And oh my love remind me, what was it that I did? Did I drink too much? Am I losing touch? Did I build this ship to wreck?
Čtu Macochu Petry Hůlové, kterou jsem před pradávnou dobou (tj. nepamatuju si kdy) dostala od slečny Ev, myslím, že k narozeninám. Odkládala jsem jí a začínala zas a znovu a najednou mi přišlo, že bych si ji měla přečíst, v rámci hromadného čtení všeho, co si můžu z Prahy odvézt zpátky do Hradce, teda pardon, na Skaličku. A neřekla bych, že by mě nějaká knížečičička od Torstu z mé hromady nepřečtených knih a uniklých příběhů nějak vytrhla, ale něco lepší než nic. A pořád si nejsem jistá, jestli se mi to líbí nebo ne, Hůlová je pro mě možná neproniknutelná, nečitelná, ne… Prostě jí možná nemám ráda, ale jsem ochotná ji párkrát zkusit, protože je důležité číst knihy, které nás štvou a nemáme je rádi, ale není to tak důležité, abychom toho ztráceli léta života. (Takže se to dovoluje jenom u těch extrémně krátkých.)
Dostala jsem se sotva na třicátou stránku a ženská, co řve z balkóna svoje životní moudra a neštěstí, zrovna přemítá nad dětskými tábory a tak jsem začala přemýšlet taky, možná proto, že je zima a já potřebuju alespoň na chvíli předstírat, že je mi teplo. Nebyla jsem dítě, co by léta jezdilo na stejné místo se stejnými lidmi, a ani moje historie škol v přírodě a kolektivního výletničení není nejlepší.
Vzpomínám si na školku, kdy nás jednou odvezli někam daleko, nebo to alespoň bylo daleko pro pětiletý dítě, a že se mi stýskalo. A potom, co jsem zjistila, že se díky nemoci můžu dostat pryč, jsem si po vzoru úspěšnějších kolegů stýskáním vybrečela střevní chřipku a jednu noc pozvracela všechno v dosahu. A pak jsem jela.
V páté třídě jsme jeli na školu v přírodě, pamatuju si toho ještě míň než ze školky. Zážitky asi nebyly dostatečně silné, aby zanechaly stopy. Vím, že tam byla nějaká romance, a kdosi někomu vyznával nesmrtelnou lásku před místními záchodky. Ale protože to bylo „v přírodě“ a to obvykle znamená aktivity, radši jsem onemocněla, nejspíš rýmičkou. A pak jela. Někdy v té době se matinka s tetinkou rozhodly, že by pro mě a sestřenku (v té době jsem jí tuším titulovala Raduší Beruší) bylo nejvhodnější jet na týden na jakýsi tanečně pohybový tábor. To bylo ještě v době, kdy jsem nevěnovala veškerou svoji energii četbě, a proto si pamatuju, že jsem se většinou nudila, zatímco si sestřenka četla Pýchu a předsudek. Pamatuju si to dlouhé mučení pohybem, ale co bych za to teď dala, za houpej aerobik, při kterém by mi nevypadávalo koleno. Tenkrát jsem se ale vymlouvala na kotník a řekla bych, že jsem někde měla nějakou alergickou reakci. Ale nejela jsem nikam. Pamatuju si, že sestřenka mi potom předala Pýchu a předsudek jako štafetu, ale mě trvalo rok, možná dva, než jsem se dokopala k tomu nechat se uchvátit zázrakem jménem Austenová.
V šest třídě, na další škole v přírodě, jsem měla pocit, že bych to snad mohla vydržet až do konce. Ale protože jsem to já, nemohla jsem se obejít bez alespoň jednoho zakopnutí, tak malého, že mi následný pád jenom vyhodil koleno. Ale protože nějakej úraz nikoho nezajímal, šla jsem s opuchlým kolenem s ostatníma na štreku, pomalu jako poslední, ale že prý to zvládnu, tak jsem se opírala o klacek cestou z kopce a vzdala to kvůli bolesti v polovině cesty někam, netuším moc kam, a šplhala se svým klackem ten kopec zase zpátky. A pak jsem jela.
V hradecké nemocnici mi pak z kolena tahal můj oblíbený dětský doktor místo vody krev a já trávila prázdniny s nohou v ošklivé fialové ortéze. Ten rok jsem poprvé měla jet na tábor pro policejní parchanťata, a nejela jsem nikam. Nejela jsem ani v sedmičce na lyžák, protože kolena a lyže zas tak dobře k sobě nejdou. Ten rok jsem ale jela na tábor, protože tatínek (té doby v pozici údržbáře) si postavil hlavu a já se musela socializovat. První běh, na který jsem navíc musela odjet s předstihem, protože proč nepřijet s protekčníma? Co na tom, že všichni protekční byli v jiném oddíle než já a já se musela stěhovat s buňky do buňky? A přežila jsem celých osmnáct dní živá, jen nějakou dobu jsem si poležela na zdravotním, protože bych to nebyla já, kdybych nebyla alespoň nemocná…
Rok na to jsem tam jela zase, tentokrát jsem přijela o pár dní déle, protože to byl rok, kdy do Hradce přesunuli Rock for People a tam já prostě musela. A tábor jsem taky přežila, cesty do Proseče a bojovky i nocování pod širákem. A vzhledem k tomu, že si pamatuju samotku místo celodeňáku, dost možná jsem zase byla nemocná. A schytala jsem tam svoje první klíště. Od té doby jsem na táboře nebyla. Ani se podívat, stejně jako to dělají ostatní ochechule, nebo do kuchyně, což by mě prudilo. Moje neschopnost se sžít se s podivným osazenstvem budislavského tábora mi nedovolila se přenést přes svou nenávist k lidem a ze všech svých spolutrpitelek se doteď občas bavím jen s jednou. Prostě máme jiné priority.
V rámci gymplu jsem se hromadným aktivitám přestala vyhýbat, více méně. Ne že bych se nechala donutit jezdit na všechny výlety, ale na jednom podivném, na kterém se na nás hlasitě šeptalo huš huš a někdo hrál pochybnou hru pod peřinou (už si radši nepamatuju, co to bylo) a s D jsme se v noci válely na vyhřátém asfaltu. V Nevadě by nás za to nejspíš už zavřeli, je tam zakázáno lehat si na chodník. Pamatuju si z toho výletu taky na absint ve vlaku cestou tam a Dennyho pokutu za boty na sedačce cestou zpátky…
Na lyžák do Alp jsem jela taky, se snowboardem, že to jako zkusím. Tak jsem to zkusila, vyhodila si koleno, a bylo. Nebyla jsem tak úspěšná, abych si zařídila angínu a mohla zůstat v posteli. Zvládla jsem to ale natolik, že jsem se místo sjíždění kopce mohla potulovat pěšky po sjezdovce a fotit. Kdybych tohle mohla dělat pokaždé, když s někým pojedu do Alp, jezdila bych „lyžovat“ častějc, ale tak to asi nefunguje.
Finální školní akcí byl sporťák, z toho výběru se mi dělaly trošku mžitky před očima, ale nakonec padla volba na italské Lignano. S velkým úspěchem jsme celé dny plácali na pláži, a občas jsme také plácali do volejbalového míče, aby se neřeklo, že nic nedělám. Můžu říct, že i když to složení lidí bylo dost zvláštní, nejspíš to je něco, co bych si klidně zopakovala. I když nemám ráda teplo. A moře. A pláž. A pohyb. Ale už to taky je pár let a s dost velkou pravděpodobností si to idealizuju. Ale plumpnutí korkové zátky z lahve od vína se k nám do stanu směrem od toho učitelského opravdu doneslo.
Dostala jsem se sotva na třicátou stránku a ženská, co řve z balkóna svoje životní moudra a neštěstí, zrovna přemítá nad dětskými tábory a tak jsem začala přemýšlet taky, možná proto, že je zima a já potřebuju alespoň na chvíli předstírat, že je mi teplo. Nebyla jsem dítě, co by léta jezdilo na stejné místo se stejnými lidmi, a ani moje historie škol v přírodě a kolektivního výletničení není nejlepší.
Vzpomínám si na školku, kdy nás jednou odvezli někam daleko, nebo to alespoň bylo daleko pro pětiletý dítě, a že se mi stýskalo. A potom, co jsem zjistila, že se díky nemoci můžu dostat pryč, jsem si po vzoru úspěšnějších kolegů stýskáním vybrečela střevní chřipku a jednu noc pozvracela všechno v dosahu. A pak jsem jela.
V páté třídě jsme jeli na školu v přírodě, pamatuju si toho ještě míň než ze školky. Zážitky asi nebyly dostatečně silné, aby zanechaly stopy. Vím, že tam byla nějaká romance, a kdosi někomu vyznával nesmrtelnou lásku před místními záchodky. Ale protože to bylo „v přírodě“ a to obvykle znamená aktivity, radši jsem onemocněla, nejspíš rýmičkou. A pak jela. Někdy v té době se matinka s tetinkou rozhodly, že by pro mě a sestřenku (v té době jsem jí tuším titulovala Raduší Beruší) bylo nejvhodnější jet na týden na jakýsi tanečně pohybový tábor. To bylo ještě v době, kdy jsem nevěnovala veškerou svoji energii četbě, a proto si pamatuju, že jsem se většinou nudila, zatímco si sestřenka četla Pýchu a předsudek. Pamatuju si to dlouhé mučení pohybem, ale co bych za to teď dala, za houpej aerobik, při kterém by mi nevypadávalo koleno. Tenkrát jsem se ale vymlouvala na kotník a řekla bych, že jsem někde měla nějakou alergickou reakci. Ale nejela jsem nikam. Pamatuju si, že sestřenka mi potom předala Pýchu a předsudek jako štafetu, ale mě trvalo rok, možná dva, než jsem se dokopala k tomu nechat se uchvátit zázrakem jménem Austenová.
V šest třídě, na další škole v přírodě, jsem měla pocit, že bych to snad mohla vydržet až do konce. Ale protože jsem to já, nemohla jsem se obejít bez alespoň jednoho zakopnutí, tak malého, že mi následný pád jenom vyhodil koleno. Ale protože nějakej úraz nikoho nezajímal, šla jsem s opuchlým kolenem s ostatníma na štreku, pomalu jako poslední, ale že prý to zvládnu, tak jsem se opírala o klacek cestou z kopce a vzdala to kvůli bolesti v polovině cesty někam, netuším moc kam, a šplhala se svým klackem ten kopec zase zpátky. A pak jsem jela.
V hradecké nemocnici mi pak z kolena tahal můj oblíbený dětský doktor místo vody krev a já trávila prázdniny s nohou v ošklivé fialové ortéze. Ten rok jsem poprvé měla jet na tábor pro policejní parchanťata, a nejela jsem nikam. Nejela jsem ani v sedmičce na lyžák, protože kolena a lyže zas tak dobře k sobě nejdou. Ten rok jsem ale jela na tábor, protože tatínek (té doby v pozici údržbáře) si postavil hlavu a já se musela socializovat. První běh, na který jsem navíc musela odjet s předstihem, protože proč nepřijet s protekčníma? Co na tom, že všichni protekční byli v jiném oddíle než já a já se musela stěhovat s buňky do buňky? A přežila jsem celých osmnáct dní živá, jen nějakou dobu jsem si poležela na zdravotním, protože bych to nebyla já, kdybych nebyla alespoň nemocná…
Rok na to jsem tam jela zase, tentokrát jsem přijela o pár dní déle, protože to byl rok, kdy do Hradce přesunuli Rock for People a tam já prostě musela. A tábor jsem taky přežila, cesty do Proseče a bojovky i nocování pod širákem. A vzhledem k tomu, že si pamatuju samotku místo celodeňáku, dost možná jsem zase byla nemocná. A schytala jsem tam svoje první klíště. Od té doby jsem na táboře nebyla. Ani se podívat, stejně jako to dělají ostatní ochechule, nebo do kuchyně, což by mě prudilo. Moje neschopnost se sžít se s podivným osazenstvem budislavského tábora mi nedovolila se přenést přes svou nenávist k lidem a ze všech svých spolutrpitelek se doteď občas bavím jen s jednou. Prostě máme jiné priority.
V rámci gymplu jsem se hromadným aktivitám přestala vyhýbat, více méně. Ne že bych se nechala donutit jezdit na všechny výlety, ale na jednom podivném, na kterém se na nás hlasitě šeptalo huš huš a někdo hrál pochybnou hru pod peřinou (už si radši nepamatuju, co to bylo) a s D jsme se v noci válely na vyhřátém asfaltu. V Nevadě by nás za to nejspíš už zavřeli, je tam zakázáno lehat si na chodník. Pamatuju si z toho výletu taky na absint ve vlaku cestou tam a Dennyho pokutu za boty na sedačce cestou zpátky…
Na lyžák do Alp jsem jela taky, se snowboardem, že to jako zkusím. Tak jsem to zkusila, vyhodila si koleno, a bylo. Nebyla jsem tak úspěšná, abych si zařídila angínu a mohla zůstat v posteli. Zvládla jsem to ale natolik, že jsem se místo sjíždění kopce mohla potulovat pěšky po sjezdovce a fotit. Kdybych tohle mohla dělat pokaždé, když s někým pojedu do Alp, jezdila bych „lyžovat“ častějc, ale tak to asi nefunguje.
Finální školní akcí byl sporťák, z toho výběru se mi dělaly trošku mžitky před očima, ale nakonec padla volba na italské Lignano. S velkým úspěchem jsme celé dny plácali na pláži, a občas jsme také plácali do volejbalového míče, aby se neřeklo, že nic nedělám. Můžu říct, že i když to složení lidí bylo dost zvláštní, nejspíš to je něco, co bych si klidně zopakovala. I když nemám ráda teplo. A moře. A pláž. A pohyb. Ale už to taky je pár let a s dost velkou pravděpodobností si to idealizuju. Ale plumpnutí korkové zátky z lahve od vína se k nám do stanu směrem od toho učitelského opravdu doneslo.
