Mikro #92: Spectre
Nemám ráda ospalé dny. Proti mé vůli mě nutí dělat méně, než bych chtěla nebo potřebovala. Dnešek jsem vyhlásila neproduktivním dnem hned v momentě, kdy jsem se probudila. Posledních pár dní se mi k ránu zdají dost šílené sny, ze kterých si obvykle nakonec pamatuju jenom zběsilí úprk, a dneska to nebylo jinak.
Zvládla jsem se dnes ale podívat Spectre. Konečně. Po Skyfallu jsem se na další bondovku těšila, i když je s Craigem. Nějak jsem ale prošvihla premiéru a všechna promítání, a pak jsem na celý ten film zapomněla. Dneska nastala ta správná chvíle, kdy jsem měla vidět tu revoluční parádu, kde se poprvé Bond Girl/Woman stala ženská 50+. Pche, pěkná revoluce.
Monica Bellucci na plátně strávila všeho všudy čtyři minuty a to jenom proto, aby nám agent s povolením zabíjet dokázal, že mu nevadí přefiknout starší babu, když z ní přitom dostane informace, které hledá. Je krásně vidět, že když je ženská po padesátce fit a má na sobě vrstvu neslíbatelné rtěnky, Bondovi na těch pět minut stačí.
To, že Bellucci za chvíli vymění za Léu Seydoux. Kvůli které očividně sekne s nula-nula-sedmičkou. Nebudu předstírat, že není milé pro jednou vidět Bond Girl, která kvůli nějakému hloupému Britovi neskončí s kulkou v hlavě. Je to fajn. Ale to neznamená, že když jeden sexy štěk dáte ženě, které není pětadvacet, že to hned můžete považovat za feministický výplod.
Over and out.
