Jdi studovat tu druhou školu, bude to užitečný a zajímavý
Už je to půlrok, co jsem začala studovat druhou školu. Vedle Strudia humanitní vzdělanosti na Fakultě humanitních studií teď pro veliký úspěch studuji ještě Arts Management na VŠE. Hlásila jsem se tam rovnou z gymplu, ale předtím mě nevzali a já se loni rozhodla, že si teda zkusím přijímačky ještě jednou, jen tak z hecu, co se bude tím.
A ono se dělo, nastoupila jsem a teď jsem z toho paf. Kreditovej systém je nesmyslnej, předmětů máme pomalu víc ekonomickejch ne artsovejch a protože jsem flákač a hajdalák, nedaří se mi tak, jak bych si představovala. A to i když si moc nepředstavuju. Do toho jsem začala číst víc, než je zdrávo, přestala jsem fotit a chodit na koncerty a FHS ještě stále prolézám s odřenýma ušia. Měla bych psát bakalářku, ale nemám ještě ani soubornou zkoušku z historie a svůj výjezd na Erasmus jsem úspěšně a spolehlivě zazdila. Budu o semestr prodlužovat a už jsem se smířila s tím, že možná ani neodstátnicuju, protože proč bych se snažila, že? Jediná osoba, která je teď rozhozená mojí neschopností, je otec, a s tím jsem si přestala lámat hlavu v době, kdy jsem se přestěhovala do Prahy. Občas se mnou několik hodin nemluví kvůli nějaké hlouposti, nebo mi dělá přednášky a výklady o věcech, kterým nerozumí. Já prostě jen odcházím nebo si začnu povídat s kocourem.
Kocour je vlastně taky novinka. Jmenuje se Ozzy, říkáme mu Ozzák, Ozzinek, Svině, Mrcho, Kocoure, pro otce je Mňoukes a nebo taky Hovado. Maminka si ho vzala od sousedky, že bude lítat po venku. A on lítá, ale žrát chodí dovnitř (aby mu zlé kočky nežraly z misky) a po večerech se válí na gauči nebo před krbem. Má i svoje vlastní křeslo a když v něm někdo sedí, leží na něm. Otec byl zásadně proti kočičce, ale teď ho má nejradši a rozmazluje ho, jak jen může. Kromě momentů, kdy na něj řve: "Ty hajzle, přibiju tě na vrata!" Inu, kocour se u nás má tak říkajíc jako prase v žitě.
Po dvou semestrech jsem teď zase začala chodit na předmět, který je alespoň částečně v angličtině. Trochu mi to chybělo, sice jsem si zvládla udělat certifikát, ale anglicky jsem nekvákla ani nepamatuju. Trošku jsem zamrzla a i když teď čtu víc v angličtině než v češtině, přestala jsem se koukat na seriály a filmy a moje angličtina se nejspíš rapidně zhoršila. A tím pohřbění jakýchkoli tendencí odjet někam do zahraničí se asi jen tak nezlepším. Budu s tím muset něco udělat, ale ještě nevím co. Tak doufám, že ta jedna angličtina týdně na Artsu a jedna hodina překladu na FHS mě zachrání a spasí a já nebudu zas na chvíli mít pocit, že jsem úplně blbá.
Už zas nezvládám napsat konzistentní článek, který by někam mířil. Od doby, co jsem skončili s Punklem (definitivně, asi) jsme přestala psát a nemám žádný tréning. Nevíc, co chci říct, pokud vůbec něco. Nedělám závěry, odbíhám od tématu a pochybuju, že by se cokoli napíšu dalo vůbec považovat za článek jako takový. Takže nevím, o co se psaním (po takové době) na tenhle blog snažím. Mám teď jeden, kde píšu anglicky o knihách, který nemá moc valnou úroveň. Ale koho to ostatně zajímá, alespoň to můžu brát jako kreativní a lehce produktivní prokrastinaci. A třeba mi to někdy k něčemu bude.
A ono se dělo, nastoupila jsem a teď jsem z toho paf. Kreditovej systém je nesmyslnej, předmětů máme pomalu víc ekonomickejch ne artsovejch a protože jsem flákač a hajdalák, nedaří se mi tak, jak bych si představovala. A to i když si moc nepředstavuju. Do toho jsem začala číst víc, než je zdrávo, přestala jsem fotit a chodit na koncerty a FHS ještě stále prolézám s odřenýma ušia. Měla bych psát bakalářku, ale nemám ještě ani soubornou zkoušku z historie a svůj výjezd na Erasmus jsem úspěšně a spolehlivě zazdila. Budu o semestr prodlužovat a už jsem se smířila s tím, že možná ani neodstátnicuju, protože proč bych se snažila, že? Jediná osoba, která je teď rozhozená mojí neschopností, je otec, a s tím jsem si přestala lámat hlavu v době, kdy jsem se přestěhovala do Prahy. Občas se mnou několik hodin nemluví kvůli nějaké hlouposti, nebo mi dělá přednášky a výklady o věcech, kterým nerozumí. Já prostě jen odcházím nebo si začnu povídat s kocourem.
Kocour je vlastně taky novinka. Jmenuje se Ozzy, říkáme mu Ozzák, Ozzinek, Svině, Mrcho, Kocoure, pro otce je Mňoukes a nebo taky Hovado. Maminka si ho vzala od sousedky, že bude lítat po venku. A on lítá, ale žrát chodí dovnitř (aby mu zlé kočky nežraly z misky) a po večerech se válí na gauči nebo před krbem. Má i svoje vlastní křeslo a když v něm někdo sedí, leží na něm. Otec byl zásadně proti kočičce, ale teď ho má nejradši a rozmazluje ho, jak jen může. Kromě momentů, kdy na něj řve: "Ty hajzle, přibiju tě na vrata!" Inu, kocour se u nás má tak říkajíc jako prase v žitě.
Po dvou semestrech jsem teď zase začala chodit na předmět, který je alespoň částečně v angličtině. Trochu mi to chybělo, sice jsem si zvládla udělat certifikát, ale anglicky jsem nekvákla ani nepamatuju. Trošku jsem zamrzla a i když teď čtu víc v angličtině než v češtině, přestala jsem se koukat na seriály a filmy a moje angličtina se nejspíš rapidně zhoršila. A tím pohřbění jakýchkoli tendencí odjet někam do zahraničí se asi jen tak nezlepším. Budu s tím muset něco udělat, ale ještě nevím co. Tak doufám, že ta jedna angličtina týdně na Artsu a jedna hodina překladu na FHS mě zachrání a spasí a já nebudu zas na chvíli mít pocit, že jsem úplně blbá.
Už zas nezvládám napsat konzistentní článek, který by někam mířil. Od doby, co jsem skončili s Punklem (definitivně, asi) jsme přestala psát a nemám žádný tréning. Nevíc, co chci říct, pokud vůbec něco. Nedělám závěry, odbíhám od tématu a pochybuju, že by se cokoli napíšu dalo vůbec považovat za článek jako takový. Takže nevím, o co se psaním (po takové době) na tenhle blog snažím. Mám teď jeden, kde píšu anglicky o knihách, který nemá moc valnou úroveň. Ale koho to ostatně zajímá, alespoň to můžu brát jako kreativní a lehce produktivní prokrastinaci. A třeba mi to někdy k něčemu bude.
Adios, zatím. E.
