A long time ago, we used to be friends -- But I haven't thought of you lately at all

A long time ago, we used to be friends -- But I haven't thought of you lately at all

  14:53:00    Ester Šebestová

---

Usilovně pracuji na tom, abych si vyčistila život.

No dobře, usilovně možná není to nejlepší slovo. Vlastně bych řekla, že se usilovně chystám na to, že budu v nejbližší době (ha!) usilovně pracovat na tom, abych si vyčistila život.
 
Podle většiny článků o učení nebo organizaci (života, práce, myšlení) je základem úspěchu a produktivity čistý prostor bez harampádí a zbytečností. Klíčem k úspěchu je tedy prostě a jednoduše mít uklizeno a vyčištěno. A na tom pracuju.

Pomáhá to vůbec? Ano, ale v mém případě to je tak na hodinku dvě. Kdykoli se snažím uklízet, ať už je to v pokoji nebo v diáři, během chvíle je můj nepořádek zase zpátky. S uklízením pokoje se nic nenadělá, musela bych vyházet většinu věcí, které vlastním. To se ale nejspíš v nejbližší době nestane, na minimalismus ještě nervy nemám.

Co se týče organizace diáře, aktivit a vlastně i života, mohlo by to být horší. Ale i lepší. Tady je pár způsobů, které u mě zatím fungují.

1, Seznam (to-do list)

Píšu si teď seznamy na všechno. Od nákupního, který je v mém mobilu permanentně a u kterého jenom značím položky, které mám zrovna ten den koupit, po seznam úkonů, které musím za týden udělat doma. Používám jak elektronické, tak papírové. Někdy si je píšu pod sebe do sešitu, jindy na poznámkové papíry nebo post-ity. Fantazii se meze nekladou, možností je nepřeberně a někdy je lepší z toho udělat zábavu. Zjistila jsem totiž, že odškrtávání věcí, které mám už hotové, mi poskytuje určitý klid v duši. A to je vlastně hlavním cílem celé téhle čistky.

Dopracovala jsem se k tomu, že když mám den, který chci (nebo musím) považovat za produktivní, večer předem nebo ten den ráno si napíšu pěti bodový to-do list věcí, které potřebuji za ten den zvládnout. Můžou to být buď jednoduché aktivity, jako dojít na nákup, nebo složitější, které jsou třeba jen částí kýženého výsledku, jako třeba přečtení několika článků k tématu bakalářky. Metodou pokud-omyl jsem zjistila, že pět bodů je ideálních. Dají se opravdu splnit a nemám pocit, že bych si k nim musela hledat výmluvy.


2, Plán

„Já mám plán!“ je oblíbená hláška ze skvělého českého filmu Kobry a užovky, je to ale i dobrá životní filosofie. Já se postupně učím plánovat víc a nějakým způsobem mi to funguje.

Samozřejmě netvrdím, že by člověk měl mít dopředu naplánovaný každý krok svého života, to se potom z žití stává přežívání. Mít ale povědomí o tom, co chcete dělat příští týden, měsíc nebo rok se vyplatí. Jeden z mých špatných zvyků je nechávání věcí na poslední chvíli a teď se to zoufale snažím odnaučit. Takže teď víc plánuju.

Dlouhodobé plány ve mně stále vzbuzují stavy úzkosti, ty krátkodobé se mi ale daří dokonce aplikovat. Každý týden se snažím naplánovat den po dni, co bych měla nebo chtěla udělat. V jednoduché excelové tabulce si řadím činnosti, cestování nebo i filmy, ke kterým se mi dlouho nedařilo se dostat. Mám kategorie práce, školy, oddychového čtení, blogování i serióznějšího psaní, cvičení, jídla a potom jednu, kam nejčastěji řadím přemisťovací úkony. Mám přehled o tom, ve kterém městě se budu nacházet, jestli budu sedět celý den v kanceláři nebo ho trávit v knihovně. Vím, že v den, kdy jdu do divadla, si nemůžu naložit hromadu dalších povinností, protože se znám.

Plány jsou prostě dobrý nápad.


3, Itinerář

Vlastně plány, ale mnohem konkrétnější.

Za čtyři roky spolubydlení s D. jsme si na sebe zvykly, ale pokud jde o mě, začínám mít trochu ponorku. Ta je momentálně mým největším pohonem k prokrastinaci, kterou už z principu nemám ráda. A tak musím vědět, které dny a hodiny budu doma sama. Dokonce jsem si začala víc všímat jejích spánkových návyků.

Vznikl z toho týdenní rozpis, kde jsem si dny rozložila na zhruba dvouhodinové úseky s vyznačenými časy, kdy je D. obvykle ve škole, v kolik vstává, kdy chodím cvičit a kdy jsem nejproduktivnější (ráno mezi šestou a devátou, v noci od jedenácti do tří). Zatím rozpis používám jenom okrajově, spíš ke konzultaci činností než jako návod, kterým se řídit, ale i s tím chci do příště víc pracovat.

4, Deník

Určitě existuje spousta teorií, proč si psát deník. Pro mě se to stalo neoddílnou součástí dně, deník s sebou tahám téměř všude a snažím se psát do něj poctivě každý den. Nejde o nic převratného, někdy zaznamenávám obyčejné každodenní události, jindy ho využívám k psaní krátkých povídek. Střádám do něj plány a zapisuju sny. Někdy funguje jako komentář k seriálu, na který se zrovna dívám. Záleží na náladě.

Neexistuje jediný univerzální způsob, jak si vést deník. Psát stylem zamilované puberťačky s poctivým „Milý deníčků…“ u každého zápisu pro mě sice už není, někomu to ale určitě může pomoci k dosažení citové vyrovnanosti. Psaní deníku je jedna z má disciplín, ve které by nikdo nikoho neměl soudit.


5, Ne

Možná jsem měla říkání „ne“ zařadit na začátek seznamu, osobně na tom ale zatím pracuji. Říkat ne na nabídky akcí nebo pozvání do kavárny, to je prý způsob, kterým zklidníte svůj život tak, abyste byli produktivnější a ne jenom časově vytížení. Ještě mám dost času na to, abych zjistila, jestli to funguje pořádně. Už teď ale vím, že to není špatné pravidlo.

Trochu „ne“ jsem začala aplikovat v momentě, kdy se rodiče přestěhovali z Hradce na vesnici. Není to sice daleko, ale k přejíždění využívám zejména meziměstskou dopravu, takže se musím řídit jízdními řády. To znamená, že víc času trávím čekáním na autobus a cestou, než samotnou činností. Sice jsem schopná si celou tu dobu číst, není to ale naprosto ideální situace. A tak jsem začala říkat ne kamarádům, kteří chodí „na jedno“ do hospody nebo ne akcím, na který neplánuju být déle než hodinu.

Získala jsem tím více klidu a času. Času, který potom můžu využít podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, třeba při uklízení. Vyčištěný diář tak občas vede i k čistému pokoji.