This is out of our reach -- Out of our reach -- And it's gone
Málem jsem se z těch lázní zbláznila.
Jak jsem během posledních čtyř dnů zjistila, nejoblíbenější slova mé babičky jsou „do prdele.“ Vždycky jsem věděla, že si ráda stěžuje, a doma už jí delší dobu přezdíváme černá kronika (záliba v rekapitulaci krimi zpráv vytáčí mého otce k nepříčetnosti), sprostá slova v takové koncentraci jsem u ní ale nikdy neslyšela. Pravidelně mě budila slovy „Esterko, to je v prdeli,“ (ještě jednou mi někdo tenhle týden řekne Esterko a já budu muset vraždit), za čímž následoval výčet věcí, které jsou v daný moment špatně. Je zima – to, že je šest ráno nehraje roli. To nás včera nabušili – vztahující se k účinku masáže, protože nedejbože, aby to působilo. Ten polštář je k ničemu – protože ho špatně vyprali. Ta vidlička je špinavá – nebyla. Je jí špatně od žaludku a jídla dávají moc – ale přece to na tom talíři neneachá! Po večerech obvykle pokřikovala na televizi, ať nám tam na další den namalujou sluníčko.
Moji zálibu ve stěžování si zná většina mých známých. Obvykle to bývá první z komentářů ke škole a životu, které jsem schopna udat. I přes to se snažím myslet i žít pozitivněji, myslet na to dobré místo křivd a celkově se více usmívat. Když se zaposlouchám do konverzace spolucestujících do vlaku, také si stěžují. První, co paní sedící přede mnou řekla své spolucestující, bylo: „Ty sedačky jsou tvrdý, já ze z toho poseru, až do Prahy na tom sedět nevydržím.“ Těžko se potom myslí pozitivně, když stížnosti a nadávky jsou všude okolo vás.
Možná to všechno souvisí s určitým usmířením sama se sebou. Většina lidí z generace mé babičky a někdy i mých rodičů má pocit, že jim někdo něco dluží. Stát, jejich kamarádi, jejich děti, zaměstnavatel… Bylo by příliš jednoduché to svádět na část života prožitou v režimu, který jim sice ubíral osobních svobod, ale do jisté míry se o ně postaral. Ještě před pár lety se velké politické strany dušovaly jistotami a prosperitou, a pokud o tom mluví někdo známý, musí to přece platit pro všechny. Když ale zjistíte, že se nemáte o moc líp než před deseti lety a žádnou jistotu vám nikdo nedá, vezmete si to osobně. Případně s podobným názorem vychováte své děti. Pak je těžké nevšimnout si, že při každých zprávám se z úst mého otce lidu věty o sviních v politice a naprosto cizí osoba si na zastávce stěžuje, že dostal k důchodu přidáno jen deset korun.. Váš život prostě nestojí za nic a všichni se vás snaží okrást.
V práci panuje paranoia – šéfovou se všichni snaží podvést a okrást. Doma panuje paranoia jiného kalibru. Otec čte konspirační teorie o tom, jak Evropská unie řídí cílené hnědnutí bílé rasy. Babička dál nadává, někdy ztrácím přehled o tom, kvůli čemu. Hlas sem zdědila po ní, takže jí ani nemůžu zazlívat, že ten ječák nelze přeslechnout.
Přijely jsme z lázní, kde jsme si měly oddychnout. Já jsem teď alergická na zdrobnělinu svého jména, kultivuju si rýmičku a dnes jsem se dokonce těšila do práce. Nepřečetla jsem to, co jsem přečíst potřebovala, ale hlavu z toho nevěším. Jsem ráda, že můžu zase na chvíli odjet do Prahy a dělat to, co mám. A to co chci. Jen se musím víc snažit, abych zase nespadla do lehce depresivního koloběhu marnosti a spánku. I proto je pro mě důležité myslet pozitivně. Tak se snad zítra nevzbudím se slovy „je to v prdeli,“ ale raději s úsměvem na rtech.
Super článek! Doteď mě ani nenapadlo přemýšlet o tomhle.. Negativita nás hold obklopuje, to ale není důvod se jí poddat. Pozitivitou k lepším zítřkům :)
OdpovědětVymazathttp://nataliedurcak.blogspot.cz/