ES.

ES.

pondělí 20. června 2016

Mikro #49: Les Mis



Udělala jsem největší chybu svého života – podívala jsem na Les Misérables v době, kdy jsem dennodenně sjížděla soundtrack z Hamiltona. A Les Mis jsou teď nic, plytká banální podívaná, která mi nestála za dvě a půl hodiny času.

Asi prostě jenom nemám ráda fňukny (nebo vňukny, jak jim dneska říkám) a v Bídnících jsou prostě ufňukaní všichni. Jackman, Hathaway, Redmane, Seyfried. Všichni. Revoluce je ufňukaná a nemá žádnej říz. To přece není žádná revoluce!

Vlastně jsem si všimla společného tématu muzikálů o revolucích. Chlapi se vždycky všichni vzrušujou nad nějakou revolucí a pak se nad ní rozplývaj v tesknejch áriích. A kdo to pak má poslouchat?

neděle 19. června 2016

Mikro #48: Warcraft



Viděla jsem Warcraft. Neměla jsem o tom filmu žádný iluze, takže jsem nebyla zklamaná. Vlastně si ani nemyslím, že by si to zasloužilo nějaký velký komentáře. Prostě to bylo. Nebylo to horší ani lepší, než jsem očekávala.

Vlastně ani nevím, proč jsem na to šla. Mohla jsem si vybrat něco lepšího, za co vyhodit peníze. Ale měla jsem zrovna náladu na fantasy a Warcraft byl po ruce. Nemyslím si, že by nějaká zásadně vadilo, že tu hru nehraju. Ten svět byl poměrně snadno vysvětlitelnej v prvních pár minutách filmu.

Jen mě fascinovala další zelená bojovnice. Nazelenalá? Orka. Bude mít někdy ženská postava vlastní film, aniž by tam byla jen tak mimochodem, jako love interest, a pak za chlapy vyřešila všechny jejich problémy a ještě za to byla potrestána? To samozřejmě nebylo premisou Warcraft, hodně si tady domýšlím, ale paralela s MCU by tu byla.

sobota 18. června 2016

Mikro #47: Ikea



Včera jsem tu měla mámu s babičkou, tak mám zase chvíli co jíst.

Byly jsme v Ikee, takže mám svíčku, aby mi to doma nesmrdělo.

A navštívily jsme tetičku, takže jsem slyšela spoustu příběhů z babiččina a tetina mládí. Někdy mi ty jejich příběhy přijdou šílený, jindy hrozně vtipný. Teta umí dobře vyprávět a babička se s ní vždycky rozmluví, takže vím víc, než bych se dozvěděla normálně.

pátek 17. června 2016

Mikro #46: Fresh Meat



Začala jsem se dívat na nový seriál. Tedy pro mě nový, Fresh Meat má za sebou už čtyři sezóny.

Je to vlastně jako by Skins vyrostli a nastoupili na vysokou. Musím se přiznat, začala jsem se dívat kvůli Jacku Whitehallovi, který hraje JPho (říkat někomu zkratkou jeho křestních jmen mi už od dob Dallasu přišlo hrozně stupidní). Zůstala jsem asi hlavně kvůli Zawe Ashton, která kraje Vod.

Začít s novým seriálem před dokončením bakalářky se zřejmě vyplácí, necítím se tak bezcílně.

čtvrtek 16. června 2016

Mikro #45: Amnesty



Dnes jsem měla schůzku v české pobočce Amnesty International, přes léto tam budu na stáži. Jsem pravděpodobně nadšenější, než by měla být. Amnesty dělá milion věcí, které mě zajímají, a mimo jiné připravuje Prague Pride, takže budu mít o zábavu postaráno.

Jsem na druhém dnu Hamiltona a konečně jsem doposlouchala i druhé album. Spoiler alert: umřel. Taky jsem tím nakazila D.

Z nějakého důvodu (prokrastinace) jsem si přerovnala knížky, které nejsou v knihovně. A zjistila jsem, že potřebuju další knihovnu. Nebo tři. Bohužel je nemám kam dát, protože pořád bydlím s D. a zatím nemůžu D. vyměnit za knihovnu. Ale to přijde.

středa 15. června 2016

MIkro #44: Hamilton



Začala jsem poslouchat soundtrack k Hamiltonovi. Nemůžu se toho zbavit.

Alexander Hamilton
My name is Alexander Hamilton
And there’s a million things I haven’t done
But just you wait, just you wait...

Za chvíli poslouchání jsem se dozvěděla o historii Spojených států víc, než za celou školní docházku. Po několika rozhovorech s Lin-Manuelem Mirandou jsem zjistila, že sestry Schuylerovi, hlavně Angelica, jsou jedny z nejzajímavějších postav americké historie a já si prostě chci přečíst všechny ty dopisy, které napsaly. A všechny Hamiltonovi dopisy a pamflety. Doufám, že to brzo odezní, jinak si budu muset pořídit tu tlustou biografii Alexandera Hamiltona od Rona Chernowa a přečíst si jo.

úterý 14. června 2016

Mikro #43: Google



Google+ mi stále posílá „stránky, které by vás opravdu mohly zajímat“ jako bych snad někdy jejich emaily otevřela.

Můj love/hate relationship s Google Scholar postoupil do neuvěřitelné roviny. Pokaždé, když potřebuju něco zjistit, nejprve konzultuju Scholar. Pak nadávám, že se nemůžu dostat k článkům, které potřebuju. Pak konzultuju nějakou z databází. Pak znovu nadávám. Další databáze. Nadávání. Pak se opět přesunu ke Scholaru. Z něj pak už je jenom krůček ke googlení všech možných verzí názvů a jmen autorů, dokud se nepřesvědčím, že ne, k tomuhle článku se opravdu nedostanu.

Pak mi Gmail řekne, že moji emailovou schránku nelze z nějakého důvodu momentálně načíst. Googlovské vymoženosti jsou prostě sranda.

pondělí 13. června 2016

neděle 12. června 2016

Mikro #41: The Hunting Ground



„Just because woman says no and you have sex, are you a rapist?“

V rámci prokrastinace jsem se rozhodla pustit si něco na Netflixu. Po prvním dílů Hangover jsem si zapnula The Hunting Ground, dokument o epidemii znásilnění na amerických vysokých školách.

Po tom, co byl minulý týden na internetu zveřejněn dopis oběti znásilnění ze stanfordské univerzity, jejíž útočník byl odsouzen pouze k šesti měsícům vazby a propuštěn po třech. Z nějakého důvodu se soudce staral více o jeho plavecké časy a jeho pocity, než o následky jeho činu, které si oběť ponese do konce života.

Většina vysokých škol kryje útočníky a násilníky a přesvědčuje oběti, aby nepodávaly trestní oznámení. Jedním z důvodů je pověst těchto škol. Dalším, v případě znásilnění na večírcích bratrstev, je množství peněz, kterými bývalí absolventi na vysokých společenských pozicích podporují školy. Posledním je, stejně jako v případě Brocka Turnera, násilníka ze Stanfordu, sportovní kultura, která na univerzitách vzkvétá a kvůli které jsou sportovní hvězdy chráněni před jakýmkoli pošpiněním jejich pověsti.

The Hunting Ground sleduje skupinku dobrovolnic, obětí a přeživších (protože je zde důležitý rozdíl mezi slovy victim a survivor), které se rozhodly pomoci ostatním a vypořádat se se školami, které každoročně zrazují své studentky (a studenty) a odmítají s případy sexuálního napadení a znásilnění cokoli dělat. Podle informací z dokumentu je možné, že pokud se nic nezmění, další školní rok přibyde 100 000 obětí.

Úvodní citát je z archivních záběrů starých několik desítek let, které byly v dokumentu použity. Jak se může někdo vůbec ptát, jestli je sex po explicitním nesouhlasu znásilnění a jestli to z někoho dělá sexuálního násilníka, nechápu. Jak to ale vypadá, je to pořád ta samá otázka.

Můžeme si říkat, že co se děje v Americe, se nás v Evropě netýká. Faktem ale je, že The Hunting Ground je důležitý dokumentární film a neměli bychom ho jen tak přecházet. Protože důsledkem takového chování ze strany univerzit je právě kultura znásilnění (rape culture), které se (celosvětově) nezbavíme, když o ní budeme mlčet.

sobota 11. června 2016

Mikro #40: Pět stran



Konečně jsem se někam pohnula v psaní. Pořád nechápu, proč nejsem schopná napsat víc, než pět stran denně. I kdybych s tím trávila víc hodin denně, než tomu teď věnuji, víc jak pět stran textu prostě nevyplodím.

Je to zvláštní, jsem zvyklá psát desetistránkové seminárky na jeden zátah i se studiem pramenů a obvykle mi to trvá maximálně den a půl. Teď mám napsat padesát stran, za necelých čtrnáct dní mám odevzdávat, což znamená, že nemám ani týden na dopsání prvního draftu, a nejsem schopná pracovat ani jeden celý den.

Nevím, jestli to je počasím, nebo nějakým interním vlivem, ale stále nejsem schopná se soustředit. Přenesla jsem se ale už přes svůj největší blok, takže prostě teď musím psát trochu víc. Na zítřek si věřím. Nemám nic v plánu, takže můžu zůstat doma a psát celý den. Jen se musím přesvědčit, abych vstala brzy a ne až v deset, jako dneska. Kdykoli vstanu brzo, to psaní mi jde lépe od ruky.