Za oknem prší, běží Magion -- Oči jsou pusté, kurty z rána -- Lampa je nejkrásnější lampion -- A ty jsi bílá, černá vrána

Za oknem prší, běží Magion -- Oči jsou pusté, kurty z rána -- Lampa je nejkrásnější lampion -- A ty jsi bílá, černá vrána

  0:30:00    Ester Šebestová

---

Prohlížela jsem fotky, které jsem před pár týdny stáhla z foťáku a musím říct, že jsem mezi nimi objevila perly. Vypadá to, že se snad brzy rozhoupu k úpravě fotek z Berlína, do té doby mám tohle...

Důkazní materiál toho, že moji drazí rodičové opravdu přinesli z mysliveckého plesu celou nohu daňka. To maso bylo výborné, ale pach zvěřiny je o dost jiný, než pach jakéhokoli jiného masa, a ještě teď se mi dělá trochu nevolno, když si na to vzpomenu.

 Poslední lednový den jsme s máti vnikly do vojenského objektu i přes zákaz vstupu - jednak proto, že měli otevřená vrata, druhak proto, že jim chyběla půlka plotu. Objevily jsme tam starou sochu Klementa Gottwalda (Lenin prý skončil v soukromé sbírce) a místní kočku.

Le Kocour pózující v umyvadle, protože se mu chtělo.

Dědova nová fenka, kterou měla babička na výchovu (pche). Jmenuju se Zuzka, ale říkáme jí divoška Jája.

Z nějakého důvodu jsem objevila i fotku D. Hádám, že se rozhodně nechtěla fotit, takže pššt.

Našla jsem několiko fotek z výjezdu v rámci předmětu Kulturní politika. Moc nemám náladu se tím probírat, takže tu mám jen jednu, která mě pračtila do očí.

A v neposlední řadě jsem našla fotky z letošního divadelního festivalu. Taky bych s nimi mohla někdy něco udělat. Tady je alespoň jedno stínidlo.

Read More

But don't you understand? -- The hunger makes the man. -- With all that lies in front of us. -- The world looks so ridiculous to me.

But don't you understand? -- The hunger makes the man. -- With all that lies in front of us. -- The world looks so ridiculous to me.

  0:30:00    Ester Šebestová

---

Snažím se trávit svůj volný čas i jinak než celodenním sledováním Tumblru a hraním Candy Crush Ságy, takže jsem začala poslouchat podcasty. Jednou z jejich výhod je možnost dělat prakticky cokoli jiného a zároveň poslouchat (a ano, i teď zrovna něco poslouchám). Nebudu tvrdit, že zaměření toho, co poslouchám, je nějak zvlášť odborné, většina mých oblíbených podcastů se věnuje populární kultuře. To ovšem neznamená, že lidi, kteří je vytváří, jenom tlachají do větru a že mě informace, které při poslechu získávám, nenutí kriticky přemýšlet nad obsahem toho, co často slepě a nekriticky konzumujeme.

Nedávno jsem objevila kanadskou podcast s názvem Witch, Please, která se, jak název trochu napovídá, věnuju světu čarodějnic a kouzelníků – v tomto případě světu Harryho Pottera a to jak v rámci knih, tak filmů. Hannah McGregor a Marcelle Kosman mluví o postavách z Harryho Pottera, zkoumají jejich projevy a chování pouze na bázi čtení knih a filmů a konfrontují je s akademickými poznatky čtení literatury a filmu a zároveň je srovnávají s unikátní feministickou perspektivou, která nebývá zas tak často aplikována při čtení dětských knih.

Musím se přiznat, že i když jsem s Harrym Potterem vyrůstala, nikdy mi moc nepřirostl k srdci. Co se týče filmů, ani si nepamatuju, jestli jsem viděla všechny – jsem si stoprocentně jistá, že jsem neviděla druhou část posledního dílu, se zbytkem netuším. Takže tahle podcast pro mě není nijak obzvlášť nostalgická, na druhou stranu mi otvírá dveře k poměrně odlišnému vnímání jak knih, tak filmů, a vlastně se mi najednou chce si ty knížky znovu přečíst.

Před pár měsíci jsem díky Amandě Palmer objevila stránku Patreon, která je stejně jako třeba Kickstarter možností pro přímou podporu umělců a všech možných tvořivců, ale na rozdíl od Kickstartru umožňuje podporu konstantní, buď jednou měsíčně, nebo za každý produkt vyslaný do světa. A díky Patreonu jsem objevila podcast s názvem Geek’s Guide to the Galaxy, která každý týden přináší rozhovory se spisovateli, režiséry, vědci a dalšími podivnými postavami světa geeků.

Ještě jsem si neudělala čas na to, abych si poslechla všechny díly (teď jich je něco přes 150), snažím se s nimi držet krok. Jeden z mých nejoblíbenějších dílů byl rozhovor s Kazuo Ishigurem, kterého většina kritiků považuje za postavu seriózní literatury.

Protože ráda ztrácím čas, každé prázdniny trávím několik dní sledováním záznamů ze sanfranciského Comic Conu, svátku všech šílenců posedlých komiksy, filmy a seriály. Posledních pár let se tam rozjela doprovodná akce s názvem Nerd HQ, kam si Zachary Levi zve herce a tvůrce seriálů, kteří se zrovna v tu dobu nacházejí v San Franciscu. Díky Nerd HQ jsem poznala Aishu Tyler, která za Zacha občas zaskakuje jako moderátorka panelu (většinou když jsou na pořadu chlapci ze Supernaturalu).

Aisha Tyler je herečka, ale má také vlastní podcast s názvem Girl on Guy, kam si mimo jiné zve herce (většinou chlapy, ale sem tam i nějakou ženskou) a mluví s nimi o životě, práci, kultuře i všem ostatním. Girl on Guy je jedna z mých nejoblíbenějších podcastů, protože Aisha jako ostřílená komička dokáže ze svých hostů dostat to nejlepší a nejvtipnější.

Poslední podcast, který doporučím, se ke mně dostal skrz různé feministické kanály. Ve First Time, jehož krátká první série měla premiéru o prázdninách, mluví Emma Willmann s různými ženami o jejich první menstruaci, co pro ně znamenalo „stát se ženou,“ o trapných zážitcích a všech ostatních věcech, které se dají o menstruaci říct.

Read More

It is madness -- this normality is madness! -- We are clinging to manufactured crippling constraints...

It is madness -- this normality is madness! -- We are clinging to manufactured crippling constraints...

  0:30:00    Ester Šebestová

---

V době největšího ticha před bouří v podobě velmi ošklivé zkoušky z historie jsem měla tendenci nedělat absolutně nic, proto jsem si v posledních pár týdnech prázdnin stihla dát sezónu a půl Supernaturalu, celou první sérii Agent Carter a po několika dílech Parks and Recreation a 30 Rock. Když pominu právě Supernatural, v jehož poslední sérii zase umřela jedna z mých oblíbených ženských postav, většina věcí, na které se poslední dobou dívám, je značně zaměřených na ženy, jejich vztahy a jejich problémy.

Když jsem se o tom, že jsem viděla Maps to the Stars (David Croneberg, 2014), zmínila babičce, zeptala se mě, jestli se mi ten dokument líbil… Vysvětlit jí, že jde o film zobrazující, poněkud syrově, život v Hollywoodu, bylo snadné. To, že je ten film nejen psychologické drama, ale doslova psycho, ve kterém téměř všichni protagonisté umřou, a po jeho skončení nevíte, co jste vlastně viděli, jsem jí už neřekla. Ještě pořád nedokážu říct, jestli se mi ten film líbil nebo ne. Je to obraz světa, ve kterém tajemství zabíjejí, a mediální image znamená víc, než vlastní rodina. Navíc mám pocit, že s blížícím se vyvrcholení se Mapy ke hvězdám změnily ve změť podivných scén, které směřují k finále ještě podivnějšímu, roztřepanému a roztříštěnému.

Jak už jsem zmínila, v hlavní roli tu jsou ženy, každá s vlastním osudem, který ve všech případech končí tragicky. Ústřední postavou je osmnáctiletá Agatha (Mia Wasikowska), která strávila posledních pár let v ústavu na Floridě, kde se „léčila“ z pyromanie. Její matka (Olivia Williams) léta skrývala hrozné tajemství a konfrontace s Agathou ji na klidu v duši nepřidá. Agathin otec (John Cusack) je psychologem a v jeho péči je i Havana (Julianne Moore), stárnoucí herečka, která se snaží vyrovnat se vztahem ke své mrtvé matce, kterou by ráda hrála v životopisném snímku. Všechny tři ženy mají svá tajemství, která se pro ně stávají osudná.

Od chvíle, kdy jsem si poprvé pustila Frances Ha, mám potřebu vidět všechny filmy s Gretou Gerwig. Samozřejmě, že jsem ještě neviděla ani jeden, až do teď. Film Lola Versus (Daryl Wein, 2012) zaznamenává rok v životě Loly (Gerwig) od dne jejích devětadvacátých narozenin přes žádost o ruku, rozchod pár týdnů před svatbou až do oslavy třicetin.

Když něco amerického označíte jako komedie, obvykle se očekává veselá vtipná změť krásných lidí, kteří se skvěle baví a budou bavit i vás. Když je to ale nezávislá komedie, většinou vám jako komedie nepřijde. Stejně jako postavy Leny Dunham, Lola je chvílemi vaše nejlepší kamarádka, občas vy a často také osoba, kterou se všech na světě nejvíc nenávidíte. Lola je ve vztahu, Lola se baví, Lola brečí, Lola na všechny řve a cítí se ukřivděně a Lola oslavuje svoji nově nabytou nezávislost.

Tomuhle filmu můžete vytknout cokoli, a vždycky se nějak trefíte. Záleží totiž na tom, co od něj očekáváte. Podle některých Gerwig ještě není schopná sama utáhnout film, aniž by jí v tom štáb a herečtí kolegové pomáhali, podle mě tady ale není potřeba co táhnout. Tak jako u některých nezávislých českých filmů se i v americké nezávislé produkci objevuje tendence nevyplňovat hluchá místa, což často působí jako nedostatek hereckého umu či nepovedený střih. Osobně bych ale řekla, že je to styl, který mé generaci sedí – působí totiž opravdověji.

Ve filmu, který je označován jako „abortion rom-com,“ Obvious Child (Gillian Robespierre, 2014), je kromě ústředního romantického vztahu důležité také vztahy hlavní postavy Donny (Jenny Slate), stand-up komediantky, jejímž hlavním tématem jsou vztahy a její vagína, se svou spolubydlící Nellie (Gaby Hoffmann) a se svou matkou.

Důraz na přátelství by se podle Sharon Marcus dal přirovnat k viktoriánské představě přátelství, mezi přítelkyněmi se sdílí a řeší vše okolo, Nellie s Donnou sdílí svůj příběh o potratu, což je jeden z klíčových momentů celého filmu. Stejně tak Donnin vztah s matkou, který není vždy ideální, ale dceřino neplánované těhotenství je nečekaně sblíží.

Na filmu Tiny Furniture (Lena Dunham, 2010) je jasně zřetelný rukopis Leny Dunham, ačkoli je poměrně odlišný od Girls. Nebudu soudit, jestli je Tiny Furniture lepší než Girls, protože jejich dynamika je úplně jiná. Hlavní postavou, kterou sama Dunham hraje, je Aura se vrací domů po ukončení studia a snaží se znovu sžít se svou matkou a sestrou.

Vztahy mezi ženami v Tiny Furniture nejsou ideální, ať už je to teenagerská rebelie Auřiny sestry, toxické přátelství s kamarádkou s dětství Charlotte (Jemima Kirke, jejíž postava je do jisté míry podobná Jesse, kterou hraje v Girls) nebo Auřin vztah s matkou. To všechno se dovíjí pomalým tempem, stejně tak jako život mnoha mladých lidí, kteří se po ukončení školy rozhodují, co budou dělat se svým životem.

tl;dr verze: Viděla jsem čtyři filmy – Maps to the Stars, Lola Versus, Obvious Child a Tiny Furniture. Všechny stojí za zhlédnutí!

Mimochodem: Zjišťuju, že můj konzumentský postoj k filmům a hodnocení omezené na pouhé líbí/nelíbí se při psaní o filmech opravdu nevyplácí a přísahám, že se polepším. Někdy. Možná.

Read More

Being born is like being kidnapped. And then sold into slavery.

Being born is like being kidnapped. And then sold into slavery.

  0:49:00    Ester Šebestová

---

Cynismus [-nyz-] (dř. též -ism), -mu m. (z řec. zákl.) 1. mravní otrlost; nestoudnost, necitelnost, bezohlednost: klukovský, zločinecký c.; c. protřelého dobrodruha 2. kynismus (filos.).

Podle tetičky wikipedie je cynik člověk, který jedná bezohledně a bez studu, zraňuje city druhých a zesměšňuje to, co ostatní uznávají jako morální hodnoty. Kdo mě zná, ví, že jsem prostě na lidi hnusná, protože mě většinou serou. Cynismus je podle mě panický stav, jakási první obranná reakce organismu proti vnějším vlivům sluníčkářů. Ne každý na to prostě má, být pořád na všechny příjemný. A nejlepší obrana je útok. A ne, opravdu to neznamená, že jsem nešťastná osoba, prostě jenom ráda do lidí šiju.

S cyniky to je ovšem jako se všemi ostatními, ne vždycky vám cynik lidsky sedne. Takže tady jsou nějaké tipy na moji krevní skupinu:

Před pár týdny jsem objevila perlu britské situační komedie, která je jak známo plná cyniků a people-haterů, dvě série seriálu Vicious. V hlavních rolích homosexuálního páru září Ian McKellen a Derek Jacobi a z úst vypouštějí repliky Gary Janettiho, který mimo jiné psal pro Family Guy a Will & Grace. Postavy Freddieho a Stuarta jde popsat jenom těžko, proto se hodí ukázka jejich jedinečného smyslu pro humor...

Minulý týden se mi do ruky dostal komiks Rudo od Daniela Majlinga. Musím říct, že byl pro mě velmi příjemným překvapením. V několika kratších příbězích Rudo a jeho kamarádi komentují život okolo sebe a náš hlavní hrdina je poměrně často nepříjemný směrem ke svému okolí. Nebudu přehánět když řeknu, že něco tak úžasně upřímného jsem už dlouho nečetla.

 

A abych toho cynismu neměla málo, když si potřebuju spravit náladu, navštěvuju stránku Cynická obluda. Jsem naprosto přesvědčená, že by se na ni měli podívat všichni. Takže padejte, parchanti.

PS: Bez mučení se přiznávám, že moje rozlišovací schopnosti mezi těžkou ironií a cynismem stojí za starou belu. Takže si trhněte.

Read More

'Cause I'm scared, I can't lie -- I don't feel the same inside -- I can't decide if I have the heart to confess

'Cause I'm scared, I can't lie -- I don't feel the same inside -- I can't decide if I have the heart to confess

  15:47:00    Ester Šebestová

---

Pokaždé, když se snažím dopsat nějaký článek, rozhodnu se ho nakonec celý smazat. Motivace cokoli dokončit mi chyběla vždycky, ale mám pocit, že je to čím dál horší. Takže jsem dneska úplně bez nápadu. Když nemáš nápad, nemáš ani konec. A když nemáš konec, nemusíš si dělat starosti s finišováním.

---

Minulé pondělí mi zase začala škola a stačila mi představa, že budu muset něco dělat, abych se po prvním cvičení zvedla a šla pryč. Chtěla jsem se vrátit na odpolední přednášku, ale tašky s nákupem (jídlo, knížky, oblečení, proč to nevzít všechno naráz žejo) byly silnější (těžší) než já. Takže jsem skončila doma a dvě hodiny se regenerovala z těch pochůzek po městě, abych mohla zase něco dělat.

---

Prázdniny byly letos zvláštní. A překvapivě mi na nich nejmíň vadila ta pracovní část. Nejhorší byla ta část "mám se učit, takže nebudu dělat nic, protože bych se měla učit." Takže největší produktivitu (čtení) jsem vykazovala během čtyř dnů strávených v Berlíně. A protože se teď mám učit průběžně, silně pochybuju o tom, že ještě někdy něco přečtu.

---

Před prázdninami jsem si začala psát deník a je to možná ta nejlepší věc, kterou jsem udělala. Sice mi to nebrání trávit hodiny chozením po pokoji a vytvářením nepsaných fanfiction, ale alespoň to někam trochu ventiluju. Navíc si ho píšu v angličtině, takže už se nemusím zaobírat tím, že ty moje výplody fakt někdy nejde přeložit.

--- 

Během prázdnin jsem se možná zmiňovala o Minimalist Challenge, kterou jsem, jak je mým dobrým zvykem, nedokončila. Takže je vidět, že vesele pokračuju v porušování všech předsevzetí, které jsem si kdy dala. Největším problém je pro mě i nadále kupování knížek, i když mám pocit, že jsem se trochu zklidnila. Což ještě neznamená, že jsem po prázdninách neměla problém se se vším, co jsem si stihla za ty tři měsíce na Skaličku natahat, zase vejít zpátky do Prahy. Proto to vypadá, že budu zase vesele odvážet některé knížky na Skaličku, pravděpodobně tak už definitivně rozdělím svoje zásoby na českou a překladovou u rodičů a anglickou v Praze. Stejně mi to nijak moc nepomůže s místem, ale alespoň budu mít lepší pocit.
---

Poměrně nedávno jsem objevila kouzlo indické kuchyně a teď si vesele kuchtím chicken tikka masala při každé příležitosti, která se mi dostane. Uvařit si celý hrnec znamená mít jídlo na několik dní. Dostatek domácího jídla znamená naspořenou poměrně velkou částku, kterou jsem předtím dávala za... bagety z Boulevardu, většinou. Možná proto mám pocit, že se klidním v kupování knížek, zůstává mi víc peněz a já už nemám pocit, že bych je utrácela právě za ty knihy.

---

O víkendu jsem měla v plánu se učit, ale místo toho jsem si, jak jinak, četla. Za to jsem ale poprvé za tři roky začala plně využívat krásy našeho balkónu. Snídaně tam chutná skvěle a to i přes to, že po ránu bývá dost velká zima.

Read More