It is madness -- this normality is madness! -- We are clinging to manufactured crippling constraints...
V době největšího ticha před bouří v podobě velmi ošklivé zkoušky z historie jsem měla tendenci nedělat absolutně nic, proto jsem si v posledních pár týdnech prázdnin stihla dát sezónu a půl Supernaturalu, celou první sérii Agent Carter a po několika dílech Parks and Recreation a 30 Rock. Když pominu právě Supernatural, v jehož poslední sérii zase umřela jedna z mých oblíbených ženských postav, většina věcí, na které se poslední dobou dívám, je značně zaměřených na ženy, jejich vztahy a jejich problémy.
Když jsem se o
tom, že jsem viděla Maps to the Stars
(David Croneberg, 2014), zmínila babičce, zeptala se mě, jestli se mi ten
dokument líbil… Vysvětlit jí, že jde o film zobrazující, poněkud syrově, život
v Hollywoodu, bylo snadné. To, že je ten film nejen psychologické drama,
ale doslova psycho, ve kterém téměř všichni protagonisté umřou, a po jeho
skončení nevíte, co jste vlastně viděli, jsem jí už neřekla. Ještě pořád
nedokážu říct, jestli se mi ten film líbil nebo ne. Je to obraz světa, ve
kterém tajemství zabíjejí, a mediální image znamená víc, než vlastní rodina.
Navíc mám pocit, že s blížícím se vyvrcholení se Mapy ke hvězdám změnily
ve změť podivných scén, které směřují k finále ještě podivnějšímu,
roztřepanému a roztříštěnému.
Jak už jsem
zmínila, v hlavní roli tu jsou ženy, každá s vlastním osudem, který
ve všech případech končí tragicky. Ústřední postavou je osmnáctiletá Agatha
(Mia Wasikowska), která strávila posledních pár let v ústavu na Floridě,
kde se „léčila“ z pyromanie. Její matka (Olivia Williams) léta skrývala
hrozné tajemství a konfrontace s Agathou ji na klidu v duši nepřidá.
Agathin otec (John Cusack) je psychologem a v jeho péči je i Havana
(Julianne Moore), stárnoucí herečka, která se snaží vyrovnat se vztahem ke své mrtvé
matce, kterou by ráda hrála v životopisném snímku. Všechny tři ženy mají
svá tajemství, která se pro ně stávají osudná.
Od chvíle, kdy
jsem si poprvé pustila Frances Ha, mám potřebu vidět všechny filmy
s Gretou Gerwig. Samozřejmě, že jsem ještě neviděla ani jeden, až do teď.
Film Lola Versus (Daryl Wein, 2012)
zaznamenává rok v životě Loly (Gerwig) od dne jejích devětadvacátých
narozenin přes žádost o ruku, rozchod pár týdnů před svatbou až do oslavy třicetin.
Když něco
amerického označíte jako komedie, obvykle se očekává veselá vtipná změť krásných
lidí, kteří se skvěle baví a budou bavit i vás. Když je to ale nezávislá
komedie, většinou vám jako komedie nepřijde. Stejně jako postavy Leny Dunham,
Lola je chvílemi vaše nejlepší kamarádka, občas vy a často také osoba, kterou
se všech na světě nejvíc nenávidíte. Lola je ve vztahu, Lola se baví, Lola
brečí, Lola na všechny řve a cítí se ukřivděně a Lola oslavuje svoji nově
nabytou nezávislost.
Tomuhle filmu
můžete vytknout cokoli, a vždycky se nějak trefíte. Záleží totiž na tom, co od
něj očekáváte. Podle některých Gerwig ještě není schopná sama utáhnout film,
aniž by jí v tom štáb a herečtí kolegové pomáhali, podle mě tady ale není
potřeba co táhnout. Tak jako u některých nezávislých českých filmů se i v americké
nezávislé produkci objevuje tendence nevyplňovat hluchá místa, což často působí
jako nedostatek hereckého umu či nepovedený střih. Osobně bych ale řekla, že je
to styl, který mé generaci sedí – působí totiž opravdověji.
Ve filmu, který je
označován jako „abortion rom-com,“ Obvious
Child (Gillian Robespierre, 2014), je kromě ústředního romantického vztahu
důležité také vztahy hlavní postavy Donny (Jenny Slate), stand-up komediantky,
jejímž hlavním tématem jsou vztahy a její vagína, se svou spolubydlící Nellie (Gaby
Hoffmann) a se svou matkou.
Důraz na
přátelství by se podle Sharon Marcus dal přirovnat k viktoriánské představě
přátelství, mezi přítelkyněmi se sdílí a řeší vše okolo, Nellie s Donnou sdílí
svůj příběh o potratu, což je jeden z klíčových momentů celého filmu.
Stejně tak Donnin vztah s matkou, který není vždy ideální, ale dceřino
neplánované těhotenství je nečekaně sblíží.
Na filmu Tiny Furniture (Lena Dunham, 2010) je jasně
zřetelný rukopis Leny Dunham, ačkoli je poměrně odlišný od Girls. Nebudu
soudit, jestli je Tiny Furniture lepší než Girls, protože jejich dynamika je
úplně jiná. Hlavní postavou, kterou sama Dunham hraje, je Aura se vrací domů po
ukončení studia a snaží se znovu sžít se svou matkou a sestrou.
Vztahy mezi
ženami v Tiny Furniture nejsou ideální, ať už je to teenagerská rebelie
Auřiny sestry, toxické přátelství s kamarádkou s dětství Charlotte
(Jemima Kirke, jejíž postava je do jisté míry podobná Jesse, kterou hraje v Girls)
nebo Auřin vztah s matkou. To všechno se dovíjí pomalým tempem, stejně tak
jako život mnoha mladých lidí, kteří se po ukončení školy rozhodují, co budou
dělat se svým životem.
tl;dr verze: Viděla jsem čtyři filmy – Maps to the Stars, Lola
Versus, Obvious Child a Tiny Furniture. Všechny stojí za zhlédnutí!
Mimochodem: Zjišťuju, že můj konzumentský postoj
k filmům a hodnocení omezené na pouhé líbí/nelíbí se při psaní o filmech opravdu nevyplácí
a přísahám, že se polepším. Někdy. Možná.
0 comments:
Okomentovat