Někteří vědí, někteří nevědí, že jsem psala/píšu pro časopis Punkl. Začali jsme jako studentský časopis, ale nějak se nám zvrtlo a od září jsme nefungovali. Jenže to se teď změní (již brzy) a důkazem toho jsou i naše nové redakční fotky. Podělím se s vámi o kousek toho, co jsme před měsícem nafotili. A možná vám i dojde, že od teď už budeme jenom hudební! V hlavních rolích Evička a Jarda.
Těžko říct, co bych sio Argu myslela, kdybych den předtím neviděla Zero Dark Thirty. Pravděpodobně by se mi to líbilo - téma to nemá špatné, kamera je dobrá, je to podle skutečné události... Bla, bla, bla. Jenže oproti dvou a půl hodinám Zero Dark Thirty mě dvě hodiny Arga docela nudily. Tam, kde by se to dalo popohnat, se to vleklo. Některé scény byly až příliš klišé... Nebudu tvrdit, že se na to dívat nedalo. Dalo se a vlastně bych to, v jiné době, uvídala s nadšením. Ale dneska mi to prostě přišlo jako poměrně slabý odvar... I když... Argo, fuck yourself je jedna z nejlepších hlášek, které jsem za poslední dobu slyšela. Možná se umístila hned po the D is silent...
Když mi řeknete "Třicet minut po půlnoci", tak vám toho moc neřeknu. Zero Dark Thirty je ovšem něco naprosto neuvěřitelného. Zdá se, že tohle je prostě rok dlouhých filmů, které mě baví. A to říkám já, člověk, který nesnáší válečné filmy (což je možná jen vlivem špatného kousku ze Zachraňte vojína Ryana, který jsem kdysi dávno viděla). Každopádně film o "honu na Bin Ládina" můžu vřele doporučit a jestli mi ještě někdo řekně, že to nemá šťávu, tak do něj kopnu. Protože tohle šťávu má. Dvě a půl hodiny v kuse vydržíte zírat na plátno a i když víte, jak to vlastně dopadne, ani na chvilku vás nenapadne se nudit. Takže na Zero Dark Thirty jděte, když už ne kvůli tématu, tak třeba kvůli výborné Jessice Chastain nebo někomu dalšímu z povedeného hereckého obsazení (pro fanoušky Doctora Who bude možná milým překvapením John Barrowman se svým desetivteřinovým štěkem). A já teď půjdu a stáhnu si ostatní filmy Kathryn Bigelow.
Láskou k českým autorům zrovna neoplývám, ani si nepamatuju, kdy jsem naposledy četla knížku od nějakého Čecha, když zrovna nepočítám učebnici ekonomie a něco od Jaroslava Rudiše. Kdysi jsem četla hodně Viewegha, ale ten se mi taky zprotivil. A teď je tu Kateřina Tučková a její Žítkovské bohyně.
Když jsem se o nich dozvěděla, předpokládala jsem, že to bude další nenáročný český mainstream, hlavně kvůli tomu, že se to vážně líbí tolika lidem. A on to přitom mainstream není. Je to skvěle propracovaná kniha, která kousek po kousku odhaluje část historie lidového léčitelství na Moravě. Je to kniha, která vás po několika stránkách chytne, a až do konce vás nepustí.
A pro mě na ní nejlepší bylo to, že jsem se do ní mohla začíst kdekoli a ničemu to nevadilo. Je spoustu knížek, u kterých musím, když je po pár hodinách vezmu do ruky, znovu přemítat, o čem že jsem to vlastně četla. Tady ne. Kdykoli jsem ji zase vzala do ruky, okamžitě jsem mohla pokračovat ve čtení aniž bych si musela číst část předchozí kapitoly. I za tohle vzdávám autorce hold a rozhodně sáhnu po nějaké další její knížce. Kéž by bylo v Čechách víc takových autorů.
Nejsem zrovna expert na hodnocení divadelních představení, většinou se ráda ve věcech pitvám, ale u divadla mi to zrovna moc nejde. Takže svůj poslední divadelní zážitek přiblížím je letmo. Byla jsem v hradeckém Klicperově divadle na derniéře hry Věc Čapek. Možná vám už podle názvu došlo, že je to hra o Čapcích, o obou, ale tak nějak hlavně o Karlovi. Od premiéry hry jsem slyšela jak chválu, tak záporné ohlasy, a chtěla jsem si udělat vlastní názor, bohužel mi to vyšlo až na tu derniéru. A vlastně chápu oba názory. Protože Čapkofilům asi těžko bude hra po obsahové stránce stačit. V životě Karla Čapka byly osoby, které dozajista přispěly k rozvoji jeho osobnosti a názorů. Ve hře bohužel některé z těchto osob mají pouze malý prostor. Ale musíme si uvědomit, že poskládat tak bohatý život, jako měl Karel Čapek, do jedné hry, je nadlidský výkon.
Co tedy bylo na hře to dobré nebo nejlepší? Nebudu lhát a řeknu vám to rovnou, byl to Honza Sklenář v roli Karla Čapka. Viděli jste ho někdy hrát? Jestli ne, zajděte si do Klicperáku, na cokoli v čem hraje. Nebudete litovat. Myslím, že hlavně kvůli němu mi přišlo, že celá hra byla především o Karlovi, Josefovi se tam prostě tolik prostoru nedostalo.
Dalším plusem byla scéna, kdy Olga (v podání Heleny Plecháčkové) zkoušela Mimi z Loupežníka, což byl klasický klicperácký tyjátr.
A potom se mi líbila jakási vypravěčská paralela, mezi Čapkem a Magorem, tedy Ivanem Martinem Jirousem. Nutno podotknout, že závěr, kdy Čapek nesl na zádech Masaryka (rozumějte Masarykovo dílo v batohu!) a Magor Havla, mi na momentální situaci (ano, na volby už jsem jednou nadávala) sedla jako prdel na hrnec.
Povzdechnu si teď už jenom nad tím, že diváctvo nedalo Věci Čapek větší šanci a že se rozhodlo ji brát jako biografickou hru, která jim po informační stránce vlastně zas tolik nedala... (Což je podle mě hlavní důvod možného "nelíbí se mi", které jsem ovšem nikdy neslyšela nějak odůvodnění.)
Už je to sice nějaká doba (dva týdny, tři?), kdy se konala akce s názvem RESTARTtheART v úžasném prostoru galerie Tiskárna a moje fotky ještě nebyly vyplivnuty na facebook. Řekla bych, že ale nebude vadit, když nějaké z nich hodím sem, jen tak pro ilustraci toho, co se tam vlastně hudebně i výtvarně dělo.
Letos jsem si nedávala žádná novoroční předsevzetí, ale ráda bych docílila toho, že ke každé knize, kterou letos přečtu, někam napíšu alespoň pár řádek. O ději i o tom, jak se mi líbila. Protože jsem se rozhodla ignorovat potterovský šprk v podobě Bajek Barda Beedleyho i Holmanovu učebnici ekonomie, přesunu se rovnou k Miláčkovi od Guye de Maupassanta. Byla to jedna z knížek na mém "to-read" seznamu, ale moc jsem se na ni netěšila. U francouzských autorů totiž člověk nikdy neví, jestli se mu budou líbit. A nezáleží na tom, jestli jsou "noví" nebo "staří". Každopádně, Miláček mě velmi mile překvapil. Těch něco přes třista stránek jsem přečetla téměř jedním dechem a byla to jedna z nejoddechovějších knížek, které jsem za poslední dobu přečetla. Hříchy a pomluvy pařížské smetánky aneb Kterak Duroy (nebo bych spíš měla napsat du Roy?) k penězům a postavení přišel... Neskutečně mě to bavilo, možná proto, že "tehdejší" pařížská společnost mi připadá jako předobraz té dnešní české. Jen si nejsem jistá, jak je to s tou kariérou přes postel, těžko říct, jestli to ještě stále funguje...
Volby. Co se stalo, stalo se, a odestát se nemůže. Nemám radost, ale nenadělám nic. Jen si myslím, že je vrcholem nevkusu, abychom měli prezidenta hulváta. I když, po člověku, který krade pera a uráží mrtvé (viz Klausův výrok o pravdě a lásce), už asi nemůže nic moc zkazit. Jen jsem měla potřebu to napsat. Předtím, než začnu psát něco dalšího. Což jsem chtěla, protože mi bylo vyčiněno, že už nepíšu na blog. Tak zatím.
Včera jsem využila toho, že v CinemaCity byly lístky jen za 50,- a šla jsem s D na Loopera. A... absolutně netuším, co si o tom mám myslet. První recenze, kterou jsem četla, prohlašovala, že to je velké zklamání. Ale já vlastně zklamaná nebyla. Byly tam skvělé momenty. Třeba život "starého" Joea. Nebo to děcko, Cid, a jeho záchvaty. Celkově se dá ocenit nápad i zápletka a dohromady to byl dobrej film, jen... Něco je tam prostě špatně. Nedokážu přesně říct co, takže bych to možná měla svést na ten. Myslím tím tu prostetiku, kterou napasovali Josephu Gordon-Levittovi na nos, aby vypadal jak Bruce Willis. A když k tomu připojim ty výrazy, které se nejspíš učil dost dlouhou domu, prostě mi to úplně nesedělo...
A taky... někde jsem četla nějakou hloupou anotaci, která mi naprosto zkazila nazírání na tenhle film a pořád se nemůžu přenést přes to, že tam nebyla víc Piper Perabo a že tam zase Emily Blunt házela tragické výrazy.
Pořád jsem se ještě nerozhodla, jestli to je film, na který bych se podívala znovu...
Celou dobu jsem se připravovala na to, že se mi to vlastně bude líbit, ačkoli nemám ráda Daniela Craiga a pro mě nikdy Bondem nebude. Moje nejhorší obavy se splnily. Nebudu předstírat, že se mi to nelíbilo, že jsem byla znechucená, nebo že jsem se dokonce nudila. Jen vám to řeknu narovinu. Pro mě tohle není bondovka. Můžete mu říkat James Bond, můžete tam obsazovat Judi Dench jak se vám za chce. Jediné, co vám k tomu můžu říct je, že je to výborně natočený film s kvalitní zápletou a naprosto úžasnými záběry. Ale že Bond by zastavil Silvu dřív, než by stihl postřílet desítky policistů. A že Bond nemá nasávat ani když má špatnej den. A že celá ta věc s Bondgirl byla tentokrát docela fail. A že Bond prostě nemá být modrookým blonďákem.
Když ale pominu ten malý nepodstatný fakt, že ačkoli se Bond vždy měnil, teď už to není to pravé, musím vyzdvihnout několik věcí. Zaprvé, I'm in love withQ. Zadruhé, "Mommy was very bad." a vlastně všechny Bardemovy hlášky. Jako záporák Silva byl Bardem výborný. Šílený, ale výborný. Zatřetí, Monneypenny. Vždycky jsem její postavu měla ráda a ano, tentokrát nebylo sáhnutí to "minulosti" a ke knižní předloze špatně. Začtvrté, fakt, že M už je zase muž. Nechápejte mě špatně, já Judi Dench zbožňuju. Ale tvůrci správně odhadli, že dost už bylo ženské M. A že Ralph Fiennes tu roli může s klidem převzít. Zapáté, Skotsko. Bond může zbožňovat Anglii, jak chce, ale skotská vřesovistě... Nejspíš už těžko najdou lepší set k filmu, než ten, který měli tady. Zašesté, "Last rat standing." Pokud se Craigovi něco vyčíst nedá, je to výraz, se kterým pronášel ty nejlepší hlášky. Možná bych mohla říct, že "You two, go to the kitchen." je má nejoblíbenější, z mého pohledu ji ale pochopí jen několik vyvolených.
Největší WTF filmu? Jeleni. Už u úvodní znělky jsem si říkala, jestli jich tam snad není zbytečně moc. A jestli to s tím jelenovitým trendem trochu nepřehnali. V druhé polovině to sice zapadlo dohromady, ale... Ne, prosím, už žádné jeleny. (A to jste ještě neviděli tu obrysovou reklamu s jelenem, zajícem a ptáky, kterou jsem shlédla před filmem.) Ještě jsem čekala, že James Bond přijde ve svetru s jelenem, ale to bychom snad potom byly v Americe.
.JPG)
Nejsem zrovna expert na hodnocení divadelních představení, většinou se ráda ve věcech pitvám, ale u divadla mi to zrovna moc nejde. Takže svůj poslední divadelní zážitek přiblížím je letmo. Byla jsem v hradeckém Klicperově divadle na derniéře hry Věc Čapek. Možná vám už podle názvu došlo, že je to hra o Čapcích, o obou, ale tak nějak hlavně o Karlovi. Od premiéry hry jsem slyšela jak chválu, tak záporné ohlasy, a chtěla jsem si udělat vlastní názor, bohužel mi to vyšlo až na tu derniéru. A vlastně chápu oba názory. Protože Čapkofilům asi těžko bude hra po obsahové stránce stačit. V životě Karla Čapka byly osoby, které dozajista přispěly k rozvoji jeho osobnosti a názorů. Ve hře bohužel některé z těchto osob mají pouze malý prostor. Ale musíme si uvědomit, že poskládat tak bohatý život, jako měl Karel Čapek, do jedné hry, je nadlidský výkon..jpg)
Co tedy bylo na hře to dobré nebo nejlepší? Nebudu lhát a řeknu vám to rovnou, byl to Honza Sklenář v roli Karla Čapka. Viděli jste ho někdy hrát? Jestli ne, zajděte si do Klicperáku, na cokoli v čem hraje. Nebudete litovat. Myslím, že hlavně kvůli němu mi přišlo, že celá hra byla především o Karlovi, Josefovi se tam prostě tolik prostoru nedostalo.
