenávidí muže – takže z té skupinky, která dává feministkám špatné jméno. Solanas se s Warholem nepohodla kvůli jejímu scénáři, který W. údajně ztratil, a celkově se cítila zrazená. Koupila si zbraň a pokusila se Warhola zabít. Později jí byla diagnostikována paranoidní schizofrenie. Kdybyste měli alespoň trochu času, sežeňte si její SCUM Manifesto (zkratka pro „Society for Cutting Up Men“). Z mého pohledu je to hodně zajímavý text, který ukazuje odvrácenou stranu feminismu.

čtvrtek 26. května 2016

Mikro #24: Neighbors 2



Protože jsem během pár dní zvládla utratit většinu peněz, které mi měly vystačit na měsíc (doplácení všech restů není sranda), nemůžu si zajít do kina. Netflix v mnohých ohledech pomáhá, ještě pořád jsem neviděla Beasts of No Nation, teď se mi ale zachtělo komedie.

A tak jsem si stáhla Neighbors 2: Sorority Rising. Ano, opravdu je to pokračování té šílené komedie Setha Rogena se Zacem Efronem. A ne, tentokrát jsem si to nepouštěla jenom proto, že Efron má fantastický tělo (i když to byl jeden z hlavních faktorů).

Sorority Rising překvapuje hlavně svým nezáměrným feminismem. Katie Barnes pro Feministing popisuje jednu ze scén ze začátku filmu, která je klíčovým momentem, co se charakterního růstu týče: „Potom, co mu řeknou, že frat parties jsou dost sexistické, začně Teddy (Efron) drmolit o tematických večírcích, které zahrnují ženy (CEOs and Office Hoes, pimps and hoes etc). Na jeho tváři je ale najednou vidět, že si to uvědomil. A potom jim sám dá za pravdu.“

Rogenovi filmy se dost často označují jako „bromedy“, ženských postav v nich najdete po málu a žádná z nich není ústřední. Objevují se v nich ale momenty, které dokazují, že si Rogen a jeho scénáristický tým uvědomuje, jak je chlapáctví, které se ve většině amerických komedií objevuje, vlastně stupidní a urážlivé vůči ženám.

Už se těším na nějaké ženské komedie, zejména remake Ghostbusters. Už jenom kvůli tomu, jaká vlna nevole se zvedla ze strany MRA a mužů, kteří nechtějí, aby jim ženy sahaly na jejich dětské hrdiny.

úterý 16. února 2016

Is this thing on?



Je zvláštní, kolik rozhovorů v mém okolí se poslední dobou stáčí na téma gender a feminismus. Nebo spíš feminismy, jak se snaží všem vysvětlovat. Že je rozdíl mezi radikálním a extremistickým, že kvóty nejsou největší zlo na světě a že ženská může vydělávat víc, než její drahá polovička, aniž by se někdo musel nutně cítit méněcenně. Ne všichni jsou ochotni diskutovat, občas je pro ně moc i jenom poslouchat. Stačí říct feminismus a už sem kráva, co nesnáší chlapy a nechce „bejt ženská“. Na druhou stranu, když mi tohle chlap řekne (a nejenom chlap), není úplně složité ho začít nesnášet.


Tenhle měsíc jsem byla na EKG. Ne na vyšetření, ale na literárním kabaretu Jaroslava Rudiše a Igora Malijevského. I když to občas takové vyšetření je, zrentgenuje mi to hlavu a já zjistím, jestli tam ještě pořád jsou nějaké nápady. Obvykle se něco najde, ne vždycky se to dostane na papír. Únorové téma, O lásce a poezii, mi trošku otevřelo oči. Vím sice, že staromilské lpění na schématech, která jsou mi dlouhodobě někde, už se moc nenosí, ale pořád se s poezií ne moc snáším. Tentokrát jsem se ale dozvěděla, že psaní básniček je dobré pro mé psychické zdraví, i když to jsou sračky. A že mě vlastně ty současné věci baví. Takže bych třeba mohla poezii psát, nebo vlastně zapisovat ty pochybné poznámky, které nemají hlavu ani patu, a pak to za poezii vydávat. Aktivně jsem se přihlásila na svůj starý účet na Písmákovi (trvalo mi dva dny, než jsem si vzpomněla, jak se ta pochybná stránka jmenuje) a teď tam očumuju. Svoje středoškolské výplody pro jistotu mažu, ani já se na to nemůžu koukat.

Včera jsem jela domů posledním autobusem. Většinou je to zážitek, buď jezdím sama, nebo ve dvou (cílová stanice pro mé spolucestující obvykle bývá Josefov), ne vždycky se mi podaří mávnout na řidiče, aby zastavil včas, takže na zastávku se nehraje, a na terminále se v pokročilou noční hodinu (kolem půl desáté) schází divní lidé. Ještě nikdy jsem neviděla někoho, kdo by v deset odjížděl do Moskvy nebo do Petrohradu. Nikdy jsem vlastně netušila, že se přímo z Hradce dá odjet tak daleko na východ. Podle Ev tím spojem jezdí trolly/trollové/trollollice – viz facebooková konverzace po tom, co mám v hlavě Kocoura. Někdy bych to zkusila, zajet si do Ruska, na výlet. I když bych možná volila vlak, autobusy v poslední době špatně snáším.

Už jsem zase v Praze. Ale nevím, na jak dlouho. Posledních pár měsíců se zase cítím víc hradecká než pražská. A moc se mi to nelíbí.

sobota 9. ledna 2016

Followed you down to the end of the world -- To wait outside your window -- In the heat of the rain I would call your name -- But you just pass me by




Původně jsem měla v plánu teskně vzpomínat na loňský rok a doufat ve vše dobré v tom letošní, staly se ale mnohem zásadnější věci – (1) Netflix je konečně v Čechách a (2) Emma Watson si založila čtenářský klub.

Začněme tím Netflixem. Čekali jsme na to všichni, nebo alespoň ti všichni, kterým nevadí občas dělat věci (čti stahovat seriály a filmy) legálně. Tahle streamingová služba hýbe už nějaký ten pátek světem z několika důvodů. Stojí v nejlevnějším provedení 8 dolarů, v tom nejdražším 12. Jejich originální obsah tvoří velmi kvalitní seriály jako House of Cards, Orange Is The New Black nebo Jessica Jones, která je jak jistě známo ze stáje Marvelu. Mimo to běžně nabízejí ke zhlédnutí produkci z dílny Foxu, CW nebo BBC. Jejich filmová a seriálová knihovna se čas od času obměňuje, ale vždy v ní najdete zaručené klasiky.

Přes tuhle všechnu parádu, kterou si můžete za normálních okolností legálně vychutnat, ale noví uživatele v Čechách nejsou spokojení. A to z jednoho prostého důvodu – Netflix sice spustil službu pro naše prostředí, nabídka filmů a seriálů je ale značně omezená. Většinou se jedná hlavně o jejich vlastní produkci, chybí mezi nimi ale třeba zmíněný House of Cards (tuším, že licenci na něj pro ČR vlastní Česká televize) a celkově je ten výběr poněkud chudý. Takže si asi většina Čechů užije prvního měsíce zdarma a pak usoudí, že z tohohle nic nebude.

Protože ale nejsem blbá, samozřejmě, že jsem našla způsob, jak se dostat k tomu, co chci. Díky různým add-onům můžete upravit svou IP adresu tak, že se dostanete k obsahu původně určenému pro Spojené státy, Kanadu nebo Spojené království. A tak poslední dva dny sjíždím, co můžu. Někdy možná sepíšu, co je tam k vidění nejlepšího, to si ale budu muset ještě chvíli nechat uzrát.

Druhou, skoro důležitější novinou, je nový čtenářský klub na obzoru. Jmenuje se Our Shared Shelf a založila ho Emma Watson s ideou čtení feministicky zaměřených knih, ať už beletrie nebo nonfikce. Watson už přes rok zaštiťuje na pozici ambasadorky dobré vůle UN Women a úspěšně spustila kampaň #HeForShe, která vyzývá muže, aby přijali feminismus za svůj a pomohli zatnout sexismu a nerovnosti v naší společnosti tipec. Teď vyzývá všechny své příznivce a fanoušky, aby se spolu s ní začetli do textů, které oslavují rovnost ve společnosti a celkově by se daly označit za feministické.

Název čtenářského klubu navrhli fanoušci na Twitteru a celý klub má podporu několika známých osobností. Jednou z nejvýznamnějších, zvlášť z hlediska feminismu, je Gloria Steinem, její poslední kniha s názvem My Life on the Road se stala tou první, nad kterou budou čtenáři ve skupině na sociální síti pro knihomoly GoodReads diskutovat.

Osobně jsem nadšená z toho, že teď budu mít nějakou motivaci číst zajímavé texty a moci o nich diskutovat s lidmi podobného zaměření. Po čtenářské skupině Vaginal Fantasy, kterou založila Felicia Day, je tenhle čtenářský kroužek zřejmě tou nejlepší motivací, kterou ke čtení můžu mít.

Samozřejmě můžeme namítnout, že jsme nemuseli čekat na Emmu Watson, typickou zástupkyni bílého korporátního feminismu, a že nepotřebujeme, aby nám říkala, co máme číst a jak o tom máme přemýšlet. Domnívám se, že stejně jako její řeč pro UN, může tohle rozhodnutí, že „si chci založit feministický čtenářský klub,“ vyvolá další vlnu kontroverze, protože se nikdy nezavděčíte každému. Já teda navrhuji hurá do čtení, protože pokud se každý výběr bude nést v duchu feministických ikon jako je Steinem, nemůžete šlápnout vedle!

čtvrtek 19. listopadu 2015

You live in a world where you didn't listen -- And you didn't care -- So I'm floating -- Floating on air


Ve svém monologu v Saturday Night Live se Amy Schummer nedávno zmínila o jedné z otázek, na kterou se nejčastěji ptá strýčka googla. "Můžu na tahle antibiotika pít alkohol?" Ale protože každý idiot ví, že na antibiotika se nepije, já se většinou nikoho neptám. I když – je pravda, že když už nějaká antibiotika beru, to jestli se na ně může pít nebo ne mě většinou vůbec nezajímá. Jako každou správnou drama queen mě zajímá jenom to, jestli přežiju do dalšího rána. Podle mého se totiž úspěšně s alkoholem dá kombinovat pouze ibalgin a paralen, a když už vám konečně někdo dá antibiotika, máte si jít lehnout a vypotit to.


Co je ale důležitější a zajímavější, chvíle, kdy jsem opravdu nemocná, často pod vlivem nějakých zaručeně působících medikamentů, jsou jediné momenty, kdy se opravdu zaobírám svoji váhou a tloušťkou. Když mám teplotu a všechno mě bolí, když jsem napěchovaná antibiotiky a nemůžu pořádně dýchat. Moje pomerančová kůže se najednou jeví jako něco smrtelně důležitého.

Navíc se mě teď už nejen moje matka, ale i moje oblíbené šaty snaží donutit zhubnout. Přesvědčují mě poněkud nevybíravě. Jde o šaty, které mi sednou téměř dokonale, kromě jednoho drobného detailu – rukávů. Jejich rukávy se s oblibou zakusují do mých předloktí a nutí je, aby ztratily přebytečný podkožní tuk, případně si nechaly chirurgicky odstranit jakoukoliv převislou kůži. Ty šaty zachází tak daleko, že přerušují můj krevní oběh a při celodenním nošení způsobují tiky v rukou. A tiky já vážně nemám ráda.

Dlouhou dobu jsem si myslela, že jestli se mi podaří zhubnout, můj život se nějakým zázrakem stane jednodušším a lepším. Jediné, co by se ale změnilo, by byl názor lidí v mém okolí. A je to k nevíře, ale bylo pro mě poměrně jednoduché zjistit, že mi na názorech ostatních vážně vůbec nezáleží.

Hloupé poznámky jsem se naučila ignorovat asi ve dvanácti, po pár letech na gymplu už mi bylo jedno i to, co si myslí můj vlastní otec – náš problém navíc většinou vězí v odlišných politických názorech a v poslední době i v názorech na to, co znamená být slušným člověkem, který respektuje ostatní. Jeho názor na mou váhu už pro mě neznamená vůbec nic.

Matčin názor, na to kolik vážím a jak vypadám, jsem si připouštěla trochu déle. Ale protože mě moji drazí rodičové vychovali stylem, který mi dovoluje si převážně jít za svým, aniž bych se moc zaobírala tím, jestli k tomu někoho dalšího potřebuju, přenesla jsem se i přes to. Prostě už vážně nepotřebuju, aby mi někdo z nich něco schovaloval.

V době, kdy do školy pravidelně jezdím kolem tisíce reklam na posilovny, a všude kam se podívám jsou fotky slečen, které se mi svým vzhledem nepodobají ani v nejmenším (a můžeme se hádat nad tím, jak velká část z toho je výsledkem photoshopu), by se zdálo, že můj vzhled a jeho případná ideální podoba je poměrně důležitá součást mého života. Ale to prostě není pravda. Opravdu se tím zaobírám pouze v momentech, kdy mi je špatně a nemám nic lepšího na práci.

Za posledních pár let jsem si uvědomila, že to prostě nemá cenu. Pokud mi někdo bude tvrdit, že mám zhubnout, okamžitě si jdu objednat to nejtučnější jídlo, koupím si několik balíčků bonbónů a zapiju to kofolou. Všechny moje snahy zhubnout vždycky vycházely z přání někoho jiného a proto se mě cvičení ani změna stravy nikdy nezdála jako něco, co by mohlo vydržet dlouhodobě.

Proto jsem se na to vykašlala. Cvičím, když se mi zachce, jím co chci. A ve výsledku, až na momentální krize, kdy se mě moje oblíbené šaty snaží nenápadně zabít, jsem s tím, jak vypadám a kolik vážím relativně spokojená. Nebudu tvrdit, že nikdy nezhubnu. Nejspíš se to pro mě v příštích pár letech stane zdravotní nutností. Odmítám ale hubnout jenom kvůli tomu, abych zapadala do nečího obrazu „správně vypadajícího člověka“.

neděle 11. října 2015

But don't you understand? -- The hunger makes the man. -- With all that lies in front of us. -- The world looks so ridiculous to me.


Snažím se trávit svůj volný čas i jinak než celodenním sledováním Tumblru a hraním Candy Crush Ságy, takže jsem začala poslouchat podcasty. Jednou z jejich výhod je možnost dělat prakticky cokoli jiného a zároveň poslouchat (a ano, i teď zrovna něco poslouchám). Nebudu tvrdit, že zaměření toho, co poslouchám, je nějak zvlášť odborné, většina mých oblíbených podcastů se věnuje populární kultuře. To ovšem neznamená, že lidi, kteří je vytváří, jenom tlachají do větru a že mě informace, které při poslechu získávám, nenutí kriticky přemýšlet nad obsahem toho, co často slepě a nekriticky konzumujeme.


Nedávno jsem objevila kanadskou podcast s názvem Witch, Please, která se, jak název trochu napovídá, věnuju světu čarodějnic a kouzelníků – v tomto případě světu Harryho Pottera a to jak v rámci knih, tak filmů. Hannah McGregor a Marcelle Kosman mluví o postavách z Harryho Pottera, zkoumají jejich projevy a chování pouze na bázi čtení knih a filmů a konfrontují je s akademickými poznatky čtení literatury a filmu a zároveň je srovnávají s unikátní feministickou perspektivou, která nebývá zas tak často aplikována při čtení dětských knih.

Musím se přiznat, že i když jsem s Harrym Potterem vyrůstala, nikdy mi moc nepřirostl k srdci. Co se týče filmů, ani si nepamatuju, jestli jsem viděla všechny – jsem si stoprocentně jistá, že jsem neviděla druhou část posledního dílu, se zbytkem netuším. Takže tahle podcast pro mě není nijak obzvlášť nostalgická, na druhou stranu mi otvírá dveře k poměrně odlišnému vnímání jak knih, tak filmů, a vlastně se mi najednou chce si ty knížky znovu přečíst.

Před pár měsíci jsem díky Amandě Palmer objevila stránku Patreon, která je stejně jako třeba Kickstarter možností pro přímou podporu umělců a všech možných tvořivců, ale na rozdíl od Kickstartru umožňuje podporu konstantní, buď jednou měsíčně, nebo za každý produkt vyslaný do světa. A díky Patreonu jsem objevila podcast s názvem Geek’s Guide to the Galaxy, která každý týden přináší rozhovory se spisovateli, režiséry, vědci a dalšími podivnými postavami světa geeků.

Ještě jsem si neudělala čas na to, abych si poslechla všechny díly (teď jich je něco přes 150), snažím se s nimi držet krok. Jeden z mých nejoblíbenějších dílů byl rozhovor s Kazuo Ishigurem, kterého většina kritiků považuje za postavu seriózní literatury.

Protože ráda ztrácím čas, každé prázdniny trávím několik dní sledováním záznamů ze sanfranciského Comic Conu, svátku všech šílenců posedlých komiksy, filmy a seriály. Posledních pár let se tam rozjela doprovodná akce s názvem Nerd HQ, kam si Zachary Levi zve herce a tvůrce seriálů, kteří se zrovna v tu dobu nacházejí v San Franciscu. Díky Nerd HQ jsem poznala Aishu Tyler, která za Zacha občas zaskakuje jako moderátorka panelu (většinou když jsou na pořadu chlapci ze Supernaturalu).

Aisha Tyler je herečka, ale má také vlastní podcast s názvem Girl on Guy, kam si mimo jiné zve herce (většinou chlapy, ale sem tam i nějakou ženskou) a mluví s nimi o životě, práci, kultuře i všem ostatním. Girl on Guy je jedna z mých nejoblíbenějších podcastů, protože Aisha jako ostřílená komička dokáže ze svých hostů dostat to nejlepší a nejvtipnější.

Poslední podcast, který doporučím, se ke mně dostal skrz různé feministické kanály. Ve First Time, jehož krátká první série měla premiéru o prázdninách, mluví Emma Willmann s různými ženami o jejich první menstruaci, co pro ně znamenalo „stát se ženou,“ o trapných zážitcích a všech ostatních věcech, které se dají o menstruaci říct.

středa 24. června 2015

Feminismus není nadávka!



V sobotu 20. 6. se konal Kongres žen. Dozvěděla jsem se o něm náhodou, stejně jako se dozvídám o všech ostatních akcích, na kterých potom nesmím chybět. Tématem letošního druhého ročníku byly Ženy a média. A protože jsem zrovna minulý měsíc přečetla knižní výplod Rhiannon Lucy Cosslett a Holly Baxter, úžasných žen, které píší The Vagenda Magazine, diskuze, mimo jiné na téma obraz ženy v médiích, byly právě pro mě.



Jeden z hlavních důvodů, proč jsem na Kongres žen vyrazila, bylo Open Café s blogerkami - zastavila jsem se na povídání s Marií Doležalovou, herečkou píšící blog Kafe a cigárko. (Koupila jsem si její hrneček, abych teda měla z čeho pít to kafe, které už konečně zvládám bez mléka.) A když už jsem tam byla, poslechla jsem si i pětici hovořící o módních blozích. Zúčatnili slečny z Jedenácti koček a A Cup of Style, které každá zastupují velmi rozdílné styly, a Pavlína Louženská ze ZOOTu, která přinesla marketingový pohled. Dámy se shodly na tom, že blogy jsou narozdíl od módních časopisů, které se snaží podbízet všem, výrazem osobního stylu autorů a autorek a i když mnoho z nich jede na konfekční módu, pokaždé je to něco jiného.


Bohužel jsem nestihla žádný z programů v menších salóncíích a kavárnách, byla jsem se ovšem podívat na hlavní panel, kde mě zejména zaujal ten poslední, o alternativních (převážně levicových) médiích s názvem "Gender a média mimo mainstream". Moderátorkou panelu byla Ľubica Kobová, kterou jsem shodou okolností měla minulý semestr na seminář, který byl jakýmsi úvodem do gender studies, a byla jsem dost ráda za směr, kterým se tento panel ubíral.


Výsledkem celého Kongresu žen bylo Desatero, které by mělo nasměrovat některé jedince správným směrem v pokračujícím vývoji rovnosti mužů a žen, kterou tu sice máme na papíře, ale fakticky je stále v nedohlednu.


Pokud vás Kongres zajím, na YouTube je záznam z celého dne panelových diskuzí. Kromě zajímavých projevů panelistů se objevilo i dost dotazů a připomínek ze stran publika - jmenovitě od dalšího vyučujícího z naší fakulty Petra Pavlíka, od socioložky Jiřiny Šiklové nebo od lingvistky Jany Valdrové.

A protože při svém obsahovém hodnocení jsem většinou radostí nad tím, že se podobná akce vůbec koná, schopná jakékoli problémy ignorovat, odkážu vás na článěk ze stránek Deníku Referendum, ve kterém Kateřina Peterková podle mě velmi přesně poukazuje na problémy, které bychom z obsahu celé akce vyvodit.


(A fotek je pomálu a jsou prakticky jenom z bloggers café, protože jsem líná fotit a tak.)