Mikro #74: Coup d'état
Včera si ve Francii někdo hrál na Olgu Hepnarovou (jestli šlo nebo nešlo o útok propojený s Islámským státem nechám ke komentování povolanějším) a dnes sledujeme coup d’état v Turecku. Mohla bych tady tvrdit, že mě to překvapuje, ale nepřekvapuje. Ani jedna z těch událostí. A mám k tomu jen pár poznámek.
1) To co se stalo v Nice je strašné, ale kdykoli instinktivně přisuzujeme takovou tragédii způsobenou nějakým šílencem islamistické teroristické organizaci, dáváme jim mnohem větší moc. Nad našimi životy a nad světem, ve kterém žijeme. Takovou moc si nezaslouží. Navzdory všemu zlu, které na světě páchají, pokud se jich budeme bát, jakoby už vyhráli.
2) Přestaňte se modlit. Já vím, že by mě to nemělo urážet. Já vím, že moje problémy s náboženstvím jsou jenom moje. Ale idea, že nějaká imaginativní nadpřirozená síla může někomu fakticky a fyzicky pomoci, mě prostě pobuřuje. A teď nemyslím duševní klid, který i instituce jako je církev, pravděpodobně někomu přináší. Myslím tím naprostou prázdnotu těch slov. Modlit se prostě teď už znamená sorry, něco se stalo, chci dál žít svůj život, tak tady napíšu, že se za ně modlím. Nazdar. Už jenom kvůli tomu je mi sympatický hashtag #PorteOuverte, protože se alespoň snaží nějakým způsobem pomoci.
3) Můžete mi vysvětlit, proč to v Turecku nejde demokraticky? Respektive, to že by někdo svrhl Erdogana je mi jedno, naopak to podle obrázku, který jsem si ze všech dostupných zdrojů složila, schvaluju. Ale nemohla by někdy existovat možnost, že další možnost v prezidentském křesle kdekoli po světě je pohroma? A je jedno, jestli se jedná o Erdogana, který si pomalu ale jistě uzurpuje moc a kloní celé Turecko, které je na tom s Islámem už pomalu podobně jako my s křesťanstvím, nebo o někoho jiného (třeba idiota jako je Trump). Nemůžou se prostě na těch židlích střídat lidi, kteří věří v mír bez radikálního omezování osobních svobod občanů jejich nebo kterékoli jiné země?
Já prostě už nevim. Nevim. Nevim.
0 comments:
Okomentovat