Mikro #59: Sériová monogamie
Iva Roze v článku pro Newsweek píše, že „být ve vztahu je v Česku záležitostí statusu. Všichni,, kdo za něco stojí, někoho mají.“ Přijde mi to zvláštní a připadám si divná, nicméně většina mých známých, kamarádů a spolužáků opravu permanentně někoho má. Nebo možná průběžně.
I při minimálních pozorovacích schopnostech je zřejmé, že sériová monogamie je v Česku podstatnou částí lidského života a spousta lidí upadá po rozpadu vztahu do depresí právě v případě, že si někoho nenajde během několika málo dní. O tom, zda si lidé opravdu hledají dalšího partnera před ukončením předchozího vztahu (podobně jako v zaměstnání) by se dalo polemizovat. Znám takových lidí jen velmi málo a nerada bych paušalizovala při popisování takového člověka.
Celkově mi ale tahle hysterie kolem vztahů přijde směšná. Chápu, že člověk je tvor společenský, ale opravdu nejsme schopni fungovat jako individuum až do míry absolutní nezávislost, byť dočasné? Jako osoba, která v těch průměrných 16 letech nevstoupila do prvního vztahu a až do současnosti vlastně žádnou takovou potřebu neměla, si začínám vážně připadat divná. A po dlouhodobé introspekci jsem zjistila, že je to právě předpoklad vztahu, ať už dlouhodobého či krátkodobého, který ve mně způsobuje panickou hrůzu při pomyšlení na fyzickou i duševní intimitu. A zrovna v tomhle případě si nemyslím, že to má co dočinění s mým feminismem.
