Mikro #15: Podpatky
Zrovna jsem četla esej od Mary Karr pro The New Yorker, kde pláče nad dělem svých nohou a volá po pálení bot na podpatku tak, jako jsme (my ženy) kdysi pálily podprsenky.
Jistě, jehlové podpatky ničí nohy a ani k zádům nejsou nijak zvlášť milostivé (což je naprosto nepodložené tvrzení, neobtěžovala jsem se přečíst žádnou vědeckou ani pseudovědeckou studii), existuje tady ale opravdu nějaký diktát, který bychom musely svrhovat? Osobně nijak neholduju jehlovým podpatků, ale ráda chodím na vyšších botách. Nutí mě to narovnat si záda, takže mě přestávají bolet.
Vysoké podpatky jsou ale i problémem společenským. Loni proběhla internetem zpráva z filmového festivalu v Cannes, kdy v rámci nutnosti dodržet dress code odmítli pořadatelé vpustit na akci dámu, která měla na nohou baleríny. Zrovna nedávno jsem četla o slečně, která byla hned první den vyhozena z práce, protože si jako recepční dovolila vzít boty bez podpatku. Od žen v naší společnosti se očividně vyžaduje, aby svůj styl oblékání podřizovaly jakýmsi společenským konvencím, ať už jde o boty nebo o šaty (podle zdrojů z FOX News zaměstnavatel zakazuje ženám kalhoty do vysílání).
Můj otec tomu říká „oblečení úměrné situaci“. Ale co když každý z nás situaci přečte jinak, rozhoduje se jinak? Můžeme tomu spolu s Naomi Wolf říkat důsledek mýtu krásy. Nebudu pálit boty na podpatku (stejně jako bych nespálila svou oblíbenou podprsenku), ale se nebudu ani oblékat do něčeho, co mi je nepohodlné. A diktát módního světa nebo tzv. business smart oblečení si může jít trhnout.
0 comments:
Okomentovat