Čím víc peněz mám, tím víc utratím aneb Mám problém
Zpověď (čti stěžování si) chudé studentky
Utrácím víc peněz, než si můžu dovolit. Nájem platím později, než bych měla - prochází mi to jenom proto, že bydlím ve stejdově bytě. Pořád si plánuju, jak začnu zdravě jíst, ale ve výsledku mám potom jen na suchej chleba. Kupuju si věci, který v daný chvíli nepotřebuju, a skladuju věci, který nechci. Kupuju si hlavně knížky. Moje část pokoje (vlastně celý pokoj) je zavalená knihami, které pravděpodobně nikdy nepřečtu. Netrápí mě to, že jsou nepřečtené, jako se to stává u knižích blogerů a vlogerů. Prostě si jenom chci koupit další knížky. Přestala jsem chodit na koncerty a to nejen proto, že jsem líná, ale hlavně proto, že většinu peněz vrazím do dalších knih. Těch pěnez, co se mi měsíčně sejdou (od rodičů, od prarodičů, z práce) je docela dost a při tom, jak nízkej platím nájem, by pro to pro mě nemělo bejt žádnej problém. Ale je prvního března (peníze mi chodí každého 23., výlatu dostávám 20.) a já zas už těžce plánuju, jak přežiju příštích 14 dní. Potřebovala bych se sklidnit, ale nevím jak. Takže zase budu jíst jenom chleba a pak se uvidí. Nebo možná neuvidí, kdo ví.
Plejtvám víc než plejtvák
Pokud jde o jídlo, jsem strašnější než strašná. Kdy mi přijdou peníze, trávím svůj čas po bagetériích. Vsadím se, že jsem za poslední dva a půl roku, co žiju v Praze, v Boulevardu nejčastější zákazník. Přitom pro mě není problém doma si uvařit, nebo si k svačině do školy namazat chleba. Jenže proč bych to dělala, když mám (teď zrovna) peníze a můžu si zajít na pařížskou v meníčku. Oh well... To ale ještě není všechno. Když mám peníze, jdu udělat velký nákup. Mlíko, maso, zelenina, ovoce. Müsli, jogurt, sýry, salámy. No jo, ale co pak s tím.
Když si zrovna myslím, že budu mít ten týden velký hlad (jako se to občas stává), hlad nemám vůbec. K snídaní si nedávám nic nebo čaj. Jogurt a ovoce do něj mi potom teda leží v lednici. Když jogurt neotevřu, přežije. Když ho otevřu, brzy putuje do koše. U ovoce záleží. Jablka něco vydrží a ty mám teď navíc domácí, skladuju je na balkóně. Ale pomeranče? Občas přežijí, ale ty co jsem koupila před čtrnácti dny jsem minulý týden plesnivé vyhazovala. To se většinou děje s veškerým ovocem, které dostanu od babičky. Protože když na to nemám chuť, prostě to nesním.
Pokud jde o zeleninu, dost to záleží. Když mám náladu na vaření, jím rajčata a papriky ke všemu. Ostatně většina mého vaření se skládá z kuřecího masa, takže to je salát sem, tortilla tam, když chci něco jó extra, padne to na kuskus. Rajčata většinou něco vydrží, takže se o ně tolik nebojím, i když jich většinou (draze) koupím víc, než potřebuju nebo jsem schopná za týden sníst. A pak jsou tu papriky. Vypadají čerstně, první den chutnají výborně. Pak za týden přijdete a paprika na vás vyteče z lednice. Fakt, nekecám! Možná se to stává jenom mě, někdy bych to asi měla zdokumentovat.
O pečivu mluvit nebudu, občas ztrvrdne, občas zplesniví. Asi bych si ty plísně měla chovat, kdybych nebyla alergička, mohly by z nás být kamarádi.
Nemám co na sebe
Hrozně nerada si kupuju oblečení. Zkoušecí kabinky jsou moje noční můra hlavně proto, že v prostoru metr na metr vypadá tlustě každý, ale já bych chtěla vypadat skvěle. Ha! To by museli v českých konfekčních obchodech prodávat oblečení mojí velikosti. Občas mi příjde, že má šanci nakupovat jenom v mateřském nebo v tom, čemu se říká plus size. Ale mám to vážně zapotřebí? Místo aby začalo být normální oblečení všech velikostí, musí pro ty tlusté být vyhrazeno zvláštní oddělení. A tak si kupuju svetry. A punčocháče.
Kdysi dávno na střední (tři roky od maturity je dlouhá doba!) jsme se spolužačkou rozjely nošení punčošek. Já jsem šla do barev, ona do vzorů. Myslím, že nám to zůstalo, i když jsme se nejspíš zklidnily. (Já se občas dokážu oblíknout slušně, v práci ze mě mají radost.) Zvyku nosit minimálně čtyři dny v týdnu kraťasy s nějakou punčoškovou kreací jsem se nezbavila vůbec. Za posledních pár měsíců jsem si oblíbila Lindexové černé s bílými puntíky, předtím jsem to samé ulovila v H&M. Punčošek mám ale mnohem víc, než ty jedny, i když to tak moc často nevypadá. Vlastně jich mám víc, než bych potřebovala. A to nejen proto, že neustále točím tak troje, ale také proto, že když se to rostrhne, maminka zašije. Proč bych to vyhazovala, když nemusím. A tak mám v pražském bytě krabici a půl a doma u rodičů plný šuplík. Spoustu z nich jsem ještě neměla na sobě. Některé mi pravděpodobě jsou malé, buď jsem z nich vyrostla, nebo to nich nezhubla.
Ale když mám ten první týden peníze, proč bych si nešla koupit punčocháče? Hele, v Gatu mají slevy. No tak to si vezmeme alespoň troje. A co velikost? To L/XL mi bude. No to určitě. Je mi to asi pět vteřin, pak se to zašne stahovat dolů. A vy se divíte, proč nosím kraťasy. A když mi to teda není, mohla bych si koupit nějaké jiné, někde jinde. A co že stojí tři kila, vždyť mám přece peníze!
Hele svetr, ten by se mi hodil. Nemám jich málo? Mám to kam dát? Jeden další ještě sněsu, vždyť je ve slevě. Ještě je zima, to unosim. A tak jsem si minulý týden koupila další svetr. K tomu jednomu, co jsem si koupila před necelým měsícem. A těm dalším třem, které mi v šatníku (rozuměj na kupičkách, protože žádný pořádný šatník v Praze nemám) přistály na začátku ledna. A takhle to dopadá. Věcí, kterých mám spoustu, si kupuju stále víc. Ale abych si koupila tílka, která bych vyměnila za ta děravá, to ne. Potřebuju novou podprsenku, ale s tím počkám, až zas půjdeme nakupovat s maminkou. A co že se mi rozlepují ty boty, co jsem si koupila v říjnu. To přece opravit ještě nepotřebuje.
Knižní červ, moučňák
Nestalo se to najednou. Návštevy Levných knih a Antikvariátu Na Rynku patřily mezi mé nejoblíbenější chvíle celého týdne (a ano, opakovaly se týden co týden stejně jako návštěvy místních pizzérií a stánku s kebabem). Jenže pak jsem se přestěhovala do Prahy a NeoLuxor byl na dosah ruky. A objevila jsem BookTube - tu malou část YouTube, kde se hólují a recenzují knížky, dost často žánru Young Adult s těmi krásnými barevnými přebaly. A na BookDepository přece nemusíš platit poštovné, tak co.
No co, co. Nic. Za každou dáš od dvou do čtyř stovek. Chceš si je přečíst všechny, ale pak skončí na jedné s kupiček nebo v druhé či třetí řadě knihovničky a ty zase jdeš do knihovny pro to, co si "přece kupovat nemusíš, když to mají v knihovně". To taky nepřečteš, tak si to jdeš koupit. Nikomu tim přece neubližuješ, jenom svý peněžence. Která ti teď říká, že vlastně nemáš co jíst. Nebo máš, ale radši bys něco jinýho. Třeba bonbóny. Nebo sušenky. Brambůrky? Tak alespoň čerstej rohlík!
A pak se zase jdeš projít do Luxoru a přece tam tu krásnou knížku, kterou sis chtěla koupit už loni nenecháš. A pak napíšeš dobře test, uděláš zkoušku, a chceš se odměnit. Nebo se odměníš hned dvakrát, jednou po tom, co to napíšeš, podruhé když se dozvíš výsledek. Když to dáš, tak za odměnu. Když to nedáš, tak jako cena útěchy.
Já vím, že mám problém. Tohle není normální. Zkoušela jsem přestat, když jsem si řekla měsíc bez knih, vydržela jsem to. Ale pak jsem usoudila, že si přece sem tam něco koupit můžu. Takže si sem tak koupím tu pět, tu deset knížek. A who cares? Opět jenom moje pěněženka.
Vrchní stěžovač a pesimista
Takže tady jsem. S šesti stovkama na příští dva týdny, nezaplaceným nájmem a bez sušenek. Nepůjdu ani Sníst tu žábu ani na Lake Malawi. Lístek na kultúru v podobě přenosu Behind the Beautiful Forevers z NT Live jsem si naštěstí koupila už v lednu. Pořádně si zase uvařím až po 23., pokud si nebudu zrovna kupovat dárky k narozeninám. Tímhle tempem v květnu do Paříže nepoletím...
Pořád tvrdím, jak si najdu práci v Praze, abych nemusela jezdit pořád do Hradce. Ale vždycky když se najde něco, co by se mi vešlo do rozvrhu dvou škol, stane se ze mě srab a řeknu si, že teď ještě ne, třeba příští měsíc. Jsem zvědavá, co mi otec řekně, až po pěti letech nebudu mít ještě ani jeden titul - ale zato rozestudovaný dvě školy, hej! Asi se budu muset nastěhovat do mama-hotelu a doufat, že mě budou živit alespoň doma, když už ne na studiích...
Můžete si všimnout, jak tímhle článkem krásně podrývám název blogu. Je vidět, kolik se toho změnilo od doby jeho založení. Od focení jsem se přesunula ke knihám. Přes fotky jsem sbírala vzpomínky (jestli to je dobře nebo špatně nedokážu posoudit), teď sbírám věci. Chtěla bych se vrátit tam, kde jsem byla, ale asi to jen tak nepůjde. Takže uvidíme, jak to se mnou vůbec dopadne.
Utrácím víc peněz, než si můžu dovolit. Nájem platím později, než bych měla - prochází mi to jenom proto, že bydlím ve stejdově bytě. Pořád si plánuju, jak začnu zdravě jíst, ale ve výsledku mám potom jen na suchej chleba. Kupuju si věci, který v daný chvíli nepotřebuju, a skladuju věci, který nechci. Kupuju si hlavně knížky. Moje část pokoje (vlastně celý pokoj) je zavalená knihami, které pravděpodobně nikdy nepřečtu. Netrápí mě to, že jsou nepřečtené, jako se to stává u knižích blogerů a vlogerů. Prostě si jenom chci koupit další knížky. Přestala jsem chodit na koncerty a to nejen proto, že jsem líná, ale hlavně proto, že většinu peněz vrazím do dalších knih. Těch pěnez, co se mi měsíčně sejdou (od rodičů, od prarodičů, z práce) je docela dost a při tom, jak nízkej platím nájem, by pro to pro mě nemělo bejt žádnej problém. Ale je prvního března (peníze mi chodí každého 23., výlatu dostávám 20.) a já zas už těžce plánuju, jak přežiju příštích 14 dní. Potřebovala bych se sklidnit, ale nevím jak. Takže zase budu jíst jenom chleba a pak se uvidí. Nebo možná neuvidí, kdo ví.
Plejtvám víc než plejtvák
Pokud jde o jídlo, jsem strašnější než strašná. Kdy mi přijdou peníze, trávím svůj čas po bagetériích. Vsadím se, že jsem za poslední dva a půl roku, co žiju v Praze, v Boulevardu nejčastější zákazník. Přitom pro mě není problém doma si uvařit, nebo si k svačině do školy namazat chleba. Jenže proč bych to dělala, když mám (teď zrovna) peníze a můžu si zajít na pařížskou v meníčku. Oh well... To ale ještě není všechno. Když mám peníze, jdu udělat velký nákup. Mlíko, maso, zelenina, ovoce. Müsli, jogurt, sýry, salámy. No jo, ale co pak s tím.
Když si zrovna myslím, že budu mít ten týden velký hlad (jako se to občas stává), hlad nemám vůbec. K snídaní si nedávám nic nebo čaj. Jogurt a ovoce do něj mi potom teda leží v lednici. Když jogurt neotevřu, přežije. Když ho otevřu, brzy putuje do koše. U ovoce záleží. Jablka něco vydrží a ty mám teď navíc domácí, skladuju je na balkóně. Ale pomeranče? Občas přežijí, ale ty co jsem koupila před čtrnácti dny jsem minulý týden plesnivé vyhazovala. To se většinou děje s veškerým ovocem, které dostanu od babičky. Protože když na to nemám chuť, prostě to nesním.
Pokud jde o zeleninu, dost to záleží. Když mám náladu na vaření, jím rajčata a papriky ke všemu. Ostatně většina mého vaření se skládá z kuřecího masa, takže to je salát sem, tortilla tam, když chci něco jó extra, padne to na kuskus. Rajčata většinou něco vydrží, takže se o ně tolik nebojím, i když jich většinou (draze) koupím víc, než potřebuju nebo jsem schopná za týden sníst. A pak jsou tu papriky. Vypadají čerstně, první den chutnají výborně. Pak za týden přijdete a paprika na vás vyteče z lednice. Fakt, nekecám! Možná se to stává jenom mě, někdy bych to asi měla zdokumentovat.
O pečivu mluvit nebudu, občas ztrvrdne, občas zplesniví. Asi bych si ty plísně měla chovat, kdybych nebyla alergička, mohly by z nás být kamarádi.
Nemám co na sebe
Hrozně nerada si kupuju oblečení. Zkoušecí kabinky jsou moje noční můra hlavně proto, že v prostoru metr na metr vypadá tlustě každý, ale já bych chtěla vypadat skvěle. Ha! To by museli v českých konfekčních obchodech prodávat oblečení mojí velikosti. Občas mi příjde, že má šanci nakupovat jenom v mateřském nebo v tom, čemu se říká plus size. Ale mám to vážně zapotřebí? Místo aby začalo být normální oblečení všech velikostí, musí pro ty tlusté být vyhrazeno zvláštní oddělení. A tak si kupuju svetry. A punčocháče.
Kdysi dávno na střední (tři roky od maturity je dlouhá doba!) jsme se spolužačkou rozjely nošení punčošek. Já jsem šla do barev, ona do vzorů. Myslím, že nám to zůstalo, i když jsme se nejspíš zklidnily. (Já se občas dokážu oblíknout slušně, v práci ze mě mají radost.) Zvyku nosit minimálně čtyři dny v týdnu kraťasy s nějakou punčoškovou kreací jsem se nezbavila vůbec. Za posledních pár měsíců jsem si oblíbila Lindexové černé s bílými puntíky, předtím jsem to samé ulovila v H&M. Punčošek mám ale mnohem víc, než ty jedny, i když to tak moc často nevypadá. Vlastně jich mám víc, než bych potřebovala. A to nejen proto, že neustále točím tak troje, ale také proto, že když se to rostrhne, maminka zašije. Proč bych to vyhazovala, když nemusím. A tak mám v pražském bytě krabici a půl a doma u rodičů plný šuplík. Spoustu z nich jsem ještě neměla na sobě. Některé mi pravděpodobě jsou malé, buď jsem z nich vyrostla, nebo to nich nezhubla.
Ale když mám ten první týden peníze, proč bych si nešla koupit punčocháče? Hele, v Gatu mají slevy. No tak to si vezmeme alespoň troje. A co velikost? To L/XL mi bude. No to určitě. Je mi to asi pět vteřin, pak se to zašne stahovat dolů. A vy se divíte, proč nosím kraťasy. A když mi to teda není, mohla bych si koupit nějaké jiné, někde jinde. A co že stojí tři kila, vždyť mám přece peníze!
Hele svetr, ten by se mi hodil. Nemám jich málo? Mám to kam dát? Jeden další ještě sněsu, vždyť je ve slevě. Ještě je zima, to unosim. A tak jsem si minulý týden koupila další svetr. K tomu jednomu, co jsem si koupila před necelým měsícem. A těm dalším třem, které mi v šatníku (rozuměj na kupičkách, protože žádný pořádný šatník v Praze nemám) přistály na začátku ledna. A takhle to dopadá. Věcí, kterých mám spoustu, si kupuju stále víc. Ale abych si koupila tílka, která bych vyměnila za ta děravá, to ne. Potřebuju novou podprsenku, ale s tím počkám, až zas půjdeme nakupovat s maminkou. A co že se mi rozlepují ty boty, co jsem si koupila v říjnu. To přece opravit ještě nepotřebuje.
Knižní červ, moučňák
Nestalo se to najednou. Návštevy Levných knih a Antikvariátu Na Rynku patřily mezi mé nejoblíbenější chvíle celého týdne (a ano, opakovaly se týden co týden stejně jako návštěvy místních pizzérií a stánku s kebabem). Jenže pak jsem se přestěhovala do Prahy a NeoLuxor byl na dosah ruky. A objevila jsem BookTube - tu malou část YouTube, kde se hólují a recenzují knížky, dost často žánru Young Adult s těmi krásnými barevnými přebaly. A na BookDepository přece nemusíš platit poštovné, tak co.
No co, co. Nic. Za každou dáš od dvou do čtyř stovek. Chceš si je přečíst všechny, ale pak skončí na jedné s kupiček nebo v druhé či třetí řadě knihovničky a ty zase jdeš do knihovny pro to, co si "přece kupovat nemusíš, když to mají v knihovně". To taky nepřečteš, tak si to jdeš koupit. Nikomu tim přece neubližuješ, jenom svý peněžence. Která ti teď říká, že vlastně nemáš co jíst. Nebo máš, ale radši bys něco jinýho. Třeba bonbóny. Nebo sušenky. Brambůrky? Tak alespoň čerstej rohlík!
A pak se zase jdeš projít do Luxoru a přece tam tu krásnou knížku, kterou sis chtěla koupit už loni nenecháš. A pak napíšeš dobře test, uděláš zkoušku, a chceš se odměnit. Nebo se odměníš hned dvakrát, jednou po tom, co to napíšeš, podruhé když se dozvíš výsledek. Když to dáš, tak za odměnu. Když to nedáš, tak jako cena útěchy.
Já vím, že mám problém. Tohle není normální. Zkoušela jsem přestat, když jsem si řekla měsíc bez knih, vydržela jsem to. Ale pak jsem usoudila, že si přece sem tam něco koupit můžu. Takže si sem tak koupím tu pět, tu deset knížek. A who cares? Opět jenom moje pěněženka.
Vrchní stěžovač a pesimista
Takže tady jsem. S šesti stovkama na příští dva týdny, nezaplaceným nájmem a bez sušenek. Nepůjdu ani Sníst tu žábu ani na Lake Malawi. Lístek na kultúru v podobě přenosu Behind the Beautiful Forevers z NT Live jsem si naštěstí koupila už v lednu. Pořádně si zase uvařím až po 23., pokud si nebudu zrovna kupovat dárky k narozeninám. Tímhle tempem v květnu do Paříže nepoletím...
Pořád tvrdím, jak si najdu práci v Praze, abych nemusela jezdit pořád do Hradce. Ale vždycky když se najde něco, co by se mi vešlo do rozvrhu dvou škol, stane se ze mě srab a řeknu si, že teď ještě ne, třeba příští měsíc. Jsem zvědavá, co mi otec řekně, až po pěti letech nebudu mít ještě ani jeden titul - ale zato rozestudovaný dvě školy, hej! Asi se budu muset nastěhovat do mama-hotelu a doufat, že mě budou živit alespoň doma, když už ne na studiích...
Můžete si všimnout, jak tímhle článkem krásně podrývám název blogu. Je vidět, kolik se toho změnilo od doby jeho založení. Od focení jsem se přesunula ke knihám. Přes fotky jsem sbírala vzpomínky (jestli to je dobře nebo špatně nedokážu posoudit), teď sbírám věci. Chtěla bych se vrátit tam, kde jsem byla, ale asi to jen tak nepůjde. Takže uvidíme, jak to se mnou vůbec dopadne.
