ES.

ES.

pátek 10. června 2016

Mikro #39: Kafe



Až do svých devatenácti jsem nesnášela kafe. Pak jsem s máti odjela na deset dní do Irska a všechno se změnilo.

Teď bez kafe nedám ani ránu. Teda někdy dám, ale obvykle si ráno hrnek udělám. Ani ne tak na probuzení, jako spíš na uklidnění.

Protože mi došla káva, kterou jsem měla namletou z domova (Kolumbijská), melu si teď po nocích v ručním mlýnku, abych měla na ráno (Jáva a Sumatra). Tajně doufám, že budu schopná se probudit brzy ráno a začít psát, moc šancí si ale nedávám.

čtvrtek 9. června 2016

Mikro #38: Odpad



Snažím se ke svému okolí a životnímu prostředí obecně chovat zodpovědně. Nejsem šílenec a nepřeháním to, bezobalové nákupy jsou něco, na co chystám, ale ještě k tomu nedošlo. Jako Bea Johnson pravděpodobně nikdy nebudu. Ale třídím odpad, což je, myslím si, základ.

Proto jsem dnes u popelnic byla dost překvapená. Pán, který své odpadky vyhazovat chvíli přede mnou, poctivě roztřídil plasty a nápojové kartony. A pak, jako by se nechumelilo, hodil do modrého kontejneru na papír tašku plnou směsného odpadu. Zírala jsem na to jako z jara a nějak jsem nebyla schopná to pochopit.

To, že někomu dělá problém třídění, tak nějak chápu. Moji spolubydlící na tom přes veškeré mé snahy nejsou úplně nejlíp. Sama jsem někdy vinna tím, že do směsného odpadu vyhazuju věci, které bych mohla roztřídit, především pokud se jedná o kelímky se zkaženým jogurtem nebo lahve zkyslého mléka. V životě by mě ale nenapadlo to vzít a hodit to k odpadu tříděnému. Přijde mi to prostě jako zhovadilost.

středa 8. června 2016

Mikro #37: Playboy



Jeden z mála zahraničních časopisů, které pravidelně čtu, je Playboy. Obzvlášť teď, když jsou i fotky v něm safe for work.

Playboy má dlouhou tradici a v minulosti pro něj psali ti nejlepší spisovatelé. Samozřejmě, je to časopis, když ukazuje nahotu, ale zároveň ho jde popsat slovem classy. A to co je a bylo adekvátní pro Playboy se v průběhu let dost změnilo. Letos se pánové a dámy z americké redakce rozhodli, že už bylo dost explicitní nahoty a vulgárních fotografií, které nenechávají nic fantasii.

Takže jaký je americký Playboy teď? (Ten český podle šéfredaktora odmítá převzít stejný postup, těžko říct, jestli se jim to vyplatí.) S oblibou říkám, že je to nejlepší ženský časopis. Protože stejně jako ženské časopisy píší o mužích, Playboy píše o ženách. Ale způsobe, který je mi mnohem příjemnější, než třeba u Elle. Zaměstnávají teď vůbec docela dost redaktorek a hlavně fotografek. Většina fotek, které se objevila v posledních třech číslech, má lehký retro nádech. Celkově mi přijde, že změnou nejen přístupu, ale i tonality, je teď Playboy otevřenější. Je to něco, co bych se ani nestyděla koupit si u stánku. Hlavně proto, že je to kvalitní čtení a fascinující prohlížení (no kidding, ta lehká erotika mě vážně baví).

úterý 7. června 2016

Mikro #36: Knihovna



Slečna medička (soudě podle učebních materiálů) si právě našla jednu z nejtlustších knih o umění, které se zde v knihovně povalují. Vzala si ji, aby si měla čím podložit mobil.

Napsala jsem si seznam věcí, které bych ráda dne udělala, a místo toho abych se věnovala té hlavní – psaní bakalářky, dělám všechny ostatní (podcast k poslechnutí, články k přečtení, email k napsání…). Naivně jsem si myslela, že dne bude dobrý den na psaní, ale zatím to tak nevypadá. Možná bych tu musela být až do večerních hodin, kdy se to tu vylidní a já získám pocit větší jistoty a klidu v duši. Ale kdo to tu má vydržet?

Největším problémem je vždycky začít. Celkově mi psaní bakalářky přijde jako nejnudnější věc na světě a i když to pro mě není nijak těžké (viz můj pověstný um vaření z vody), hrozně se mi do toho nechce. Jenže když to nechám všechno na poslední chvíli, budu se zbytečně stresovat a to já nechci. Nemám ten stres ráda. Nedělá mi dobře. Špatně spím, jím nezdravě a pak mi je z toho špatně. Takže bych teď ráda udělala abrakadabra a napsala alespoň hloupou stránku textu, kdyby to šlo. Prosím prosím, smutně koukám.

pondělí 6. června 2016

Mikro #35: Informace



Spolubydlící se před nedávnem od svého amerického profesora dozvěděla, že nemá cenu sledovat americké volby optikou českých médií. Takže to nedělám, vlastně s žádnými informacemi, které se týkají Států.

Mám několik oblíbených kanálů, které sleduji. Některé z nich spadají do kategorie „fake news“, které jsou dnes už ovšem poměrně seriózním zdrojem informací. Mou oblíbenou stále zůstává The Daily Show. I když byl Jon Stewart jedinečný a neopakovatelný, Trevor Noah odvádí velmi dobrou práci. Všichni lidé, kteří z tohohle kolotoče vzešli, jsou skvělí. John Oliver v Last Week Tonight má za sebou skvělý tým investigativních novinářů a zaměřuje se na delší, větší zprávy. Stephen Colbert se přesunul ze svého Colbert Report na post v Late Show, ale politice se věnuje stále. Samantha Bee je první ženou se svou vlastní Late Show, navíc se neobtěžuje s celebritami a jde rovnou k věci. Ve světě late night se navíc teď pohybuje i Seth Meyers, který přišel z SNL. Je to skvělá společnost, která se hrabe v politice vtipným a zároveň informativním způsobem.

Když zůstaneme u vtipů, je tu ještě Bill Maher. Je to trochu sexista, svůj ateismus předhazuje lidem stejně často jako vegan, ale jeho nekorektní humor a zajímaví hosté v podobě panelu, který diskutuje důležitá témata, stojí za sledování. Co se tradičně netradičních zpráv, sleduju hlavně The Young Turks. Myslím, že už jsem se o nich zmiňovala. Je to největší online televize fungující především na youtube a je to jedna z mála, která se nekřižuje svou objektivitou a rovnou vám naservíruje jasný názor, který je ovšem podložený fakty. Dobře se kouká na to, když se někdo neschovává za názor své mediální společnosti.

neděle 5. června 2016

Mikro #34: Hrnky



Měřítkem kreativity ve filmech obvykle bývá počet hrnků od kávy, které se povalují po okolí. Nikdy jsem to moc nechápala, protože jsem pila jenom čaj a dokud jsem bydlela u rodičů, vlastnila jsem jeden celý hrnek, ze kterého jsem je pila všechny.

Teď už to chápu. Samozřejmě, nejde tam ani o kávu, ani o čaj. Kreativita je ale spojována s nepořádkem, což je podmínka, kterou splňuji. Člověk, který tvoří, nemá zájem o nic jiného, než o svou tvorbu, a nemůže se obtěžovat s umýváním nádobí.

Já jsem na tom trochu jinak i teď. Protože jsem člověk, který s oblibou prokrastinuje, i na umývání nádobí se najde čas. Ale obvykle umývám jenom nádobí, se kterým se dopracuju až ke dřezu. A některé věcí, hrnky, skleničky a talíře, prostě zůstanou zapomenuty po cestě. Několik z nich na stolku, který přetéká papíry a serepetičkami, které není kam dát. Některé na zemi mezi kupami knih a poznámek. Některé na podivných místech, na kterých jsem je zapomněla cestou z jedné místnosti do druhé. Nic z toho není o stavu mé kreativity. Všechno se to odvíjí od stupně roztěkanosti, na kterém se právě nacházím. Kdybych to měla počítat podle filmových poměrů, jsem jedna z nejkreativnějších osob pod sluncem.

sobota 4. června 2016

Mikro #33: SCUM



Alergie se u mě zase začínají projevovat v množství větším než malém. Možná bych si měla pamatovat, že musím celé léto pravidelně brát prášky, jinak vážně nevím, co s tím.

Kombinace alergie a menstruace je vždycky nepříjemná záležitost, takže jsem dnešek trávila povalováním se. Což se samozřejmě podepsalo na mé (ne)produktivitě. Už jsem zase v divném polospánku.

Včera to bylo 48 let ode dne, kdy radikální feministická radikálka Valerie Solanas postřelila v The Factory Andyho Warhola. Pokud jste o ní nikdy neslyšeli, je to věčná škoda. Solanas byla jednou z žen, které nenávidí muže – takže z té skupinky, která dává feministkám špatné jméno. Solanas se s Warholem nepohodla kvůli jejímu scénáři, který W. údajně ztratil, a celkově se cítila zrazená. Koupila si zbraň a pokusila se Warhola zabít. Později jí byla diagnostikována paranoidní schizofrenie. Kdybyste měli alespoň trochu času, sežeňte si její SCUM Manifesto (zkratka pro „Society for Cutting Up Men“). Z mého pohledu je to hodně zajímavý text, který ukazuje odvrácenou stranu feminismu.

pátek 3. června 2016

Mikro #32: Páteček



Dneska jsem si šla cvičně udělat přijímačky na Mediální studia. Byly dost vtipné.

Ne že bych předpokládala, že budu něco z celého obsahu učiva a všeobecných znalostí umět. Ale byly tam některá vtipná cvičení, ve kterých se objevovala spojení „kakaová skvrna o velikosti mexického dolaru“ a podobně.

Ty přijímačky pro mě byly vlastně jednou z mála možností, jak se potkat s Evičkou a Jardou, protože nikam nechodím a nic nedělám a s nikým nekomunikuju. Celkově mám z dneška dobrý pocit. Udělala jsem pro jednou, co jsem měla v plánu, viděla jsem lidi, které jsem chtěla vidět. Všechno mi dnes vychází.

čtvrtek 2. června 2016

Mikro #31: Rom-coms



Myslela jsem si, že z teenagerských romantických komedií jsem už vyrostla. Tak asi ne.

Viděla jsem většinu pochybných amerických romantických komedií, které vznikly na přelomu devadesátých a nultých let. Většinu z nich jsem nesnášela, ale je na nich něco nesmírně uklidňujícího. Vlastně asi stejně jako na četbě romancí, jak jsem se dozvěděla ve svém studiu textů na bakalářku. Zjistila jsem ale, že mám ve znalostech romantických komedií a teenagerských filmů velké mezery.

Většinu těch mezer charakterizuje jedna osoba – Molly Ringwald. Nepřekvapilo by mě, jestli jste o ní v životě neslyšeli. Mě to jméno taky nic neříkalo. Ale teď už mi to došlo. Je to jedna z osob, které hrály v The Breakfast Club (který jsem ještě neviděla) a, co je pro mě momentálně důležitější, ústřední postava Sixteen Candles a Pretty in Pink. Jestli si myslíte, že Mean Girls jsou prototypem správných dívčích komedií, pak jste ještě neviděli nic z osmdesátek. Byla to totiž pro tenhle žánr nejlepší doba – skvělá hudba, výborně pochybná móda a vyvážená kombinace drzosti a otevřenosti co se sexuality týče. Vážně mě to překvapilo.

A taky jsem si pustila The Pick-Up Artist. Kombinace Molly a Roberta Downey, Jr. je naprosto jedinečná!

středa 1. června 2016

Mikro #30: Romance



Dnešek plánuji opět strávit v knihovně. Na pořadu dne v teoretické části mé bakalářské práce je romantická láska v literatuře.

Ještě nedávno jsem i říkala, že jsem vlastně z romancí asi vyrostla. V knihách teď hledám něco jiného, než vztahy mezi muži a ženami. Na druhou stranu je to pořád atraktivní – románky se čtou rychle, určité uspokojení přichází okamžitě, nemusíte nad nimi přemýšlet a vůbec jsou dobré k oddechu.

Možná bych si měla teď nějaký takový románek půjčit z knihovny, rozhodně by se mi to hodilo. Jenže když se zabýváte nějakou beletrií v bakalářské práci, možná je lepší si do toho žádnou jinou neplést. Takže teď do toho čtu sem tam poezii. A komiksy. A někdy i nonfikci – mimo té, co musím přečíst k teoretické části. Jsem s teorií k bakalářce už skoro hotová a až teď jsem si uvědomila, jak mě to hrozně bavilo. Asi jsem divná, ale teoretické práce byly jednou z mých nejoblíbenějších věcí v rámci vysokoškolského studia. Tak doufám, že jsem to teď úplně nezkazila.