Co zpíval Mládek to je pěkná kravina --- Deprese po lese se válí -- Tělesný funkce maj dosáhnout minima -- Medvědi na turisty kálí
Jak poznáte, že máte depresi?
Tím teď nemyslím to, že máte občas špatnou náladu a nechcete se nikým bavit. Myslím tím stav, kdy se vám některé dny stěží podaří vylézt z postele. Kdy máte pocit, že cokoli děláte, je špatně, a cokoli uděláte příště, bude největší průser vašeho života. Takže raději ani nezačnete. Stav, kdy brečíte už jenom při pomyšlení na to, že zítra budete muset něco udělat, s někým mluvit, vyjít z domu. A někdy to bolí, po celém těle. A nemůžete se nadechnout.
Je to deprese? Nebo nějaká jiná psychická záležitost? A nebo je to jenom lehce vyhrocený stav prokrastinace a můžu si za to sama?
Nebudu lhát, s psaním bakalářky se to zhoršuje. Každý den si říkám, že to přece nikdy nemůžu stihnout. Že jsem měla začít o půl roku dřív, nebo alespoň o měsíc. A že jsem si tenhle stres, který ochromuje většinu mého života, způsobila neustálým odkládáním věcí na pak.
Pořád ale nevím, co z toho je příčina a co důsledek. Proč si vymýšlím pohádky a výmluvy, spíš pro sebe než pro druhé?
Podle mého otce bych se měla nad sebou zamyslet a začít se chovat zodpovědně. Ale když se nad sebou zamyslím, většinou se mi chce zvracet.
Možná bych se opravdu měla nechat diagnostikovat. A brát prášky. Ale já jsem nikdy u psychiatra nebyla a nejsem si jistá, že bych k někomu zvládla dojít. Protože jenom představa toho, že budu někomu cizímu vyprávět o svých problémech, mě neuvěřitelně děsí.
Takže budu dál vylívat svoje srdíčko kamarádkám a čas od času budu v pořádku, schopná udělat cokoli, co se po ně chce. A jindy to prostě nepůjde.
Psaní mi pomáhá. I když nejsem vždycky schopná dojít z bodu A do bodu B, je mi vždycky líp, když se snažím. Psát si deník pomáhá nejvíc. Můžu tam napsat cokoli se mi v tu chvíli zachce. A pak ho zavřu a nemusím o tom dál přemýšlet. Ale těžko říct, jestli jsem schopná to jen s několika berličkama přežít bez větší úhony.
Dnešek byl špatnej, ale pořád můžu doufat, že zítřek bude lepší. Že si zítra odškrtám všechny položky na seznamu a budu se cítit líp. Tak uvidíme.
Tím teď nemyslím to, že máte občas špatnou náladu a nechcete se nikým bavit. Myslím tím stav, kdy se vám některé dny stěží podaří vylézt z postele. Kdy máte pocit, že cokoli děláte, je špatně, a cokoli uděláte příště, bude největší průser vašeho života. Takže raději ani nezačnete. Stav, kdy brečíte už jenom při pomyšlení na to, že zítra budete muset něco udělat, s někým mluvit, vyjít z domu. A někdy to bolí, po celém těle. A nemůžete se nadechnout.
Je to deprese? Nebo nějaká jiná psychická záležitost? A nebo je to jenom lehce vyhrocený stav prokrastinace a můžu si za to sama?
Nebudu lhát, s psaním bakalářky se to zhoršuje. Každý den si říkám, že to přece nikdy nemůžu stihnout. Že jsem měla začít o půl roku dřív, nebo alespoň o měsíc. A že jsem si tenhle stres, který ochromuje většinu mého života, způsobila neustálým odkládáním věcí na pak.
Pořád ale nevím, co z toho je příčina a co důsledek. Proč si vymýšlím pohádky a výmluvy, spíš pro sebe než pro druhé?
Podle mého otce bych se měla nad sebou zamyslet a začít se chovat zodpovědně. Ale když se nad sebou zamyslím, většinou se mi chce zvracet.
Možná bych se opravdu měla nechat diagnostikovat. A brát prášky. Ale já jsem nikdy u psychiatra nebyla a nejsem si jistá, že bych k někomu zvládla dojít. Protože jenom představa toho, že budu někomu cizímu vyprávět o svých problémech, mě neuvěřitelně děsí.
Takže budu dál vylívat svoje srdíčko kamarádkám a čas od času budu v pořádku, schopná udělat cokoli, co se po ně chce. A jindy to prostě nepůjde.
Psaní mi pomáhá. I když nejsem vždycky schopná dojít z bodu A do bodu B, je mi vždycky líp, když se snažím. Psát si deník pomáhá nejvíc. Můžu tam napsat cokoli se mi v tu chvíli zachce. A pak ho zavřu a nemusím o tom dál přemýšlet. Ale těžko říct, jestli jsem schopná to jen s několika berličkama přežít bez větší úhony.
Dnešek byl špatnej, ale pořád můžu doufat, že zítřek bude lepší. Že si zítra odškrtám všechny položky na seznamu a budu se cítit líp. Tak uvidíme.
