ES.

ES.

čtvrtek 26. května 2016

Mikro #24: Neighbors 2



Protože jsem během pár dní zvládla utratit většinu peněz, které mi měly vystačit na měsíc (doplácení všech restů není sranda), nemůžu si zajít do kina. Netflix v mnohých ohledech pomáhá, ještě pořád jsem neviděla Beasts of No Nation, teď se mi ale zachtělo komedie.

A tak jsem si stáhla Neighbors 2: Sorority Rising. Ano, opravdu je to pokračování té šílené komedie Setha Rogena se Zacem Efronem. A ne, tentokrát jsem si to nepouštěla jenom proto, že Efron má fantastický tělo (i když to byl jeden z hlavních faktorů).

Sorority Rising překvapuje hlavně svým nezáměrným feminismem. Katie Barnes pro Feministing popisuje jednu ze scén ze začátku filmu, která je klíčovým momentem, co se charakterního růstu týče: „Potom, co mu řeknou, že frat parties jsou dost sexistické, začně Teddy (Efron) drmolit o tematických večírcích, které zahrnují ženy (CEOs and Office Hoes, pimps and hoes etc). Na jeho tváři je ale najednou vidět, že si to uvědomil. A potom jim sám dá za pravdu.“

Rogenovi filmy se dost často označují jako „bromedy“, ženských postav v nich najdete po málu a žádná z nich není ústřední. Objevují se v nich ale momenty, které dokazují, že si Rogen a jeho scénáristický tým uvědomuje, jak je chlapáctví, které se ve většině amerických komedií objevuje, vlastně stupidní a urážlivé vůči ženám.

Už se těším na nějaké ženské komedie, zejména remake Ghostbusters. Už jenom kvůli tomu, jaká vlna nevole se zvedla ze strany MRA a mužů, kteří nechtějí, aby jim ženy sahaly na jejich dětské hrdiny.

středa 25. května 2016

Mikro #23: Komiksy



Konečně mám peníze, abych si obnovila předplatné na Netflix a oni se mi pěkně pomstili. K dispozici druhá série Penny Dreadful, kterou jsem ještě neviděla, už nějakou dobu je online Orphan Black a Chelsea Handler má novou show. Peklo.

Protože trávím většinu času, který bych měla trávit psaním, bezcílným bloumáním po internetech, dělám alespoň něco pro svoje dobro – čtu komiksy. Poslední dobou jsem se zbavila několika komiksů z toho fantastického marvelovského Ultimátního Komiksového Kompletu a teď mám peníze si koupit něco nového.

Včera jsem si chtěla koupit Zátopka, ale nakonec jsem zvolila Mou knihu Vinnetou, protože jsem kolem ní chodila od doby, kdy vyšla. Včera jsem ji viděla v Kaprovce, vzala ji do ruky a už nepustila. Dneska jsem ji dočetla a vřele doporučuju. Nejen kvůli vizuálu, ale i kvůli příběhu. Je úžasná.

Kdybyste mě chtěli zbavit nějakých dalších komiksů, prodávám je na Aukru. Kdybyste byli hodně milí, hodní a usměvaví, tak můžete dostat slevu. Možná :P

úterý 24. května 2016

Mikro #22: Déšť



Včera jsem byla v Knihovně Václava Havla na akci s názvem „Generace Y – Havlovy děti“. Když vidím své vrstevníky, kteří se zajímají o dění kolem sebe a snaží se ho aktivně měnit, přestávám mít pocit, že to s touhle zemí jde z kopce.

Nemám radost z toho deště v Praze. Teda, neměla jsem ani radost z toho extrémního vedra v Hradci, ale teď už je mi zase zima a nemůžu se přes den vyvalit na balkóně, což je největší tragédie.

Začínám být ve skluzu se vším, nejsem schopná se soustředit a jsem jenom schopná číst více či méně hloupé články v časopisech. A poslouchat The Weeknd. Pf.

pondělí 23. května 2016

Mikro #21: Nostalgie




Včera jsem četla dopis, který babičce napsala její sestra těsně před tím, než minulý týden nastupovala do nemocnice. Vzpomíná v něm na dobu, kdy byly děti, jak doma zpívaly a dokonce jí píše texty písní.

Tak si říkám, jestli budu někdy někomu taky psát dopisy, až mi bude přes sedmdesát. Nebo jestli už budeme absolutně ignorovat ruční psaní a chrlit si emaily. Nebo se budeme dorozumívat pouze v 140 znacích. Budeme ještě tendenci psát někomu pětistránkový dopis?

Další věc, která mě při přemýšlení nad touhle nostalgickou epizodkou života mé rodiny zarazila, je samota. Moje babička je nejstarší ze tří sester. Prostřední, Irena, před pár lety zemřela na rakovinu. Babička má ale pořád svou nejmladší sestru. Někoho, kdo ji zná celý život. Matka má bratra a hromadu bratranců a sestřenic, se kterýma jako dítě trávila každé léto. Ale koho mám já? Kamarády? Vždyť s těmi, kteří mě znají nejdéle, se potkávám jen zřídka. A ti, kteří mě znají nejlíp, mě neznali jako dítě. Všichni moji příbuzní jsou mi více či méně vzdáleni. Tak komu mám za padesát let psát dopisy já?

neděle 22. května 2016

Mikro #20: Změna



Včera jsem po dlouhé době (letech) viděla a slyšela Mydy Rabycad. Zapomněla jsem, jak mi jejich koncerty scházely – hudebně, vizuálně, atmosférově.

Pořád přemýšlím, jak jsme se všichni za těch pár let, co jsme v Praze místo v Hradci změnili. Někteří hodně, někteří méně. Někdy si připadám jako jediná, kdo stále lpí na starých přátelstvích a nesnaží se utíkat někam dál. Dál do světa. Dál k lidem, které bych chtěla znát místo těch, které už znám.

Čtyři roky zpátky jsem to myslela vážně s kariérou koncertní fotografky, s kariérou novinářky. Teď nic neplánuju. Když sním, tak jenom mimo svoji realitu. Možná přeháním, možná mě stavy úzkosti nezasahují takovou mírou, jakou si myslím. Možná jsem jenom obyčejný srab a moje psychická labilita s tím nemá co dělat. Moje kdyby se ale zásadně změnilo a uteklo od jakýchkoli šancí k naprosté fantazii a já nejsem sto s tím něco dělat.

sobota 21. května 2016

Mikro #19: EKG



Včera jsem byla na EKG, tématem byl tentokrát sport. Usoudila jsem, že to bude pravděpodobně jediná sportovní činnost, kterou po sledování hokeje tenhle rok budu provozovat.

Jak jsem se ale dozvěděla, sportuji vlastně každý den. Nejtypičtější outdoorová aktivita je podle Rudiše s Malijevským chůze na tramvaj. Když si vezmete, jak často tramvaj nebo autobus dobíháte na poslední chvíli, sportu máte každodenně víc než dost.

Navíc, pokud počítáme i indoorové aktivity, už byste si mohly odpočinout. Včera v Arše jsme všichni kolektivně provozovali aktivitu jménem cesta na bar. Takže se zase jednou cítím líp, že jsem udělala něco pro svoje zdraví.

Už se těším na další EKG, i když musím čekat až do října.

pátek 20. května 2016

Mikro #18: Paměť



Projížděla jsem se dneska ráno autobusem na cestě od alergoložky a vymyslela jsem si téma pro dnešní příspěvek. Protože jsem hrdinka a razím heslo „hlava mapa“, neobtěžovala jsem si ten nápad zapsat.

Nijak mě moje zapomnětlivost nepřekvapuje, žiju se sebou dost dlouhou dobu na to, že pokud nemám schůzku napsanou alespoň na třech různých místech, pravděpodobně na ni nedojdu. Trochu mě ale mrzí, že se nemůžu znovu zamýšlet nad tématem, které bylo bezpochyby naprosto geniální.

Ráda bych našla způsob, kterým budu omlouvat svoji nečinnost v rámci psaní bakalářky zapomnětlivostí místo věty „udělám to zítra“. Kdybych si snad byla schopná zapamatovat, ve které dny mám jiné plány než jít do knihovny, někdy bych do té knihovny třeba došla. Tímhle stylem se mi jeden den nechce, druhý jdu v nějakou šílenou hodinu k doktorovi, takže mám den roztříštěný, a další den mám několik různých činností najednou. Takže třeba příští týden, hm?

čtvrtek 19. května 2016

MIkro #17: Komplimenty


Paní s kočárkem, které jsem minulý týden v knihovně držela dveře, mi řekla, že mi to sluší. Měla jsem zrovna den blbec, ale jediná věta mi dokázala zvednout náladu víc, než zmrzlina.

V pondělí si ke mně v autobuse přisednul člověk a pochválil mi punčocháče. Následovala sice několika minutová přednáška o budoucnosti 3D potisků, i přesto mi to udělalo radost. Nemám ani nejmenší potřebu poslouchat komentáře cizích mužů, kteří mají potřebu sdělit mi něco o mém oblečení nebo vzhledu. Na druhou stranu si nemyslím, že kompliment je nutně projevem sexistické potřeby být slyšet za každou cenu.

Možná bychom k sobě všeobecně měli být milejší a chválit se. Ať už se jedná o oblečení nebo o pracovní úspěch, pozitivní ohodnocení, pokud není zbytečně povýšenecké, nejen potěší, ale také motivuje.

Mimochodem, věděli jste, že se chystá remake Rocky Horror Picture Show, ve kterém bude hrát Laverne Cox? Nemůžu se dočkat!

středa 18. května 2016

Mikro #16: Konzultace




O tom, že usilovně píšu bakalářku, jsem se už zmiňovala. K tomu se váže další stresové téma – konzultace.

Podobně jako návštěva lékaře je konzultace naprosto nezbytnou záležitostí. Znamená to ovšem další kontakt s lidmi. Ráda bych někdy šla na konzultaci s pocitem, že mám co říct a že jsem udělala kus práce, u kterého je o co se opřít.

Konzultace mi ale stejně jako psaní emailu dává pocit, že jsem úplně k ničemu a že se mnou vedoucí práce jen marní čas. Připadám si nepřipravená, v hlavě mám duto a nejsem schopná formulovat svůj názor do souvislých vět. Přitom je to tak jednoduché! Dopadá to sice dobře, odcházím s novou chutí do psaní a snad mám v hlavě i jasněji. Jen bych chtěla necítit se den předem mizerně.