Láskou k českým autorům zrovna neoplývám, ani si nepamatuju, kdy jsem naposledy četla knížku od nějakého Čecha, když zrovna nepočítám učebnici ekonomie a něco od Jaroslava Rudiše. Kdysi jsem četla hodně Viewegha, ale ten se mi taky zprotivil. A teď je tu Kateřina Tučková a její Žítkovské bohyně.
Když jsem se o nich dozvěděla, předpokládala jsem, že to bude další nenáročný český mainstream, hlavně kvůli tomu, že se to vážně líbí tolika lidem. A on to přitom mainstream není. Je to skvěle propracovaná kniha, která kousek po kousku odhaluje část historie lidového léčitelství na Moravě. Je to kniha, která vás po několika stránkách chytne, a až do konce vás nepustí.
A pro mě na ní nejlepší bylo to, že jsem se do ní mohla začíst kdekoli a ničemu to nevadilo. Je spoustu knížek, u kterých musím, když je po pár hodinách vezmu do ruky, znovu přemítat, o čem že jsem to vlastně četla. Tady ne. Kdykoli jsem ji zase vzala do ruky, okamžitě jsem mohla pokračovat ve čtení aniž bych si musela číst část předchozí kapitoly. I za tohle vzdávám autorce hold a rozhodně sáhnu po nějaké další její knížce. Kéž by bylo v Čechách víc takových autorů.
Nejsem zrovna expert na hodnocení divadelních představení, většinou se ráda ve věcech pitvám, ale u divadla mi to zrovna moc nejde. Takže svůj poslední divadelní zážitek přiblížím je letmo. Byla jsem v hradeckém Klicperově divadle na derniéře hry Věc Čapek. Možná vám už podle názvu došlo, že je to hra o Čapcích, o obou, ale tak nějak hlavně o Karlovi. Od premiéry hry jsem slyšela jak chválu, tak záporné ohlasy, a chtěla jsem si udělat vlastní názor, bohužel mi to vyšlo až na tu derniéru. A vlastně chápu oba názory. Protože Čapkofilům asi těžko bude hra po obsahové stránce stačit. V životě Karla Čapka byly osoby, které dozajista přispěly k rozvoji jeho osobnosti a názorů. Ve hře bohužel některé z těchto osob mají pouze malý prostor. Ale musíme si uvědomit, že poskládat tak bohatý život, jako měl Karel Čapek, do jedné hry, je nadlidský výkon.
Co tedy bylo na hře to dobré nebo nejlepší? Nebudu lhát a řeknu vám to rovnou, byl to Honza Sklenář v roli Karla Čapka. Viděli jste ho někdy hrát? Jestli ne, zajděte si do Klicperáku, na cokoli v čem hraje. Nebudete litovat. Myslím, že hlavně kvůli němu mi přišlo, že celá hra byla především o Karlovi, Josefovi se tam prostě tolik prostoru nedostalo.
Dalším plusem byla scéna, kdy Olga (v podání Heleny Plecháčkové) zkoušela Mimi z Loupežníka, což byl klasický klicperácký tyjátr.
A potom se mi líbila jakási vypravěčská paralela, mezi Čapkem a Magorem, tedy Ivanem Martinem Jirousem. Nutno podotknout, že závěr, kdy Čapek nesl na zádech Masaryka (rozumějte Masarykovo dílo v batohu!) a Magor Havla, mi na momentální situaci (ano, na volby už jsem jednou nadávala) sedla jako prdel na hrnec.
Povzdechnu si teď už jenom nad tím, že diváctvo nedalo Věci Čapek větší šanci a že se rozhodlo ji brát jako biografickou hru, která jim po informační stránce vlastně zas tolik nedala... (Což je podle mě hlavní důvod možného "nelíbí se mi", které jsem ovšem nikdy neslyšela nějak odůvodnění.)
Už je to sice nějaká doba (dva týdny, tři?), kdy se konala akce s názvem RESTARTtheART v úžasném prostoru galerie Tiskárna a moje fotky ještě nebyly vyplivnuty na facebook. Řekla bych, že ale nebude vadit, když nějaké z nich hodím sem, jen tak pro ilustraci toho, co se tam vlastně hudebně i výtvarně dělo.
Letos jsem si nedávala žádná novoroční předsevzetí, ale ráda bych docílila toho, že ke každé knize, kterou letos přečtu, někam napíšu alespoň pár řádek. O ději i o tom, jak se mi líbila. Protože jsem se rozhodla ignorovat potterovský šprk v podobě Bajek Barda Beedleyho i Holmanovu učebnici ekonomie, přesunu se rovnou k Miláčkovi od Guye de Maupassanta. Byla to jedna z knížek na mém "to-read" seznamu, ale moc jsem se na ni netěšila. U francouzských autorů totiž člověk nikdy neví, jestli se mu budou líbit. A nezáleží na tom, jestli jsou "noví" nebo "staří". Každopádně, Miláček mě velmi mile překvapil. Těch něco přes třista stránek jsem přečetla téměř jedním dechem a byla to jedna z nejoddechovějších knížek, které jsem za poslední dobu přečetla. Hříchy a pomluvy pařížské smetánky aneb Kterak Duroy (nebo bych spíš měla napsat du Roy?) k penězům a postavení přišel... Neskutečně mě to bavilo, možná proto, že "tehdejší" pařížská společnost mi připadá jako předobraz té dnešní české. Jen si nejsem jistá, jak je to s tou kariérou přes postel, těžko říct, jestli to ještě stále funguje...
Volby. Co se stalo, stalo se, a odestát se nemůže. Nemám radost, ale nenadělám nic. Jen si myslím, že je vrcholem nevkusu, abychom měli prezidenta hulváta. I když, po člověku, který krade pera a uráží mrtvé (viz Klausův výrok o pravdě a lásce), už asi nemůže nic moc zkazit. Jen jsem měla potřebu to napsat. Předtím, než začnu psát něco dalšího. Což jsem chtěla, protože mi bylo vyčiněno, že už nepíšu na blog. Tak zatím.
Včera jsem využila toho, že v CinemaCity byly lístky jen za 50,- a šla jsem s D na Loopera. A... absolutně netuším, co si o tom mám myslet. První recenze, kterou jsem četla, prohlašovala, že to je velké zklamání. Ale já vlastně zklamaná nebyla. Byly tam skvělé momenty. Třeba život "starého" Joea. Nebo to děcko, Cid, a jeho záchvaty. Celkově se dá ocenit nápad i zápletka a dohromady to byl dobrej film, jen... Něco je tam prostě špatně. Nedokážu přesně říct co, takže bych to možná měla svést na ten. Myslím tím tu prostetiku, kterou napasovali Josephu Gordon-Levittovi na nos, aby vypadal jak Bruce Willis. A když k tomu připojim ty výrazy, které se nejspíš učil dost dlouhou domu, prostě mi to úplně nesedělo...
A taky... někde jsem četla nějakou hloupou anotaci, která mi naprosto zkazila nazírání na tenhle film a pořád se nemůžu přenést přes to, že tam nebyla víc Piper Perabo a že tam zase Emily Blunt házela tragické výrazy.
Pořád jsem se ještě nerozhodla, jestli to je film, na který bych se podívala znovu...
Celou dobu jsem se připravovala na to, že se mi to vlastně bude líbit, ačkoli nemám ráda Daniela Craiga a pro mě nikdy Bondem nebude. Moje nejhorší obavy se splnily. Nebudu předstírat, že se mi to nelíbilo, že jsem byla znechucená, nebo že jsem se dokonce nudila. Jen vám to řeknu narovinu. Pro mě tohle není bondovka. Můžete mu říkat James Bond, můžete tam obsazovat Judi Dench jak se vám za chce. Jediné, co vám k tomu můžu říct je, že je to výborně natočený film s kvalitní zápletou a naprosto úžasnými záběry. Ale že Bond by zastavil Silvu dřív, než by stihl postřílet desítky policistů. A že Bond nemá nasávat ani když má špatnej den. A že celá ta věc s Bondgirl byla tentokrát docela fail. A že Bond prostě nemá být modrookým blonďákem.
Když ale pominu ten malý nepodstatný fakt, že ačkoli se Bond vždy měnil, teď už to není to pravé, musím vyzdvihnout několik věcí. Zaprvé, I'm in love withQ. Zadruhé, "Mommy was very bad." a vlastně všechny Bardemovy hlášky. Jako záporák Silva byl Bardem výborný. Šílený, ale výborný. Zatřetí, Monneypenny. Vždycky jsem její postavu měla ráda a ano, tentokrát nebylo sáhnutí to "minulosti" a ke knižní předloze špatně. Začtvrté, fakt, že M už je zase muž. Nechápejte mě špatně, já Judi Dench zbožňuju. Ale tvůrci správně odhadli, že dost už bylo ženské M. A že Ralph Fiennes tu roli může s klidem převzít. Zapáté, Skotsko. Bond může zbožňovat Anglii, jak chce, ale skotská vřesovistě... Nejspíš už těžko najdou lepší set k filmu, než ten, který měli tady. Zašesté, "Last rat standing." Pokud se Craigovi něco vyčíst nedá, je to výraz, se kterým pronášel ty nejlepší hlášky. Možná bych mohla říct, že "You two, go to the kitchen." je má nejoblíbenější, z mého pohledu ji ale pochopí jen několik vyvolených.
Největší WTF filmu? Jeleni. Už u úvodní znělky jsem si říkala, jestli jich tam snad není zbytečně moc. A jestli to s tím jelenovitým trendem trochu nepřehnali. V druhé polovině to sice zapadlo dohromady, ale... Ne, prosím, už žádné jeleny. (A to jste ještě neviděli tu obrysovou reklamu s jelenem, zajícem a ptáky, kterou jsem shlédla před filmem.) Ještě jsem čekala, že James Bond přijde ve svetru s jelenem, ale to bychom snad potom byly v Americe.
Nebudu nikomu nalhávat, že každou vteřinu svého volného času trávím čtením. Poslední dobou je to právě naopak, nečtu skoro vůbec a... teď bych navíc měla. Jenže občas to prostě nejde a nenadělám s tím nic. Proto teď považuju za úspěch, že jsem vůbec něco dočetla. Hlavně že jsem dočetla knížku, která mě celých 442 stránek bavila a i když jsem ji několikrát na dlouhou dobu odložila, nezapomněla jsem, co se dělo předtím.
Dokázali byste se po čtyřiceti letech života na jednom místě jednoho dne prostě zvednout a odjet? Dát výpověď v práci a rozjet se do jiného města v jiné zemi? A to vše kvůli dvou věcem. Tomu, jak naprosto neznámá žea vysloví slovo "Português" a kvůli knize naprosto neznámého autora, na kterou narazíte v antikvariátu... Zdá se to jako největší hloupost, kterou můžete udělat, a zároveň jako nejodvážnější krok do neznáma, na který si někdo troufne.
Stačilo mi pár stránek, abych se chtěla znovu rozjet do Portugalska. Ubytovat se v centru Lisabonu, hodiny a hodiny bloudit po městě a topit se ve svých vlastních myšlenkách. A tak je to správně, ne? Když ve vás kniha zanechá takovéhle pocity, takhle by to mělo být.
Pascal Mercier svým Nočním vlakem do Lisabonu dokázal to, co v dnešní době málokterý spisovatel zvládne. Vytvořit postavu, se kterou prožíváte všechny ty situace, jejíž pocity vám nejsou lhostejné. A napsat příběh, který jakkoli se může zdát absurdní, je také naprosto uvěřitelný.
Prosím, víc takových knih!
Hey, hi, hello... Ještě stále žiju, a už jsem dokonce přestěhovaná. Mám kartu pražana, bydlím ve Strašnicích a zdárně chodím do školy (zatím tedy jen do té "letní"). Byla by to krása, kdybych mohla dnes večer odjet domů, když je zítra ten svátek. Ale zítra večer jsou v Akropoli Sunflower Caravan, tedy jako hosté nějaké soutěže, ale stejně... za 50 korun. A já je tak dlouho neslyšela... Takže se domů jede až v sobotu ráno...
Mám za sebou úspěšně nafocená Tylova léta a musím říct, že letos mě to hodně bavilo. Nejspíš to bude i tím, kdo tam hrál, ale byla to prostě fajn akce. A tady je pár (jen torchu) fotek, zbytek si najděte na fb.
Nějak nejsem schopná... Něco dělat. Za tři měsíce prázdnin jsem neudělala skoro nic produktivního. Skoro nic jsem nepřečetla, viděla jsem málo filmů, nedohnala jsem svoje seriálové resty...
A teď už jsem (ne)šťastně zapsaná na školu (Fakulta humanitních studií UK nebo-li fakulta hledající smysl) a na konci září (ještě si nejsem jistá kdy) se stěhuju do Prahy. Musím si zařídit internet a odstěhovat neuvěřitelný množství věcí, ještě pořád nevím, co všechno. Bydlet budeme s D společně, v bytě u strýčka. V Malešicích, kdybyste někdo bydleli v okolí, dejte vědět. Budu potřebovat info o tom co a kde a jak.
Teď ale řeším věc nejdůležitější, internetové připojení. Je to skoro věda, najít něco ucházejícího, levného a zařídit to v momentě, kdy ještě nevím, jak budu v Praze k dispozici. No, vyřešit se to nějak musí, příští týden snad budu vědět o něco víc...
Zítra jedu do Vídně. S rodiči. Tatínek veze desky na burzu, já se s maminkou budu kochat krásami vídeňskými. A když budu hodná, možná se svezeme na ruském kole! Musím říct, že se přestávám těšit. Je mi totiž jasné, jak hrozně budu unavená po dvou dnech chození po městě. Jako by mi nestačila pondělní Praha. A navíc, v srpnu jsem byla v Německu. Hned dvakrát! Jednou v Norimberku, na výstavě Albrechta Dürera. Podruhé v Drážďanech, jen tak, pokochat se městem. A nakupovat. Takže jsem teď nějaká... přehlcená. Ale to se zlepší, přísahám. Teď celý podzim nikam jezdit nebudu, budu tvrdnout v Praze a předstírat, že mi to vyhovuje. Že je to pro mě lepší, když můžu chodit na koncerty kdy se mi zachce. Ale faktem je, že nebudu mít žádné peníze navíc, že budu ráda, když budu moct jet na víkend domů a že... no, obě s D očekáváme ponorku. Tak uvidíme, jestli se do půl roku nezblázním, tak asi přežiju všechno.
Teď jsem psala jenom proto, aby to vypadalo... Že nejsem mrtvá a tak. Příště třeba ukážu i nějaké fotky. Ale moc s tím nepočítám, čekací doba na ně je teď půl roku a víc. To jsem zvědavá, co mi řekne Ota až nebudu schopná udělat něco s fotkama z Tylovek. Což mi připomíná, už 21.! Sunshine, Charlie Straight, UDG... To zase bude :D
.JPG)
.jpg)
