Mikro #21: Nostalgie
Včera jsem četla dopis, který babičce napsala její sestra těsně před tím, než minulý týden nastupovala do nemocnice. Vzpomíná v něm na dobu, kdy byly děti, jak doma zpívaly a dokonce jí píše texty písní.
Tak si říkám, jestli budu někdy někomu taky psát dopisy, až mi bude přes sedmdesát. Nebo jestli už budeme absolutně ignorovat ruční psaní a chrlit si emaily. Nebo se budeme dorozumívat pouze v 140 znacích. Budeme ještě tendenci psát někomu pětistránkový dopis?
Další věc, která mě při přemýšlení nad touhle nostalgickou epizodkou života mé rodiny zarazila, je samota. Moje babička je nejstarší ze tří sester. Prostřední, Irena, před pár lety zemřela na rakovinu. Babička má ale pořád svou nejmladší sestru. Někoho, kdo ji zná celý život. Matka má bratra a hromadu bratranců a sestřenic, se kterýma jako dítě trávila každé léto. Ale koho mám já? Kamarády? Vždyť s těmi, kteří mě znají nejdéle, se potkávám jen zřídka. A ti, kteří mě znají nejlíp, mě neznali jako dítě. Všichni moji příbuzní jsou mi více či méně vzdáleni. Tak komu mám za padesát let psát dopisy já?
0 comments:
Okomentovat