I've been drinking, I've been drinking -- I get filthy when that liquor get into me -- I've been thinking, I've been thinking
Zase jsem se zacyklila.
V posledních pár týdnech jsem spadla do svého (ne)oblíbeného, lehce depresivního stavu, a nemůžu se z něj vyhrabat. Probouzím se unavená, celý den jsem v polospánku a večer padnu jako zabitá. Když změním prostředí, přejedu z Hradce do Prahy nebo z Prahy do Hradce, mám pocit, že se to zlepší. Jsem nabytá energií, raduju se z maličkostí, naplánuju si dny dopředu a čtu texty k bakalářce. Pak se znovu něco zlomí a já nejsem schopná udělat nic produktivního, takže se uklidňuju sledováním Netflixu. Na Merlina moje síly ještě snad stačí.
Netěší mě to, ale pořád jsem ve stavu, kdy mám „dost času“ a zároveň „nestíhám“, a tak místo toho, abych si to sama se sebou vyřešila, bezcílně bloumám a nedělám nic. Čas od času mě zachvátí moje panické stavy, a když se konečně uklidním s tím, že všechno stíhám, zase bezcílně bloumám. Pokud to bloumání má nějaký cíl, je to spřádání příběhů, které nikdy nedonesu z hlavy na papír. Vždycky jsem se snažila řídit pravidlem „dream big“, poslední dobou mi to ale je dost k ničemu. Možná bych měla poslechnout Shondu Rhimes, která říká „don’t dream, do!“
Snažím se držet na uzdě svoje chuťové buňky, ale někdy prostě zvládám naházet do sebe pytlík Haribo bonbonů místo snídaně (nebo jako zákuseček) a uklidnit si tím nervy, byť jen na malou chvíli. Na váhu jsem se nepostavila už měsíc, od zázračně shozených kil po střevní chřipce jsem zase pohnula směrem nahoru, i když to chvíli vypadalo, že se digitální čísla vůbec nehnou. Teď jsem zase tam, kde jsem byla. Tajně doufám, že místo tuků začínám nabírat svalovou hmotu po cvičení, ale nechodím si zachodit dostatečně pravidelně na to, aby to byla pravda. Takže jsem zase zpátky u stěžování, které ani tak nepramení z mé vlastní hlavy, ale z okolí.
Padla na mě alergie a střídání teplot, takže si zase nejsem jistá, jestli jsem nemocná nebo jenom opuchlá. O víkendu jedu s babičkou do lázní a sama se děsím, co to se mnou udělá. Nejsem si jistá, že jsem připravená vypnout hlavu a nezabýt se tím, že nic nedělám, a prostě si to užít.
Průběžně sleduju americké volby a zároveň si uvědomuji, že o politické situaci v Čechách toho vím jen málo. Tedy pardon, v Česku, hlavní velení si to už prý odsouhlasilo jako oficiální (alternativní? zeměpisný?) název země, takže „viva la czechia“. Teď to máme začít používat mi, aby to používal celý svět. Pf. Ta Amerika mi vlastně teď docela otevřela oči z hlediska mých vlastních politických názorů. Možná jsem to měla cítit v kostech už na gymplu, když jsem se zoufale snažila vymezit proti levičáckým tendencím mého otce. Ale mám to v krvi, dost možná to souvisí i s mým feminismem, prostě mě to táhne nalevo. Jenže problém je v tom, že levicový establishment, byť možná levicovější než ten americký, mi po chuti není. Už se tolik nebojím politiky velkých stran, sociální demokracie se za těch pár let trochu změnila, ale pořád mi to není dost. Nejspíš čekám na nějakou politickou revoluci. Takovou, kterou se teď snaží vést Bernie Sanders ve Státech, ale ještě jsem v českém politickém spektru nezahlédla nikoho, kdo by se tímhle směrem vydával.
Je zvláštní, jak se poslední dobou moje popkulturní úvahy obracejí v úvahy politické. Samozřejmě, do jisté míry to souvisí, ale nikdy předtím jsem neměla potřebu o politice a tom osobním, co je politické, veřejně diskutovat. Možná je na to teď čas, možná to potřebuji jako kopanec k tomu, abych začala uvažovat praktičtěji. Někde se s tím děláním začít musí.
0 comments:
Okomentovat