Project 365., week VIII
neděle 17. dubna 2016
A long time ago, we used to be friends -- But I haven't thought of you lately at all
Usilovně pracuji na tom, abych si vyčistila život.
No dobře, usilovně možná není to nejlepší slovo. Vlastně bych řekla, že se usilovně chystám na to, že budu v nejbližší době (ha!) usilovně pracovat na tom, abych si vyčistila život.
Podle většiny článků o učení nebo organizaci (života, práce, myšlení) je základem úspěchu a produktivity čistý prostor bez harampádí a zbytečností. Klíčem k úspěchu je tedy prostě a jednoduše mít uklizeno a vyčištěno. A na tom pracuju.
Pomáhá to vůbec? Ano, ale v mém případě to je tak na hodinku dvě. Kdykoli se snažím uklízet, ať už je to v pokoji nebo v diáři, během chvíle je můj nepořádek zase zpátky. S uklízením pokoje se nic nenadělá, musela bych vyházet většinu věcí, které vlastním. To se ale nejspíš v nejbližší době nestane, na minimalismus ještě nervy nemám.
Co se týče organizace diáře, aktivit a vlastně i života, mohlo by to být horší. Ale i lepší. Tady je pár způsobů, které u mě zatím fungují.
1, Seznam (to-do list)
Píšu si teď seznamy na všechno. Od nákupního, který je v mém mobilu permanentně a u kterého jenom značím položky, které mám zrovna ten den koupit, po seznam úkonů, které musím za týden udělat doma. Používám jak elektronické, tak papírové. Někdy si je píšu pod sebe do sešitu, jindy na poznámkové papíry nebo post-ity. Fantazii se meze nekladou, možností je nepřeberně a někdy je lepší z toho udělat zábavu. Zjistila jsem totiž, že odškrtávání věcí, které mám už hotové, mi poskytuje určitý klid v duši. A to je vlastně hlavním cílem celé téhle čistky.
Dopracovala jsem se k tomu, že když mám den, který chci (nebo musím) považovat za produktivní, večer předem nebo ten den ráno si napíšu pěti bodový to-do list věcí, které potřebuji za ten den zvládnout. Můžou to být buď jednoduché aktivity, jako dojít na nákup, nebo složitější, které jsou třeba jen částí kýženého výsledku, jako třeba přečtení několika článků k tématu bakalářky. Metodou pokud-omyl jsem zjistila, že pět bodů je ideálních. Dají se opravdu splnit a nemám pocit, že bych si k nim musela hledat výmluvy.
2, Plán
„Já mám plán!“ je oblíbená hláška ze skvělého českého filmu Kobry a užovky, je to ale i dobrá životní filosofie. Já se postupně učím plánovat víc a nějakým způsobem mi to funguje.
Samozřejmě netvrdím, že by člověk měl mít dopředu naplánovaný každý krok svého života, to se potom z žití stává přežívání. Mít ale povědomí o tom, co chcete dělat příští týden, měsíc nebo rok se vyplatí. Jeden z mých špatných zvyků je nechávání věcí na poslední chvíli a teď se to zoufale snažím odnaučit. Takže teď víc plánuju.
Dlouhodobé plány ve mně stále vzbuzují stavy úzkosti, ty krátkodobé se mi ale daří dokonce aplikovat. Každý týden se snažím naplánovat den po dni, co bych měla nebo chtěla udělat. V jednoduché excelové tabulce si řadím činnosti, cestování nebo i filmy, ke kterým se mi dlouho nedařilo se dostat. Mám kategorie práce, školy, oddychového čtení, blogování i serióznějšího psaní, cvičení, jídla a potom jednu, kam nejčastěji řadím přemisťovací úkony. Mám přehled o tom, ve kterém městě se budu nacházet, jestli budu sedět celý den v kanceláři nebo ho trávit v knihovně. Vím, že v den, kdy jdu do divadla, si nemůžu naložit hromadu dalších povinností, protože se znám.
Plány jsou prostě dobrý nápad.
3, Itinerář
Vlastně plány, ale mnohem konkrétnější.
Za čtyři roky spolubydlení s D. jsme si na sebe zvykly, ale pokud jde o mě, začínám mít trochu ponorku. Ta je momentálně mým největším pohonem k prokrastinaci, kterou už z principu nemám ráda. A tak musím vědět, které dny a hodiny budu doma sama. Dokonce jsem si začala víc všímat jejích spánkových návyků.
Vznikl z toho týdenní rozpis, kde jsem si dny rozložila na zhruba dvouhodinové úseky s vyznačenými časy, kdy je D. obvykle ve škole, v kolik vstává, kdy chodím cvičit a kdy jsem nejproduktivnější (ráno mezi šestou a devátou, v noci od jedenácti do tří). Zatím rozpis používám jenom okrajově, spíš ke konzultaci činností než jako návod, kterým se řídit, ale i s tím chci do příště víc pracovat.
4, Deník
Určitě existuje spousta teorií, proč si psát deník. Pro mě se to stalo neoddílnou součástí dně, deník s sebou tahám téměř všude a snažím se psát do něj poctivě každý den. Nejde o nic převratného, někdy zaznamenávám obyčejné každodenní události, jindy ho využívám k psaní krátkých povídek. Střádám do něj plány a zapisuju sny. Někdy funguje jako komentář k seriálu, na který se zrovna dívám. Záleží na náladě.
Neexistuje jediný univerzální způsob, jak si vést deník. Psát stylem zamilované puberťačky s poctivým „Milý deníčků…“ u každého zápisu pro mě sice už není, někomu to ale určitě může pomoci k dosažení citové vyrovnanosti. Psaní deníku je jedna z má disciplín, ve které by nikdo nikoho neměl soudit.
5, Ne
Možná jsem měla říkání „ne“ zařadit na začátek seznamu, osobně na tom ale zatím pracuji. Říkat ne na nabídky akcí nebo pozvání do kavárny, to je prý způsob, kterým zklidníte svůj život tak, abyste byli produktivnější a ne jenom časově vytížení. Ještě mám dost času na to, abych zjistila, jestli to funguje pořádně. Už teď ale vím, že to není špatné pravidlo.
Trochu „ne“ jsem začala aplikovat v momentě, kdy se rodiče přestěhovali z Hradce na vesnici. Není to sice daleko, ale k přejíždění využívám zejména meziměstskou dopravu, takže se musím řídit jízdními řády. To znamená, že víc času trávím čekáním na autobus a cestou, než samotnou činností. Sice jsem schopná si celou tu dobu číst, není to ale naprosto ideální situace. A tak jsem začala říkat ne kamarádům, kteří chodí „na jedno“ do hospody nebo ne akcím, na který neplánuju být déle než hodinu.
Získala jsem tím více klidu a času. Času, který potom můžu využít podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, třeba při uklízení. Vyčištěný diář tak občas vede i k čistému pokoji.
No dobře, usilovně možná není to nejlepší slovo. Vlastně bych řekla, že se usilovně chystám na to, že budu v nejbližší době (ha!) usilovně pracovat na tom, abych si vyčistila život.
Podle většiny článků o učení nebo organizaci (života, práce, myšlení) je základem úspěchu a produktivity čistý prostor bez harampádí a zbytečností. Klíčem k úspěchu je tedy prostě a jednoduše mít uklizeno a vyčištěno. A na tom pracuju.
Pomáhá to vůbec? Ano, ale v mém případě to je tak na hodinku dvě. Kdykoli se snažím uklízet, ať už je to v pokoji nebo v diáři, během chvíle je můj nepořádek zase zpátky. S uklízením pokoje se nic nenadělá, musela bych vyházet většinu věcí, které vlastním. To se ale nejspíš v nejbližší době nestane, na minimalismus ještě nervy nemám.
Co se týče organizace diáře, aktivit a vlastně i života, mohlo by to být horší. Ale i lepší. Tady je pár způsobů, které u mě zatím fungují.
1, Seznam (to-do list)
Píšu si teď seznamy na všechno. Od nákupního, který je v mém mobilu permanentně a u kterého jenom značím položky, které mám zrovna ten den koupit, po seznam úkonů, které musím za týden udělat doma. Používám jak elektronické, tak papírové. Někdy si je píšu pod sebe do sešitu, jindy na poznámkové papíry nebo post-ity. Fantazii se meze nekladou, možností je nepřeberně a někdy je lepší z toho udělat zábavu. Zjistila jsem totiž, že odškrtávání věcí, které mám už hotové, mi poskytuje určitý klid v duši. A to je vlastně hlavním cílem celé téhle čistky.
Dopracovala jsem se k tomu, že když mám den, který chci (nebo musím) považovat za produktivní, večer předem nebo ten den ráno si napíšu pěti bodový to-do list věcí, které potřebuji za ten den zvládnout. Můžou to být buď jednoduché aktivity, jako dojít na nákup, nebo složitější, které jsou třeba jen částí kýženého výsledku, jako třeba přečtení několika článků k tématu bakalářky. Metodou pokud-omyl jsem zjistila, že pět bodů je ideálních. Dají se opravdu splnit a nemám pocit, že bych si k nim musela hledat výmluvy.
2, Plán
„Já mám plán!“ je oblíbená hláška ze skvělého českého filmu Kobry a užovky, je to ale i dobrá životní filosofie. Já se postupně učím plánovat víc a nějakým způsobem mi to funguje.
Samozřejmě netvrdím, že by člověk měl mít dopředu naplánovaný každý krok svého života, to se potom z žití stává přežívání. Mít ale povědomí o tom, co chcete dělat příští týden, měsíc nebo rok se vyplatí. Jeden z mých špatných zvyků je nechávání věcí na poslední chvíli a teď se to zoufale snažím odnaučit. Takže teď víc plánuju.
Dlouhodobé plány ve mně stále vzbuzují stavy úzkosti, ty krátkodobé se mi ale daří dokonce aplikovat. Každý týden se snažím naplánovat den po dni, co bych měla nebo chtěla udělat. V jednoduché excelové tabulce si řadím činnosti, cestování nebo i filmy, ke kterým se mi dlouho nedařilo se dostat. Mám kategorie práce, školy, oddychového čtení, blogování i serióznějšího psaní, cvičení, jídla a potom jednu, kam nejčastěji řadím přemisťovací úkony. Mám přehled o tom, ve kterém městě se budu nacházet, jestli budu sedět celý den v kanceláři nebo ho trávit v knihovně. Vím, že v den, kdy jdu do divadla, si nemůžu naložit hromadu dalších povinností, protože se znám.
Plány jsou prostě dobrý nápad.
3, Itinerář
Vlastně plány, ale mnohem konkrétnější.
Za čtyři roky spolubydlení s D. jsme si na sebe zvykly, ale pokud jde o mě, začínám mít trochu ponorku. Ta je momentálně mým největším pohonem k prokrastinaci, kterou už z principu nemám ráda. A tak musím vědět, které dny a hodiny budu doma sama. Dokonce jsem si začala víc všímat jejích spánkových návyků.
Vznikl z toho týdenní rozpis, kde jsem si dny rozložila na zhruba dvouhodinové úseky s vyznačenými časy, kdy je D. obvykle ve škole, v kolik vstává, kdy chodím cvičit a kdy jsem nejproduktivnější (ráno mezi šestou a devátou, v noci od jedenácti do tří). Zatím rozpis používám jenom okrajově, spíš ke konzultaci činností než jako návod, kterým se řídit, ale i s tím chci do příště víc pracovat.
4, Deník
Určitě existuje spousta teorií, proč si psát deník. Pro mě se to stalo neoddílnou součástí dně, deník s sebou tahám téměř všude a snažím se psát do něj poctivě každý den. Nejde o nic převratného, někdy zaznamenávám obyčejné každodenní události, jindy ho využívám k psaní krátkých povídek. Střádám do něj plány a zapisuju sny. Někdy funguje jako komentář k seriálu, na který se zrovna dívám. Záleží na náladě.
Neexistuje jediný univerzální způsob, jak si vést deník. Psát stylem zamilované puberťačky s poctivým „Milý deníčků…“ u každého zápisu pro mě sice už není, někomu to ale určitě může pomoci k dosažení citové vyrovnanosti. Psaní deníku je jedna z má disciplín, ve které by nikdo nikoho neměl soudit.
5, Ne
Možná jsem měla říkání „ne“ zařadit na začátek seznamu, osobně na tom ale zatím pracuji. Říkat ne na nabídky akcí nebo pozvání do kavárny, to je prý způsob, kterým zklidníte svůj život tak, abyste byli produktivnější a ne jenom časově vytížení. Ještě mám dost času na to, abych zjistila, jestli to funguje pořádně. Už teď ale vím, že to není špatné pravidlo.
Trochu „ne“ jsem začala aplikovat v momentě, kdy se rodiče přestěhovali z Hradce na vesnici. Není to sice daleko, ale k přejíždění využívám zejména meziměstskou dopravu, takže se musím řídit jízdními řády. To znamená, že víc času trávím čekáním na autobus a cestou, než samotnou činností. Sice jsem schopná si celou tu dobu číst, není to ale naprosto ideální situace. A tak jsem začala říkat ne kamarádům, kteří chodí „na jedno“ do hospody nebo ne akcím, na který neplánuju být déle než hodinu.
Získala jsem tím více klidu a času. Času, který potom můžu využít podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, třeba při uklízení. Vyčištěný diář tak občas vede i k čistému pokoji.
pátek 15. dubna 2016
I've been drinking, I've been drinking -- I get filthy when that liquor get into me -- I've been thinking, I've been thinking
Zase jsem se zacyklila.
V posledních pár týdnech jsem spadla do svého (ne)oblíbeného, lehce depresivního stavu, a nemůžu se z něj vyhrabat. Probouzím se unavená, celý den jsem v polospánku a večer padnu jako zabitá. Když změním prostředí, přejedu z Hradce do Prahy nebo z Prahy do Hradce, mám pocit, že se to zlepší. Jsem nabytá energií, raduju se z maličkostí, naplánuju si dny dopředu a čtu texty k bakalářce. Pak se znovu něco zlomí a já nejsem schopná udělat nic produktivního, takže se uklidňuju sledováním Netflixu. Na Merlina moje síly ještě snad stačí.
Netěší mě to, ale pořád jsem ve stavu, kdy mám „dost času“ a zároveň „nestíhám“, a tak místo toho, abych si to sama se sebou vyřešila, bezcílně bloumám a nedělám nic. Čas od času mě zachvátí moje panické stavy, a když se konečně uklidním s tím, že všechno stíhám, zase bezcílně bloumám. Pokud to bloumání má nějaký cíl, je to spřádání příběhů, které nikdy nedonesu z hlavy na papír. Vždycky jsem se snažila řídit pravidlem „dream big“, poslední dobou mi to ale je dost k ničemu. Možná bych měla poslechnout Shondu Rhimes, která říká „don’t dream, do!“
Snažím se držet na uzdě svoje chuťové buňky, ale někdy prostě zvládám naházet do sebe pytlík Haribo bonbonů místo snídaně (nebo jako zákuseček) a uklidnit si tím nervy, byť jen na malou chvíli. Na váhu jsem se nepostavila už měsíc, od zázračně shozených kil po střevní chřipce jsem zase pohnula směrem nahoru, i když to chvíli vypadalo, že se digitální čísla vůbec nehnou. Teď jsem zase tam, kde jsem byla. Tajně doufám, že místo tuků začínám nabírat svalovou hmotu po cvičení, ale nechodím si zachodit dostatečně pravidelně na to, aby to byla pravda. Takže jsem zase zpátky u stěžování, které ani tak nepramení z mé vlastní hlavy, ale z okolí.
Padla na mě alergie a střídání teplot, takže si zase nejsem jistá, jestli jsem nemocná nebo jenom opuchlá. O víkendu jedu s babičkou do lázní a sama se děsím, co to se mnou udělá. Nejsem si jistá, že jsem připravená vypnout hlavu a nezabýt se tím, že nic nedělám, a prostě si to užít.
Průběžně sleduju americké volby a zároveň si uvědomuji, že o politické situaci v Čechách toho vím jen málo. Tedy pardon, v Česku, hlavní velení si to už prý odsouhlasilo jako oficiální (alternativní? zeměpisný?) název země, takže „viva la czechia“. Teď to máme začít používat mi, aby to používal celý svět. Pf. Ta Amerika mi vlastně teď docela otevřela oči z hlediska mých vlastních politických názorů. Možná jsem to měla cítit v kostech už na gymplu, když jsem se zoufale snažila vymezit proti levičáckým tendencím mého otce. Ale mám to v krvi, dost možná to souvisí i s mým feminismem, prostě mě to táhne nalevo. Jenže problém je v tom, že levicový establishment, byť možná levicovější než ten americký, mi po chuti není. Už se tolik nebojím politiky velkých stran, sociální demokracie se za těch pár let trochu změnila, ale pořád mi to není dost. Nejspíš čekám na nějakou politickou revoluci. Takovou, kterou se teď snaží vést Bernie Sanders ve Státech, ale ještě jsem v českém politickém spektru nezahlédla nikoho, kdo by se tímhle směrem vydával.
Je zvláštní, jak se poslední dobou moje popkulturní úvahy obracejí v úvahy politické. Samozřejmě, do jisté míry to souvisí, ale nikdy předtím jsem neměla potřebu o politice a tom osobním, co je politické, veřejně diskutovat. Možná je na to teď čas, možná to potřebuji jako kopanec k tomu, abych začala uvažovat praktičtěji. Někde se s tím děláním začít musí.
V posledních pár týdnech jsem spadla do svého (ne)oblíbeného, lehce depresivního stavu, a nemůžu se z něj vyhrabat. Probouzím se unavená, celý den jsem v polospánku a večer padnu jako zabitá. Když změním prostředí, přejedu z Hradce do Prahy nebo z Prahy do Hradce, mám pocit, že se to zlepší. Jsem nabytá energií, raduju se z maličkostí, naplánuju si dny dopředu a čtu texty k bakalářce. Pak se znovu něco zlomí a já nejsem schopná udělat nic produktivního, takže se uklidňuju sledováním Netflixu. Na Merlina moje síly ještě snad stačí.
Netěší mě to, ale pořád jsem ve stavu, kdy mám „dost času“ a zároveň „nestíhám“, a tak místo toho, abych si to sama se sebou vyřešila, bezcílně bloumám a nedělám nic. Čas od času mě zachvátí moje panické stavy, a když se konečně uklidním s tím, že všechno stíhám, zase bezcílně bloumám. Pokud to bloumání má nějaký cíl, je to spřádání příběhů, které nikdy nedonesu z hlavy na papír. Vždycky jsem se snažila řídit pravidlem „dream big“, poslední dobou mi to ale je dost k ničemu. Možná bych měla poslechnout Shondu Rhimes, která říká „don’t dream, do!“
Snažím se držet na uzdě svoje chuťové buňky, ale někdy prostě zvládám naházet do sebe pytlík Haribo bonbonů místo snídaně (nebo jako zákuseček) a uklidnit si tím nervy, byť jen na malou chvíli. Na váhu jsem se nepostavila už měsíc, od zázračně shozených kil po střevní chřipce jsem zase pohnula směrem nahoru, i když to chvíli vypadalo, že se digitální čísla vůbec nehnou. Teď jsem zase tam, kde jsem byla. Tajně doufám, že místo tuků začínám nabírat svalovou hmotu po cvičení, ale nechodím si zachodit dostatečně pravidelně na to, aby to byla pravda. Takže jsem zase zpátky u stěžování, které ani tak nepramení z mé vlastní hlavy, ale z okolí.
Padla na mě alergie a střídání teplot, takže si zase nejsem jistá, jestli jsem nemocná nebo jenom opuchlá. O víkendu jedu s babičkou do lázní a sama se děsím, co to se mnou udělá. Nejsem si jistá, že jsem připravená vypnout hlavu a nezabýt se tím, že nic nedělám, a prostě si to užít.
Průběžně sleduju americké volby a zároveň si uvědomuji, že o politické situaci v Čechách toho vím jen málo. Tedy pardon, v Česku, hlavní velení si to už prý odsouhlasilo jako oficiální (alternativní? zeměpisný?) název země, takže „viva la czechia“. Teď to máme začít používat mi, aby to používal celý svět. Pf. Ta Amerika mi vlastně teď docela otevřela oči z hlediska mých vlastních politických názorů. Možná jsem to měla cítit v kostech už na gymplu, když jsem se zoufale snažila vymezit proti levičáckým tendencím mého otce. Ale mám to v krvi, dost možná to souvisí i s mým feminismem, prostě mě to táhne nalevo. Jenže problém je v tom, že levicový establishment, byť možná levicovější než ten americký, mi po chuti není. Už se tolik nebojím politiky velkých stran, sociální demokracie se za těch pár let trochu změnila, ale pořád mi to není dost. Nejspíš čekám na nějakou politickou revoluci. Takovou, kterou se teď snaží vést Bernie Sanders ve Státech, ale ještě jsem v českém politickém spektru nezahlédla nikoho, kdo by se tímhle směrem vydával.
Je zvláštní, jak se poslední dobou moje popkulturní úvahy obracejí v úvahy politické. Samozřejmě, do jisté míry to souvisí, ale nikdy předtím jsem neměla potřebu o politice a tom osobním, co je politické, veřejně diskutovat. Možná je na to teď čas, možná to potřebuji jako kopanec k tomu, abych začala uvažovat praktičtěji. Někde se s tím děláním začít musí.
pondělí 14. března 2016
Project 365., week VI - VII
Včera jsem byla na Glenu Hansardovi. Sama jsem ani nečekala, že to bude jeden z nejlepších koncertů, které jsem kdy zažila.
neděle 13. března 2016
My week in objects.
1, Pastelky
Ztracené a znovu objevené, tenhle týden jsem je po dlouhé době vytáhla a ty barvičky mi z nějakého důvodu udělaly neuvěřitelnou radost.
2, Nová sluchátka
Prohrála jsem hru se svýma prastarýma peckama za stopade (měla jsem je skoro rok!) a proto jsem si koupila opět to nejlevnější, co jsem mohla. A když se ty sluchátka jmenujou WUF, nebylo co řešit.
3, Kniha Nonstopy
Ve středu jsem byla na dalším EKG, tentokrát o Lásce a nonstopech. A abych doplnila arzenál četby, koupila jsem si Nonstopy Jiřího Zrůdičky a přečetla jsem je cestou domů. Doporučuji!
4, Ikea svíčky
Pokaždé, když uklízím, najdu svoji zásobu Ikea svíček. Tentokrát padla volba na pomerančovou. Voní krásně.
5, Nový Prostor
Nekupuju si ho často, ale pokaždé je to skvělé čtení.
Ztracené a znovu objevené, tenhle týden jsem je po dlouhé době vytáhla a ty barvičky mi z nějakého důvodu udělaly neuvěřitelnou radost.
2, Nová sluchátka
Prohrála jsem hru se svýma prastarýma peckama za stopade (měla jsem je skoro rok!) a proto jsem si koupila opět to nejlevnější, co jsem mohla. A když se ty sluchátka jmenujou WUF, nebylo co řešit.
3, Kniha Nonstopy
Ve středu jsem byla na dalším EKG, tentokrát o Lásce a nonstopech. A abych doplnila arzenál četby, koupila jsem si Nonstopy Jiřího Zrůdičky a přečetla jsem je cestou domů. Doporučuji!
4, Ikea svíčky
Pokaždé, když uklízím, najdu svoji zásobu Ikea svíček. Tentokrát padla volba na pomerančovou. Voní krásně.
5, Nový Prostor
Nekupuju si ho často, ale pokaždé je to skvělé čtení.
pondělí 7. března 2016
Project 365., week IV - V
Se psaním na tom v poslední době nejsem nejlépe, ale mám plán, takže doufám, že se to zlepší. Zatím fotky, další část projektu 365.
neděle 6. března 2016
My week in objects.
1, kniha Marguerite Yourcenarové – Kámen mudrců
O Yourcenarové jsem se dozvěděla někdy v loňském roce na přednáškách profesora Putny, ale ačkoli byla jednou z možných položek na seznamu literatury ke zkoušce, nikdy jsem se k ní nedostala. A teď jsem jednu z jejích knih našla v antikvariátním hrabáku za 20 korun. Netuším, jestli se mi bude líbit, a vlastně dost silně pochybuji, že zrovna tahle je její nejlepší, ale rozhodně si ji přečíst chci.
2, Lístek na koncerty Marina and the Diamonds
Ten lístek jsem doma měla dlouho, svědčí o tom datum a původní místo konání. Do Malé sportovní haly se mi na ni moc nechtělo, ale nakonec jsem byla neuvěřitelně ráda, že jsem šla. Jen mě mrzí, že mě dovnitř nepustili s foťákem.
3, Hnědá kožená kabelka
Tuhle kabelku jsem ukradla mámě před pár lety a doteď se povaluje spíš v mém pražském bydlišti než v Hradci. Tenhle týden jsem jí znovu vytáhla a znovu se do ní zamilovala.
4, Sklenice čajů
Většinou si čaje schovávám v originálních krabičkách, ale protože tyhle ovocné pytlíkovky piju dost málo a babička mě pořád zásobuje dalšími. Takže se vždycky rozhodnu pročistit špajz a nastrkat je všechny do téhle voňavé sklenice.
5, Černé šaty
Šaty, které jsem si za tři stovky koupila v háemku a vzala si je na vlastní maturiťák. Od té doby jsem je ještě neměla na sobě, což byla samozřejmě hloupost, jsou to celkem obyčejné šaty. Tenhle týden se mi poprvé naskytla ta správná příležitost, i když trochu smutná, brala jsem si je na pohřeb prababičky. A když už byly našpiněné, vzala jsem si je znovu, hned dvakrát.
O Yourcenarové jsem se dozvěděla někdy v loňském roce na přednáškách profesora Putny, ale ačkoli byla jednou z možných položek na seznamu literatury ke zkoušce, nikdy jsem se k ní nedostala. A teď jsem jednu z jejích knih našla v antikvariátním hrabáku za 20 korun. Netuším, jestli se mi bude líbit, a vlastně dost silně pochybuji, že zrovna tahle je její nejlepší, ale rozhodně si ji přečíst chci.
2, Lístek na koncerty Marina and the Diamonds
Ten lístek jsem doma měla dlouho, svědčí o tom datum a původní místo konání. Do Malé sportovní haly se mi na ni moc nechtělo, ale nakonec jsem byla neuvěřitelně ráda, že jsem šla. Jen mě mrzí, že mě dovnitř nepustili s foťákem.
3, Hnědá kožená kabelka
Tuhle kabelku jsem ukradla mámě před pár lety a doteď se povaluje spíš v mém pražském bydlišti než v Hradci. Tenhle týden jsem jí znovu vytáhla a znovu se do ní zamilovala.
4, Sklenice čajů
Většinou si čaje schovávám v originálních krabičkách, ale protože tyhle ovocné pytlíkovky piju dost málo a babička mě pořád zásobuje dalšími. Takže se vždycky rozhodnu pročistit špajz a nastrkat je všechny do téhle voňavé sklenice.
5, Černé šaty
Šaty, které jsem si za tři stovky koupila v háemku a vzala si je na vlastní maturiťák. Od té doby jsem je ještě neměla na sobě, což byla samozřejmě hloupost, jsou to celkem obyčejné šaty. Tenhle týden se mi poprvé naskytla ta správná příležitost, i když trochu smutná, brala jsem si je na pohřeb prababičky. A když už byly našpiněné, vzala jsem si je znovu, hned dvakrát.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
