ES.

ES.

Zobrazují se příspěvky se štítkemtv shows. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemtv shows. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 17. června 2016

Mikro #46: Fresh Meat



Začala jsem se dívat na nový seriál. Tedy pro mě nový, Fresh Meat má za sebou už čtyři sezóny.

Je to vlastně jako by Skins vyrostli a nastoupili na vysokou. Musím se přiznat, začala jsem se dívat kvůli Jacku Whitehallovi, který hraje JPho (říkat někomu zkratkou jeho křestních jmen mi už od dob Dallasu přišlo hrozně stupidní). Zůstala jsem asi hlavně kvůli Zawe Ashton, která kraje Vod.

Začít s novým seriálem před dokončením bakalářky se zřejmě vyplácí, necítím se tak bezcílně.

sobota 9. ledna 2016

Followed you down to the end of the world -- To wait outside your window -- In the heat of the rain I would call your name -- But you just pass me by




Původně jsem měla v plánu teskně vzpomínat na loňský rok a doufat ve vše dobré v tom letošní, staly se ale mnohem zásadnější věci – (1) Netflix je konečně v Čechách a (2) Emma Watson si založila čtenářský klub.

Začněme tím Netflixem. Čekali jsme na to všichni, nebo alespoň ti všichni, kterým nevadí občas dělat věci (čti stahovat seriály a filmy) legálně. Tahle streamingová služba hýbe už nějaký ten pátek světem z několika důvodů. Stojí v nejlevnějším provedení 8 dolarů, v tom nejdražším 12. Jejich originální obsah tvoří velmi kvalitní seriály jako House of Cards, Orange Is The New Black nebo Jessica Jones, která je jak jistě známo ze stáje Marvelu. Mimo to běžně nabízejí ke zhlédnutí produkci z dílny Foxu, CW nebo BBC. Jejich filmová a seriálová knihovna se čas od času obměňuje, ale vždy v ní najdete zaručené klasiky.

Přes tuhle všechnu parádu, kterou si můžete za normálních okolností legálně vychutnat, ale noví uživatele v Čechách nejsou spokojení. A to z jednoho prostého důvodu – Netflix sice spustil službu pro naše prostředí, nabídka filmů a seriálů je ale značně omezená. Většinou se jedná hlavně o jejich vlastní produkci, chybí mezi nimi ale třeba zmíněný House of Cards (tuším, že licenci na něj pro ČR vlastní Česká televize) a celkově je ten výběr poněkud chudý. Takže si asi většina Čechů užije prvního měsíce zdarma a pak usoudí, že z tohohle nic nebude.

Protože ale nejsem blbá, samozřejmě, že jsem našla způsob, jak se dostat k tomu, co chci. Díky různým add-onům můžete upravit svou IP adresu tak, že se dostanete k obsahu původně určenému pro Spojené státy, Kanadu nebo Spojené království. A tak poslední dva dny sjíždím, co můžu. Někdy možná sepíšu, co je tam k vidění nejlepšího, to si ale budu muset ještě chvíli nechat uzrát.

Druhou, skoro důležitější novinou, je nový čtenářský klub na obzoru. Jmenuje se Our Shared Shelf a založila ho Emma Watson s ideou čtení feministicky zaměřených knih, ať už beletrie nebo nonfikce. Watson už přes rok zaštiťuje na pozici ambasadorky dobré vůle UN Women a úspěšně spustila kampaň #HeForShe, která vyzývá muže, aby přijali feminismus za svůj a pomohli zatnout sexismu a nerovnosti v naší společnosti tipec. Teď vyzývá všechny své příznivce a fanoušky, aby se spolu s ní začetli do textů, které oslavují rovnost ve společnosti a celkově by se daly označit za feministické.

Název čtenářského klubu navrhli fanoušci na Twitteru a celý klub má podporu několika známých osobností. Jednou z nejvýznamnějších, zvlášť z hlediska feminismu, je Gloria Steinem, její poslední kniha s názvem My Life on the Road se stala tou první, nad kterou budou čtenáři ve skupině na sociální síti pro knihomoly GoodReads diskutovat.

Osobně jsem nadšená z toho, že teď budu mít nějakou motivaci číst zajímavé texty a moci o nich diskutovat s lidmi podobného zaměření. Po čtenářské skupině Vaginal Fantasy, kterou založila Felicia Day, je tenhle čtenářský kroužek zřejmě tou nejlepší motivací, kterou ke čtení můžu mít.

Samozřejmě můžeme namítnout, že jsme nemuseli čekat na Emmu Watson, typickou zástupkyni bílého korporátního feminismu, a že nepotřebujeme, aby nám říkala, co máme číst a jak o tom máme přemýšlet. Domnívám se, že stejně jako její řeč pro UN, může tohle rozhodnutí, že „si chci založit feministický čtenářský klub,“ vyvolá další vlnu kontroverze, protože se nikdy nezavděčíte každému. Já teda navrhuji hurá do čtení, protože pokud se každý výběr bude nést v duchu feministických ikon jako je Steinem, nemůžete šlápnout vedle!

neděle 18. října 2015

Some little girls grow up wanting ponies. I always wanted to be a widow.


Jak jsem tušila už nějakou dobu, když mám spoustu času, nejsem schopná dělat nic produktivního. Proto jsem se jednu krásnou neděli rozhodla, že když už nic, tak se alespoň podívám na nějaký seriál. Padlo to tentokrát na britské drama Luther, v titulní roli se skvělým Idrisem Elbou, v rolích vedlejších potom třeba Warren Brown nebo Ruth Wilson. Autorem celého seriálu je Neil Cross, britský spisovatel a scénárista, který za sebou má mimo jiné i dva díly seriálu Doctor Who a velké množství románů, nejčastěji v žánru krimi.


Na Luthera jsem měla spadeno už delší dobu. Vlastně myslím, že už od roku 2010, kdy šel poprvé na obrazovky. Vážně jsem o něm ale začala uvažovat až v momentě, kdy se na něj s českým dabingem začal dívat táta. Když už se můj otec vydrží na něco dívat pravidelně a tvrdí o tom, že je to dobré, pravděpodobně to je buď za a, opravdu dobré, nebo za b, naprosto šílené.

A ukázalo se, že obé je možné. Luther by byl vlastně klasické detektivní cosi, ne nepodobné jakékoli frakci Law & Order, kdyby ovšem neměl několik prvků navíc. Jedním z nich jsou „blurred lines“ mezi zločinem a spravedlností, mezi tím, kdo je potrestán a jak, a kdo zůstane na svobodě. Rozhodování často závisí na hlavní postavě, Johnu Lutherovi.


Ten také není zrovna jednoznačně kladná postava, prezentuje se spíš jako antihrdina, který často bere spravedlnost do vlastních rukou (a často se to také obrací proti němu). V jednom momentě se dostáváme dokonce až k rozdílu, mezi „being dirty“ a „getting dirty“ v rámci celého policejního sboru.

Významným prvkem a dost šílenou postavičkou Alice Morgan, kterou hraje výborná Ruth Wilson. Alice se objeví hned v prvním díle, jako podezřelý z vraždy vlastních rodičů. Alice je klasický případ psychopata, navíc takového, kterého prostě musíte milovat. Pro vraždu nejde daleko, ale vždycky si jí umí logicky odůvodnit. Navíc si oblíbila Luthera a rozhodla se, že mu svým zvláštním způsobem usnadní život.


Celkově je Luther mix podivných, rozporuplných postav, jejichž chování nejsme schopni nijak předpovídat a nemůžeme je ani hodnotit podle obvyklých kritérií, které klademe na seriálové policajty. Zasazení do deštivého ponurého Londýna navíc Lutherovi dodává na atmosféře, kamera nic nepřikrášluje, skoro bych řekla, že právě naopak.

Další, už čtvrtá, série je podle všeho plánována na tento podzim, ale zatím se mi nepodařilo zjistit, kdy by to přesně mělo být. Navíc se z původních šesti dílů v první sérii a po čtyřech ve druhé a třetí, smrsknul počet dílů na pouhé dva, které by měly nějakým způsobem uzavírat Lutherův příběh.

úterý 31. března 2015

Take me to church -- I'll worship like a dog at the shrine of your lies --- I'll tell you my sins and you can sharpen your knife [lajf apdejt numero uno]


Už to skoro vypadalo na njaro a najednou je tady zase sníh a zima a přestává to být sranda. Minulý týden jsem "oslavila" dvaadvacet, take jsem si na bytě otevřela několik ciderů a doplnila to ginem s tonicem. Na oslavu jsem s D šla na oběd, koupila si dvě knížky, které stejně přečtu nejdřív na dva až tři roky a spát jsem šla v rozumnou hodinu. Jako osoba téměř nad hrobem už si ten spánek můžu dovolit, ne?


Měla jsem během posledních dvou týdnů naplánováno několik akcí, na které jsem chtěla jít. Místo toho jsem zatím jenom šla pracovně fotit a pak jela s Cibiho novou kapelou Resumé na koncert do Kladna (a pak zpátky do Prahy do Vagónu...) Všechny ostatní plány jsem zrušila, protože co bych se namáhala, a nešla jsme ani na křest Glamtronic, nového cdčka Mydy Rabycad, protože jsem v ten den jako jediný měla plán a lístky do Aera na záznam Of Mice and Men s Jamesem Francem a Chrisem O'Dowdem. Chtěla bych předstírat, že se mi to nelíbilo, protože ten příběh fakt hodně nesnášim a i když jsem četla tu knížku, na konci jsem řvala. Takže ne, vůbec se mi to nelíbilo, a vůbec si nemyslím, že Franco to zvládl výborně a že O'Dowd byl geniální. A tak.

Mám pocit, že teď v březnu nějak nejsem schopná číst. Nejspíš to bude tím sluníčkem, které ještě minulý týden svítilo. Místo toho jsem na chvíli přesedala na seriály, minulý víkend jsem si dala první tři série Parks and Recreation a konečně miluju Amy Poehler. Doteď jsem sice věděla, že je vtipná, ale jinak jsem to moc nechápala, protože ze SNL mám vždycky jenom poloviční radost a nemůžu říct, že by mě americké sitcomy někdy bavily na delší dobu. Leslie Knope (silent 'K!) mě ale stále baví, takže teď jsem ve fázi, kdy se bojím, že když se rozhodnu pokračovat, brzo to skončí. :/

Od seriálu jsem pak přesedlala na filmy, viděla jsem jich na poslední týden a něco dost. Měla jsem chuť na nějaká akční béčka a pochybné americké komedie, které mi jinak nikdy nesedí, a nebyla jsem zklamaná. Jsou doby, kdy jsem za tyhle kraviny vlastně docela ráda. Nechce se mi nad ničím přemýšlet a nějakou hutnější věc bych asi nezvládala, navíc teď nemám vůbec žádnou výdrž a u normálních věcí jsem schopná se soustředit maximálně půl hodiny. S filmy jako jsou Expendables (ty třetí!) nebo 21 a 22 Jump Street (ano, tak hluboko jsem klesla) ale nemám vůbec žádný problém, takže se vlastně teď trénuju. Až se dostatečně natrénuju, zkusím dát na jeden zátah Interstellar (i když mě to vlastně moc nezajímá, ale zas Nolan...).